Ukázka povídky Inny Rottové z antologie české detektivky Ďábel, který naslouchal

Nakladatelství Burda Praha vydalo v rámci nové edice Čtení na dovolenou sbírku Ďábel, který naslouchal obsahující 22 povídek českých autorů, od každého detektivkáře vždy jednu povídku.
Vybrali jsme ukázku z povídky Inny Rottové Geomagnetické poruchy. Mezi autory jsou dále zastoupeni například Ladislav Beran, Roman Cílek, Lubomír Falteisek, Veronika Černucká, Věnceslava Dezortová, Eva Kačírková či Juan Zamora.
Do 2. srpna 2014 máte na webu Centrum DETEKTIVKY možnost o knihu rovněž soutěžit.

Dabel-ktery-naslouchalInna Rottová: Geomagnetické poruchy

Luděk se konečně odhodlal zavolat Daně. Ve špeluňce, které se vznešeně říkalo pokoj, stála jen postel vtěsnaná pod oprýskané umyvadlo a židle přistrčená těsně k zaprášenému oknu. Ale ceny za ty neupravené pokojíky byly dostupné i tuzemcům bez tučných bankovních kont. Bydlel tu už týden. Vlastně tu nebydlel, ale skrýval se. Musel si dát do pořádku myšlenky, rozmyslet si, co má dělat a jak bude žít dál.

Sešel dolů do recepce. „Potřeboval bych si zavolat do Prahy,“ oznámil recepční, uklízečce a pokojské v jedné osobě. „To nemáte mobil?“ divila se oprávněně. „Nemám,“ odpověděl stručně a podíval se na ni tak, že se neodvážila položit mu další otázky. Přisunula mu přístroj.

„Máte aspoň hodinky?“ zeptala se opatrně. „Na co?“ nepochopil. „Podívejte se, jak dlouho budete mluvit, a pak mi to zaplatíte.“ Taková důvěra by ho měla dojmout. Zvlášť když uváží, že se tu před týdnem objevil pozdě večer ve svátečním obleku bez zavazadla a požádal o jednolůžák na několik dnů. Ani jí tehdy nemohl říct, jak dlouho v hotelu zůstane.

***

Vlastně tehdy ani nevěděl, kde je. Prostě po třech hodinách jízdy autobusem zahlédl z okna nápis Hotel a vystoupil tam. Vytočil Danino číslo. Naštěstí byla doma. „Ahoj. To jsem já, Luděk.“ – „Ahoj,“ odpověděla. Ticho trvalo asi půl minuty. „Neoženil jsem se,“ řekl konečně. „Já vím,“ vyrazila mu dech. „Víš? Odkud?“ – „Od policajtů.“ Asi žertovala. „Aha.“ Na žerty neměl náladu, ale Dana opakovala: „Luďku, hledají tě policajti. Nebo snad nevíš, co se stalo?“ – „Vím. Na poslední chvíli jsem si to ženění rozmyslel. Zdrhl jsem. Snad to není zločin, aby mě kvůli tomu hledala policie,“ snažil se ukázat, že ještě úplně neztratil smysl pro humor. „Tak kolik let dostanu za to, že jsem na radnici nešel?“ – „Kde vlastně jsi?“ ptala se Dana. „V jednom hotelu,“ nechtěl jí prozradit svůj úkryt. Přesto poznamenal: „Úplně sám,“ podíval se na recepční. „Fajn. Tak tam zatím zůstaň.“ Vypadalo to, že mluví vážně. Nebo se mu to jen zdálo? Přesto se mu nechtělo věřit, že by Božena šla ve své zhrzenosti tak daleko, aby ho udala policii. Nebo existuje nějaký paragraf o porušení manželského slibu?

***

Vtom dostal nápad. „Heleď, Dano, co kdyby sis promluvila s Boženou a nějak jí to všechno vysvětlila? Klidně jí řekni, že mě znáš už deset let, že jsem hulvát, že jsem tě taky opustil, že jsem hrozný hajzl…“ – „To tedy jsi,“ řekla Dana. „No vidíš, byla by to pravda.“ – „Nemůžu jí nic říct, protože…“ – „Ale můžeš! Můžeš jí říct dokonce i jinou pravdu. Utekl jsem ze svatby, protože chci zpátky k tobě. Opravdu jí to můžeš klidně říct, protože je to taky čistá pravda. Až s ní promluvíš, zavolej mi sem,“ nadiktoval jí číslo telefonu, které si přečetl na aparátu. „Jo, a ještě jí řekni, že…“ Dana ho přerušila: „Božena nežije…“

„Cože?“ – „Božena je mrtvá.“ V tu ránu věděl, že vůbec nežertuje. Hned mu došlo, proč ho hledá policie: Božena spáchala sebevraždu. Měl by se cítit provinile, ale necítil vůbec nic. „To snad… Ale já za to nemůžu,“ řekl tiše. „Já vím,“ odpověděla s jistotou Dana. „Taky jsem jim to řekla. Ale chtějí tě vyslechnout.“ – „Tak já se tam vrátím.“ – „Luďku, ne… Počkej aspoň do zítřka. Možná že se to nějak vysvětlí i bez tebe. Zkusím se něco dozvědět a večer ti zavolám,“ zavěsila.

Objevila se recepční. „Mluvil jsem asi půl hodiny,“ koukl na ni omluvně. „Ale kdepak, nebylo to ani patnáct minut,“ podívala se na něho soucitně: „Já vím, jaký to je, když se člověk rozvádí, sama jsem tím prošla… A teď se pro změnu rozvádí moje dcera… “ Nevyvracel jí to. I když v jeho případě nešlo o rozvod, ale naopak o svatbu.

***

Na den jeho svatby s Boženou hlásili narušené geomagnetické pole. Od rána se nemohl zbavit divného, neradostného  vnitřního napětí. A velké podrážděnosti. S odporem se díval na svou nastávající.

„Líbí se ti tenhle kostýmek?“ Jeho budoucí žena se otočila kolem své osy. „Moc,“ zalhal. Byl příšerný. Světle hnědý s něčím krémovým uprostřed. Hotový větrník. Jenže jí už nemohl říct pravdu. Za dvě hodiny měli být na radnici, kde je oddají. Utěšoval se jen tím, že ten jeho stav je vyvolán erupcí na Slunci a magnetickými bouřemi na Zemi. A k tomu se ještě přidala změna tlaku. Asi se blížila studená fronta. V hlavě se mu rodily nevhodné otázky: Proč vlastně člověk musí předem určit datum své svatby? Proč se nesmí ženit podle počasí? Proč nikdy na dveřích radnice nevisí cedule: „Pro klimatické poruchy zavřeno. Na základě meteorologických předpovědí je nejbližší termín pro uzavření sňatků stanoven na…“ Božena jeho úvahy přetrhla: „Naše nejlepší švadlena si na něm dala záležet,“ sdělovala po­učujícím tónem s nepřirozenou artikulací. Už chyběl jen dovětek: „Děti, opakujte, co jsem řekla!“ Ale Božena dodala něco jiného: „Paní ředitelka byla tím kostýmkem nadšená.“ Dostal strach, že vybouchne. V tom okamžiku ji nemohl ani cítit. V myšlenkách se vrátil k předchozím měsícům.

***

S Boženou se Luděk seznámil v místním bývalém kulturáku. Zdejší činitelé v něm uspořádali prodejní výstavu keramiky a skla. Byl to spíš trh než výstava. Přesto byl Luděk vděčný jednomu kamarádovi, který mu navrhl, aby se k nim se svými obrazy přidal. Ten bývalý kulturák stál na frekventované silnici blízko motorestu. Organizátoři a účastníci doufali, že cizinci, kteří tudy v hojném počtu projíždějí, se tu na chvilku zastaví a některý z těch exponátů si koupí. Navíc je bude blažit vědomí, že zhlédli domorodou kulturu. Ale když už se té přehlídce nevkusu rozhodli říkat prodejní umělecká výstava, tak se slušelo a patřilo svolat tiskovku. Nejvíce otázek pořadatelům a hlavně Luďkovi kladla nehezká, asi pětatřicetiletá žena. Hlasitě obdivovala jeho obrazy. Tvrdila, že svou úrovní zdaleka převyšují všechny ostatní a že sem přivede děti ze školy, ve které učí chemii a zeměpis. Ty místní dětičky potřebují vidět, co to je opravdové výtvarné umění. Lichotilo mu to a souhlasil, aby s ním udělala exkluzivní rozhovor pro místní rozhlas a okresní noviny. Navrhla, aby ten rozhovor udělali v klidu u ní doma. Při pohledu na tu vilu se Luďkovi zatajil dech. A když ho Božena provedla po všech pěti pokojích a zavedla ho do rozlehlé světlé místnosti v podkroví, přímo stvořené pro ideální ateliér, ztratil hlavu. Nahrávala jeho poněkud zmatené vyprávění na magnetofon. Pak mu nabídla, aby u ní zůstal na večeři. Večeře a rozhovor se protáhly daleko přes půlnoc. Do Prahy už žádný autobus ani vlak nejel.

***

Probudil se ráno v široké dřevěné posteli. Na bělostném polštáři odpočívala Boženina hlava s řídkými nahnědlými kolečky vlasů, na bílém povlaku ležely široké, krátké ruce. Aniž otevřela oči, vycítila Luďkův pohled a schovala je pod peřinu. Ten vyplašený pohyb ho dojal. Políbil ji do červené čáry, kterou jí na kořenu nosu vytlačily brýle.

„Otoč se a nedívej se na mě,“ poprosila Božena. „Proč?“ smál se Luděk. „Nejsem hezká. A po ránu zvlášť ne,“ sebekriticky uznala Božena.To ho dojalo ještě víc. Kromě toho se mu vybavilo její včerejší nadšení, díky kterému jeden jeho obraz koupil majitel nedaleké hospody a o další měl zájem dokonce okresní úřad. „Ale já se na tebe chci dívat.“ – „Neposmívej se mi.“ – „Neposmívám se ti.“ Božena vyklouzla z postele a za několik minut se zdola donesl její hlas: „Luďku, snídaně!“ Scházel do přízemí a vdechoval atmosféru zašlé noblesy starých rodinných sídel. Dřevěné schody lemovaly portréty neznámých mužů a žen. Díval se do jejich vážných očí a s každým krokem se mu jeho dlouholetá přítelkyně Dana vzdalovala jako hezká vzpomínka na staré časy.

„To jsou tví předkové?“ zeptal se Boženy u stolu. Na míšeňském porcelánu byly naservírovány topinky, máslo a džem. „Kdepak. Ten barák dřív patřil Židům, kteří se nevrátili z koncentráku. Za války tu bydleli Němci, které odsunuli. V padesátém roce ten barák i s těmi portréty a veškerým zařízením dostal můj táta, protože řídil výstavbu místní továrny…“ – „Takže žádné restituci nepodléhá a nikdo nám ho sebrat nemůže,“ prohodil. Ztuhla. „Říkáš nám?“ V jejích očích zazářila taková naděje, až najednou zkrásněla.

***

Inna-Rottova
Foto: František Špaček

Za dva měsíce ho v samoobsluze zastavila ředitelka Boženiny školy. „Pane Vranský, měl byste chvilku čas?“ Pozval ji do cukrárny, která byla součástí samoobsluhy. „Víte, pane Vranský, můžete mi teď ovšem říct, že mi do Boženčina soukromí nic není,“ zahájila upjatě. Vyndala ze zmrzlinového poháru oplatku, olízla ji, ukousla z ní sousto a zároveň s chrupáním pokračovala: „Ale považuju za svou povinnost vás upozornit, že je to malé město. A Boženka je učitelka a nemůže si dovolit žádné, jak bych to řekla, odchylky od vžitých morálních zásad, které ovšem, u vás umělců, myslím ty odchylky, jsou běžné.“

Luděk se jí chtěl zeptat, jestli si nespletla století. Zadíval se ven. Z okna samoobsluhy viděl půvabné červené střechy domků topící se v zeleni. Byl to staromódní, ale krásný výhled. Mile kýčovitý jako obrázky baculatých andílků na starých blahopřejných pohlednicích. Paní ředitelka sledovala jeho pohled. Přečetla jeho myšlenky. „Chápu, že vám připadáme staromódní. Jenže abyste věděl, v našem městě jsme se rozhodli, že nebudeme trvat jen na navrácení majetku, ale také na navrácení dobrých starých způsobů soužití a pravé morálky. Dbáme, aby pedagogové šli příkladem. Neschvalujeme tady ani rozvody, ani volné soužití,“ olízla lžičku a s cinkotem ji dala na talířek. „Ale právě jsme se s Boženou chystali dát tisknout svatební oznámení,“ zalhal jí. A ještě dodal: „Chtěli jsme vás požádat, abyste nám šla za svědka.“ – „Ó!“ vydechla ředitelka. Celá se proměnila. V rozčilení do sebe honem naházela i jeho zmrzlinový pohár, kterého se nestihl dotknout. Jen ta oplatka mu zůstala v ruce.

Anotace
22 krimipovídek od nejlepších českých autorů
Tiše za sebou zavřete dveře okolního světa a ponořte se do dvaadvaceti povídek plných napětí, chamtivosti, strachu, ale i odhodlání a odvahy. Přinášíme nové povídky od široké mozaiky autorů. Své místo tu má královna české detektivky, známí spisovatelé, emeritní kriminalisté až po nejmladší literáty. Proto je i paleta zločinů tak široká. Čekají vás soukromí detektivové, klasické pátračky, vychytralí zloději, žárlivé milenky, sourozenecká nenávist, partneři oddaní až za hrob, ale i bestiální mordy a vraždy jen tak pro zábavu. Bojíte se v bezpečí a klidu domova rádi? Uvařte si kávu, nalijte oblíbenou značku vína a otevřete knihu Ďábel, které naslouchal. Je určena právě pro vás.
Vydala Burda Praha, paperback, 160 stran 

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA