Ukázka z knihy Ellis Petersové Kacířův učeň

Nakladatelství Mystery Press pokračuje ve vydávání legendárních historických detektivek s bratrem Cadfaelem. Po knihách Zázrak svaté Winifredy, Splátka růží, Poustevník z Eytonského lesa a Zpověď bratra Haluina míří ke čtenářům román Kacířův učeň. Přečtěte si ukázku z knihy.

Když se dobré úmysly ve zlé činy obrátí…

Také v Kacířově učni najde čtenář vše, pro co legendární sérii od Ellis Peters zbožňuje: skvěle vystižený středověk, zamotaný příběh, v němž nechybí nenávist, zrada i láska, a především sympatické postavy v čele s bratrem Cadfaelem. Nakladatelství Mystery Press pak na rok 2022 chystá další dva jeho případy: Hrnčířovo pole a Příchod Dánů.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Dne 19. června, kdy do kláštera dorazil význačný návštěvník, pracoval bratr Cadfael v opatově zahrádce a stříhal odkvetlé růže. Byl to úkol, který si opat Radulfus obvykle žárlivě vyhrazoval pro sebe, jelikož byl na své růže pyšný a cenil si krátkých chvilek, které s nimi mohl strávit, za tři dny se však mělo slavit výročí přenesení ostatků svaté Winifredy do její schrány v kostele a přípravy na každoroční příliv poutníků ho plně zaměstnávaly a nedopřávaly oddech ani jeho obedientům. Bratr Cadfael, který žádnou úřední hodnost neměl, dostal pro jednou svolení stříhat růže místo něho; byl jediným bratrem obdařeným výsadou pečovat o opatské květy, jež musejí být na svátek světice neposkvrněné a zářící jako vše ostatní v celém klášteře.

Tohoto roku se nebude konat obřadní procesí od Svatého Jiljí na okraji města, jako se konalo přede dvěma lety, v roce 1141. Tam její ostatky odpočívaly, zatímco se konaly náležité přípravy na jejich přijetí, a jak si Cadfael vzpomínal, déšť, který ve velký den hrozil, padal všude okolo, ale na její relikviář a jeho doprovod nespadla ani kapka, žádné dešťové kapky ne­ uhasily svíce, které ji doprovázely, vzpřímené jako kopí, nerušené ani větrem. Malé zázraky kráčely Winifredě v patách všude, kam se hnula, tak jako podle pověstí ve stopách velšské Olwen rozkvétalo kvítí. Velké zázraky přicházely vzácněji, ale Winifreda dovedla projevit svou sílu tam, kde to bylo zasloužené. Měli dobrý důvod to vědět a být za to vděčni jak v Gwytherinu, v místě, kde sloužívala, tak zde v Shrewsbury. Letos se oslavy omezí na prostory kláštera, ale i tak bude dost místa, bude-li svatá chtít vykonat nějaký zázrak.

Poutníci se scházeli k svátku v takových spoustách, že Cadfael téměř už nevnímal neutuchající ruch na velkém nádvoří, okolo brány a domu pro hosty ani klapání kopyt na dlažebních kostkách, když podkoní zaváděli koně do hospodářského dvora. Bratr Denis, špitálník, bude muset ubytovat a živit plný dům již před příchodem svátku, kdy se sem na bohoslužby sběhnou měšťané i vesničané z okruhu několika mil.

Teprve když spatřil, jak převor Robert kráčí okolo nároží ambitu nejsvižnějším krokem, jaký jeho důstojnost připouštěla, a cílevědomě míří k opatovu bytu, pozastavil se v neuspěchaném stříhání odkvetlých hlaviček a zamyslel se. Robertův přísný dlouhý obličej měl vzezření anděla vyslaného s poselstvím vesmírné závažnosti a obdařeného autoritou svrchované bytosti, jež ho vyslala. Jeho stříbřitá tonzura zářila v časném odpoledním slunci a kupředu trčící patricijský nos větřil slávu.

Máme tu mimořádně důležitého návštěvníka, pomyslel si Cadfael. Se zájmem sledoval převora, jak mizí ve vchodu opatova bytu, a ani se nedivil, když se za pár minut vynořil sám opat a rázně vykročil přes nádvoří s Robertem po boku. Byli oba zhruba stejně vysocí, jeden uhlazený, s pečlivě pěstěnou ohebnou elegancí, druhý kostnatý a šlachovitý, s pronikavou, ale nenápadnou inteligencí. Byla to těžká rána pro převora Roberta, když byl kvůli cizímu příchozímu opomenut při obsazování uprázdněného místa po sesazeném opatu Heribertovi, ale naděje se nevzdal. A měl výdrž; třeba nakonec Radulfa přežije a dočká se. Doufejme, že ještě dlouho ne, zbožně a úpěnlivě zaprosil v duchu Cadfael.

Nemusel dlouho čekat, než se opat Radulfus opět zjevil, teď už se svým hostem. Kráčeli po nádvoří ve zdvořilém a opatrném rozhovoru cizinců, kteří se snaží při prvním setkání jeden druhého odhadnout. Byl to host s posláním zjevně příliš významným a příliš soukromým na to, aby byl ubytován v domě pro hosty, i kdyby to bylo mezi šlechtici. I on byl skoro tak vysoký jako Radulfus a všude kromě ramen dvakrát širší, pěkně obalený masem, objemný až k tloušťce, ale bylo to maso zároveň i mocné a svalnaté. Na první pohled byla jeho tvář zaoblená a leskla se blahobytem, s plnými rty, ale že si rád dopřává, prozrazovaly hlavně ducaté tváře. Na druhý pohled byly rty stisknuté s hrozivou a nesnášenlivou silou, masitá brada halila odhodlanou čelist a oči pod napuchlými víčky vyzařovaly břitkou a kritickou inteligenci. Hlavu měl nepokrytou a tonzurovanou, jinak by ho Cadfael, který ho ještě nikdy neviděl, považoval za nějakého barona či hraběte od královského dvora; jeho roucho až na usedlou, temně rudou a černou barvu totiž hýřilo panskou nádherou střihu i ozdob. Měl na sobě dlouhý šat se širokou suknicí, vpředu i vzadu ovšem rozstřiženou téměř k pasu kvůli jízdě na koni. Zlatem lemovaný límec, v letním počasí rozepnutý, odhaloval košili z jemného plátna a zlatý řetěz s křížem, jenž obepínal silný, svalnatý krk. Někde po ruce měl bezpochyby komorníka nebo podkoního, který ho zprostil nutnosti nosit plášť či nějaké zavazadlo, ba i rukavice, které si jistě svlékl, když sesedl z koně. Hlas, který bylo zřetelně slyšet, když oba preláti vcházeli do bytu, byl hluboký a uměřený, přesto v něm v tu chvíli zněl náznak nelibosti.

Za chviličku spatřil Cadfael možný důvod. Od brány přicházel po dvoře podkoní a vedl do stájí dva koně, bytelného hnědáka, na kterém zjevně přijel sám, a velkého, hezkého vraníka s bílými punčoškami a bohatým postrojem. Nebylo třeba se ptát, čí kůň to je. Šarlatová sedlová pokrývka a zdobená uzda mluvily za všechno. Za nimi následovali další dva muži s koňmi už ne tolik vyšňořenými a s pořádně naloženým nákladním koněm navíc. Tento duchovní necestoval bez pohodlí, na něž byl zvyklý. Ono tlumené podráždění v jeho hlase však pravděpodobně vyplynulo z toho, že vraník, jediný z té skupiny, který mohl učinit zadost vznešenosti svého jezdce, ne-li jediný schopný nést jeho váhu, kulhal na levou přední. Ať již jsou poslání a cíl opatova hosta jakékoli, bude nucen se tu několik dní zdržet, dokud se zranění nezahojí.

Cadfael dostříhal a odnesl koš vybledlých hlaviček na zahradu. Hukot a ruch velkého nádvoří nechal za zády. Růže dík pěknému, teplému počasí rozkvetly časně. Jarní deště přinesly dobrou úrodu sena a v červnu byly ideální podmínky na sušení. Stříhání ovcí se schylovalo ke konci a obchodníci s vlnou nadějně sčítali hodnotu stříže. Skromní pěší poutníci za svatou Winifredou budou kráčet suchou nohou a budou moci přespávat i pod širým nebem. Že by její práce?

Cadfael si dovedl představit, že usměje-li se ta velšská dívka, rozzáří se slunce v celém pohraničí.

To časněji zaseté hrachové pole ze dvou, která se svažovala od okraje zahrady k potoku Meole, již uzrálo a bylo sklizeno. Deset slunečných dní uspíšilo vývin lusků. Bratr Winfrid, svalnatý, modrooký mladý obr, pilně zarýval kořeny, aby přiživil prsť, kdežto hrachovina posečená kosou schla na hromadách na okraji pole. Bude z ní píce i stelivo. Ruce, jež zacházely s rýčem, byly obrovské a snědé a vypadaly na pohled nemotorně, ale ve skutečnosti byly stejně obratné a jemné v zacházení s Cadfaelovými drahocennými skleněnými nádobkami a křehkými sušenými bylinami, jako byly silné a zdatné v zacházení s motykou a rýčem.

V ohrazené bylinkové zahrádce těžce, kořenně, až dusivě visela teplá vůně. Plevel má dobré počasí stejně rád jako bylinky, mezi něž se vtírá, a v tuhle dobu bylo vždycky co dělat. Cadfael si podkasal kutnu a zaklekl k práci, pěkně u hřejivé země, a pohybem probuzená opojná vůně se okolo něho chvěla jako neviditelná křídla a slunce ho laskalo po zádech.

Ještě stále pracoval, třebaže s blaženou lenivostí, jež nechvátala, ale spíš rozkošnicky vychutnávala doteky lístků, kořínků a půdy, když ho o dvě hodiny později vyhledal Hugh Beringar. Cadfael zaslechl lehký, svižný krok na štěrku, posadil se na paty a vyhlížel přítele. Hugh se usmál, když ho spatřil na kolenou.

„Modlíte se za mě?“

„Ustavičně,“ opáčil Cadfael vážně. „Na takovém zatvrzelém případu musí člověk pořádně zapracovat.“

Rozdrolil v rukou hrst teplé, tmavé země, oprášil si dlaně a Hugh mu podal ruku, aby mu pomohl vstát. V drobném těle mladého šerifa bylo mnohem víc oceli, než by kdo tušil. Cadfael ho znal teprve pět let, ale sblížil se s ním víc než s mnohými, s nimiž žil bok po boku celých třiadvacet let svého klášterního života. „Copak tu děláte?“ otázal se rázně. „Myslel jsem, že jste na severu, na vlastních pozemcích, a sklízíte seno.“

„Taky jsem byl, až do včerejška. Seno je pod střechou, ovce ostříhané, a tak jsem přivezl Aline a Gilese zpátky do města. Právě včas, aby mě povolali složit poklonu jistému velkému pánovi, který je tu na návštěvě a nemá z toho žádnou radost. Kdyby mu nezchroml kůň, pokračoval by touhle dobou v cestě do Chesteru. Nemáte něco k pití pro žíznivého, Cadfaele? I když nevím, proč mi vlastně vyschlo v krku,“ dodal nepřítomně, „když všechno mluvení obstaral sám.“

Cadfael měl v dílně vlastní víno, mladé, ale už k pití. Vynesl na slunce džbánek, posadili se spolu na lavici u severní zdi zahrádky a s „nestydatou“ leností se slunili.

„Toho koně jsem viděl,“ prohodil Cadfael. „Bude to trvat pěkných pár dní, než se bude schopen vydat na cestu do Chesteru. Viděl jsem i toho člověka, pokud to byl on, koho opat spěchal uvítat. Zdálo se, že ho neočekávali. Jestli chvátá do Chesteru, bude potřebovat čerstvého koně nebo víc trpělivosti, než podle mě má.“

„Už se s tím smířil. Radulfus ho asi bude mít na krku týden i víc. Kdyby pokračoval do Chesteru teď, stejně by tam svého muže nenašel, takže není spěch. Hrabě Ranulf je na velšské hranici a odráží další nájezd z Gwyneddu. Owain ho ještě chvíli zaměstná.“

„A kdopak je ten prelát na cestě do Chesteru?“ netajil se Cadfael se svou zvědavostí. „A co chtěl od vás?“

„Ale, když se mu pokazil plán – než jsem mu řekl, že není naspěch, protože hrabě objíždí hranice –, dostal chuť otravovat všechny kolem sebe, jak se dá. Pošlete pro šerifa, ať se aspoň přijde náležitě poklonit! Ale krapet smyslu to dává. Chtěl vědět, jaké mám informace o místě pobytu a záměrech Owaina Gwynedda, a zejména chtěl vědět, jak velkou hrozbou je náš velšský kníže pro hraběte Ranulfa, jestli by hrabě dostal rád v té věci pomoc a jak ochotný by byl za ni dát něco oplátkou.“

„V králově zájmu,“ vyvodil Cadfael po chvilce zamračeného uvažování. „Takže je to někdo z důvěrníků biskupa Jindřicha?“

„Kdepak! Štěpán pro jednou moudře využívá místo svého bratra z Winchesteru arcibiskupa. Jindřich se činí jinde. Ne, váš host je jistý Gerbert, augustiniánský kanovník z Canterbury, mocný muž v domácnosti arcibiskupa Theobalda. Má za úkol učinit opatrné gesto míru a dobré vůle vůči hraběti Ranulfovi, jehož loajalita – vůči Štěpánovi a každé jiné straně! – je vždycky značně vratká, ale dala by se zajistit – aspoň Štěpán v to doufá! – na základě vzájemného prospěchu. Ty mě budeš plně a poctivě podporovat tady na severu a já ti pomůžu odrážet Owaina Gwynedda a jeho Velšany. Spolu budeme silnější než každý sám.“

Cadfaelovo huňaté obočí vyjelo až k prošedivělé tonzuře. „Cože? Když Ranulf stále drží navzdory Štěpánovi lincolnský hrad? Ano, a neprávem drží i jiné královské hrady? Zavírá Štěpán oči před takovýmhle druhem podpory a přátelství?“

„Štěpán na nic nezapomněl, ale je ochoten to předstírat, pokud tak udrží Ranulfa na několik měsíců v klidu a spokojeného. Víc než jednomu nespolehlivému spojenci narostl hřebínek,“ vysvětloval Hugh. „Tuším, že se s nimi chce Štěpán vypořádat po jednom a teď je tu větší hrozba než Ranulf z Chesteru. Také na něho dojde, ale proti někomu jinému má Štěpán víc než pár ukradených hradů a stojí mu za to koupit si Chesterovu spokojenost, dokud nebude vyřízený Essex.“

„Říkáte to, jako byste najisto věděl, co má král za lubem,“ prohodil mírně Cadfael.

„Prakticky najisto. Viděl jsem, jak se ten chlap choval o Vánocích u dvora. Cizí pozorovatel by mohl pochybovat, kdo je tu vlastně král. Štěpán je sice pohodlný, ale není žádný beránek. A šeptalo se, že hrabě Essex opět vyjednával s císařovnou, když byla v Oxfordu, ale když se obléhání obrátilo proti ní, rozmyslel si to. Už dost dlouho přecházel od jednoho k druhému. Myslím, že králi dochází trpělivost.“

„A Ranulfa je potřeba upokojit, dokud nebude vyřízen jeho hraběcí kolega.“ Cadfael si pochybovačně zamnul tupý, opálený nos a mlčky o tom chvilku přemítal. „Připadá mi to spíš jako způsob uvažování biskupa z Winchesteru, a ne krále Štěpána,“ pravil opatrně.

„To je možné. Třeba právě proto král používá někoho z Canterbury a ne z Winchesteru. Vždyť kdo by podezíral arcibiskupa Theobalda, že se za jeho rukou tají Jindřichův nápad? Mezi všemi politiky jak na králově, tak na císařovnině straně není přece človíčka, který by nevěděl, jak se ti dva nemají rádi.“

To nemohl Cadfael popřít. Nepřátelství trvalo už pět let, od chvíle, kdy se po smrti Viléma z Corbeil uprázdnilo canterburské arcibiskupství. Mladší bratr krále Štěpána dostal na ten úřad zálusk a byl svatosvatě přesvědčen, že má na něj i oprávněný nárok. Byl těžce zklamán, když papež Inocenc místo něj jmenoval Theobalda de Bec, a dal svou nelibost najevo tak důrazně a jeho vliv byl tak zřetelný, že mu Inocenc buď proto, že ve skutečnosti opravdu uznával jeho nesporné schopnosti, nebo čistě z podráždění a zlomyslnosti, snad jako náplast, svěřil roli papežského legáta v Anglii, čímž ho vlastně učinil arcibiskupovým nadřízeným. Tímto krokem zajisté z těch dvou neudělal přátele. Během pěti let sice důstojného, ale přesto prudkého soupeření mezi nimi stále tiše doutnal oheň. Ne, žádný podezřelý hrabě, za nímž by přišel Theobaldův důvěrník, by za návrhem nehledal stopy úkladů Jindřicha z Winchesteru.

„Třeba bude Ranulf pokládat za výhodnější chovat se zdvořile, když má plné ruce práce s Gwyneddem,“ připustil opatrně Cadfael. „Nevidím ovšem, jakou pomoc mu Štěpán může nabídnout.“

„Žádnou,“ vyhrkl se smíchem Hugh, „a Ranulf to bude vědět stejně dobře jako my. Jen shovívavost, ale i to bude za daných okolností vítané. To víte, že bude jeden druhému docela dobře vidět do hry a nebudou si důvěřovat, ale oba pochopí, že ten druhý bude prozatím ve vlastním zájmu plnit svou úlohu. Lepší dohoda, že odloží svár na příhodnější dobu, než žádná dohoda a nutnost každou chvilku se ohlížet přes rameno. Ranulf se bude moci plně věnovat Owainu Gwyneddovi a Štěpán Geoffreymu Mandevillovi v Essexu.“

„A my zatím musíme hostit kanovníka Gerberta, dokud se mu neuzdraví kůň.“

„A jeho komorníka a dva podkoní a jednoho diákona od biskupa de Clintona, kterého mu půjčil jako průvodce po své diecézi. Krotký človíček jménem Serlo, který se před tím člověkem třese strachy. Pochybuji, že vůbec někdy slyšel o svaté Winifredě – myslím Gerbert, ne Serlo –, ale teď, když se tu zastavil, bude chtít řídit oslavy za vás.“

„Vypadal na to,“ přiznal Cadfael. „A co jste mu pověděl o té drobné záležitosti s Owainem Gwyneddem?“

„Pravdu, i když ne celou. Že je Owain schopen Ranulfa dostatečně zabavit na své hranici, aby neměl čas tropit neplechu jinde. Není třeba mu dělat nějaké skutečné ústupky, aby dal pokoj, ale trochu sladkých řečí neuškodí.“

„A není třeba se zmiňovat o tom, že máte s Owainem dohodu,“ klidně souhlasil Cadfael, „že nás tady nechá na pokoji a hraběte Chestera zabaví. Štěpánovy ukradené hrady na severu nám to sice nevrátí, ale hrabě se aspoň nebude sápat po dalších. A co nového na západě? Tohle divné ticho v Gloucesterově kraji ve mně vyvolává otázky, co se chystá. Neslyšel jste náhodou, co má za lubem?“

ANOTACE:

Elave, mladý písař Williama z Lythwoodu, se vrací z pouti do Svaté země s pochmurným posláním – má za úkol dovézt tělo svého pána do rodného kraje, pohřbít ho v opatství svatého Petra a Pavla a předat jeho adoptivní neteři Fortunatě věno, které jí William odkázal.

Nic však neproběhne podle plánu. Mladík je obviněn z kacířství a postaven před církevní soud. Krátce nato je navíc zavražděn písař rodiny Lythwoodových Aldwin, a Elave tak čelí nejen obvinění z kacířství, ale také z vraždy.

Klíčem k záhadám, jež obestírají nejen mladého Elaveho, nýbrž i celou rodinu Lythwoodových, je překrásná vyřezávaná schránka, kterou William odkázal Fortunatě. Podaří se bratru Cadfaelovi nalézt skutečného viníka, a zachránit tak nevinnému mladíkovi život?

Nakladatel Mystery Press, originální název: The Heretic’s Apprentice, překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková, vázaná s přebalem, 280 str., 299 Kč

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA