V pátém dílu knižní série musí Josie Quinnová vyřešit, kdo zabil matku jejího přítele. Navíc se někdo rozhodl po sobě zamést stopy a v nebezpečí jsou i zcela nevinní lidé.
Většina z nás pokládá psaní knihy za poměrně dlouhodobý proces a leckterý autor nám dává zapravdu. Napíší jednu knihu za dva nebo tři roky a čtenáři musí na každý nový titul trpělivě čekat. Pak jsou spisovatelé, kteří dokáží napsat jednu až dvě knihy za rok, přičemž v této frekvenci setrvávají už několik let. Samozřejmě se nabízí srovnání kvantity a kvality, ale jsou autoři, kterým čtenářská obliba a hodnocení neklesají a na každý jejich titul také čtenáři netrpělivě čekají. Do této skupiny bychom mohli zařadit americkou autorku Lisu Reganovou.
V roce 2018 v románu Mizející dívky poprvé představila čtenářům Josii Quinnovou, vyšetřovatelku ve fiktivním pensylvánském městě Denton. První díl knižní série se dočkal příznivého hodnocení u nás i v zahraničí. Ještě týž rok Lise vyšly tři (!) další tituly, které si v hodnocení vedly dokonce ještě lépe. Následující rok vydala trojici dalších knih a stejný počet poslala do regálů knihkupectví i v roce 2020. To už si ji všimlo naše nakladatelství Grada, které od té doby její knihy pravidelně vydává.
Pohřbené kosti jsou pátým titulem v řadě (k dnešku čítá série už šestnáct knih). Josie Quinnová už není „šéfkou“ policejního oddělení v Dentonu (i když jí tak její kolegové stále oslovují), ale řadovou vyšetřovatelkou. V minulých dílech si mnohokrát sáhla na dno fyzických, ale i psychických sil. Přišla o lidi, které milovala, ale také našla nové členy rodiny a nového přítele. Tím se stal Noah, její dlouholetý kolega. Jenomže v tomto románu dostane jejich vztah nezanedbatelné trhliny…
Být pozván na večeři k potencionální tchýni obvykle nebývá zrovna příjemná záležitost. Zvlášť když Vám partnerova matka dává najevo, že Vás nemá moc v lásce a Vy ji chcete potěšit vlastnoručně upečeným koláčem a neumíte to. Jednoho takového podvečera ale tenhle problém vyřešil za Josii někdo jiný. Když Josie s Noahem dorazí k domu jeho matky Colette, zjišťují, že něco není v pořádku. Dveře jsou otevřené, ale v domě nikdo není. Na zahradě pak najdou Noahovu matku mrtvou. Někdo jí téměř doslova zamáčkl do země a nacpal jí do pusy hlínu, kterou se nakonec udusila. Noah je v šoku a Josie se ujímá vyšetřování. Právě tady přicházejí „první dešťové kapky v ráji“ – Noah Josii odsuzuje za to, že se při vyšetřování musí šťourat v minulosti jeho rodiny. Do Dentonu se sjíždí Noahovy sourozenci, díky čemuž atmosféra ještě více zhoustne. Ani Noahova sestra Laura nemá Josii příliš ráda, a fakt, že kdysi při řešení případu policistka Noaha omylem postřelila, vztahy mezi nimi moc nevylepšil.
Josie s kolegy objeví v Colettině domě tři pečlivě ukryté předměty – flash disk, hrot šípu a přezku k opasku. Je divné, že si Noahova matka tyhle věci schovávala. Josie se snaží přijít na to, komu by mohly patřit a co mají společného. Pokaždé, když se jí podaří objevit, čí by mohla daná věc být, zjišťuje, že vlastník kdysi zmizel za velmi podezřelých okolností. Postupně dochází k dalším vraždám. Jejich obětmi se stávají ti, kdo měli ke zmizelým nějaký rodinný vztah. Zdá se, že někdo nejen předměty horečně hledá, ale zároveň důkladně likviduje stopy, aby se za žádnou cenu přišlo na to, jak předměty nebo oběti mezi sebou souvisí…
Zmíněné vysoké hodnocení čtenářů je jistě dáno tím, že Lisa své příběhy umí vyprávět velmi poutavě, nepolevuje v tempu, přičemž případy obvykle staví na základech dávné či nedávné minulosti. Josii, ani její kolegy, co se týče soukromého života, zrovna moc nešetří, což je ale na druhou stranu polidšťuje. Tím, že jsou vesměs sympatičtí, s nimi čtenář samozřejmě soucítí. Postava Josie se navíc rozvíjí příběh od příběhu. V recenzi Mizejících dívek jsem podotkl, že by taková policistka u opravdového sboru pravděpodobně dlouho nevydržela; teď to už asi není pravda. Josie se už dávno nechová jako neřízená střela, má celkem slibně se vyvíjející vztah (tedy až do tohoto příběhu) a našla i novou rodinu. Pořád je ale stále křehká a zranitelná, ale na druhou stranu umí být pěkně tvrdá, pokud si chce prosadit něco, o čem je přesvědčena, že je správné.
Co v příbězích Lisy Reganové zatím pokaždé funguje stoprocentně, to je protiklad relativně poklidného města (autorka vykresluje Denton jako třicetitisícové město o rozloze pětašedesáti kilometrů čtverečních, částečně se rozpínající do hor střední Pensylvánie) a zločinů toho nejtěžšího kalibru. Zločinů, které řadu let bublají potichu někde pod povrchem a nebýt někoho nebo něčeho, co je náhodně odkrylo, nepřišlo by se na ně možná nikdy nebo mnohem později. Odhalení však přináší obvykle erupci násilí, které už pak nešetří téměř nikoho, kdo stojí jen trochu blíže. Pak už autorka přestane s líčením idylického života na předměstí a starostmi s pečením koláče. Opouští příjemně mrazivé přemýšlení, co stálo za první vraždou a spouští eskalaci násilí. Další vraždy, žhářství, a nakonec odhalení zrůdnosti v celé své kráse, která za tím vším stála.
Do této charakteristiky přesně zapadají Pohřbené kosti. Finální odhalení je zabaleno hned do několika vrstev, díky čemuž patrně nebudete mít šanci uhodnout, jak to celé bylo, nebo spíše můžete uhodnout jen část. Vršení vysvětlení jedno na druhé trochu posouvá finále ke hranicím věrohodnosti, nicméně pořád je to ještě snesitelné. Nakonec je to asi jediný škrábanec na celém jinak zajímavě vystavěném příběhu, který nepostrádá dynamiku, napětí a sympaticky civilní postavy.
Originální titul: The Bones She Buried (2019)
Vydáno: Bookouture (2019)
Vydání v České republice: Grada Publishing, a. s. (2022)
Přeložila: Kateřina Elisová (2022)
368 stran
