„Jsem už ve věku a také ve stavu, kdy si pokaždé před usnutím musím dobře umýt nohy, pro případ, že by pro mě v Noci přijela sanitka.“ (11)
Taková je úvodní věta knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých současné polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. Knihy označované jako morální thriller. Říká je Jana Dušejková, vypravěčka příběhu. Bývalá stavební inženýrka z Vratislavi projektující mosty, nyní stará dáma žijící v Kladské kotlině, která si přivydělává učením angličtiny v základní škole. Kladská kotlina, ta je u českých hranic a v odlehlých končinách jen s malým počtem stálých obyvatel občas skočí na mobilu český signál. V zimním období, kdy příběh začíná, navíc dělá naše vypravěčka pochůzky po „letních“ domech lidí, kteří zde trvale nežijí.
Křestní jména zrovna neuznává, to své nemá ráda a ani nemá ráda, když ji tak někdo oslovuje. Není proto divu, že o člověku, který ji na začátku navštíví, se dozvíme, že jde o Mátohu. Pytlák Velká noha zemřel, zřejmě se udusil srnčími kostmi. Nejde říci, že by paní Dušejková touto smrtí zrovna truchlila. Více než lidi má ráda zvířata, nesnáší pytlačení nebo státem povolené hony zvířat. „Zvířata vás zajímají víc než lidi,“ (109) prohlásí dokonce jedna postava. Může na vás působit jako podivínská dáma a její názory přece jen až moc vyhrocené, jako jsem si chvílemi říkal já. Až přehnanou láskou k zvířatům ale charakteristiku této osůbky rozhodně nejde ukončit. V televizi má stále zapnutý kanál o počasí, s velkou vášní se věnuje astrologii a tvorbě horoskopů, svému japonskému džípu říká Samuraj.
A jednoho dne najde ve studni hlavou dolů mrtvého policejního náčelníka, kolem srnčí stopy. Jako by se opravdu zvířata mstila lidem za to, jak se k nim lidé chovají. U dvou mrtvých navíc Tokarczuk neskončí a mrtví ještě přibudou. Paní Dušejková píše své podivínské dopisy policii, ti ji ale ignorují a nijak nereagují. Otázka, jestli se ale jedná o nehody, činy člověka (zavání to totiž korupcí policie) nebo se opravdu mstí zvířata za to, že je lidé loví, zůstává.
Více nohama na zemi na nás může působit mladý Dion, s kterým Jana Dušejková překládá verše z Williama Blaka. Odtud ostatně pochází název knihy, motta na začátku každé kapitoly, citována je tu i jeho báseň Nekonečná noc, na kterou odkazuje i Agatha Christie, po Vzoru Blaka se tu hojně používá velkých Písmen u substantiv jako Hněv, Člověk, Zvíře či Trest. Vystupuje tu také slečna pracující v second-handu Dobrá zpráva, na scéně se objeví entomolog Boros a třeba vedlejší postava zubaře může působit jako vystřižená z knih Bohumila Hrabala. Kvůli alkoholismu byl zbaven práva vykonávat svoji profesi, tady se na to ale ohledy neberou, on se svým zubařským křeslem a vrtačkou provádí svoji profesi, při které je jediným anestetikem pořádný lok vodky. Ale jsou tu také lidé podporující lovení zvířat, včetně místního faráře Šelesta, kteří pro starou osamělou (!) bláznivou bábu příliš pochopení nemají.
Obrovská chyba by byla přistoupit k příběhu jako k oddechové detektivce řešící klasické otázky kdo, kdy, kde, proč. Jde tady o víc. Kniha je prodchnuta řadou úvah. O světě lidí, o světě zvířat, o astrologii, krajině Kladské kotliny. Úvahy stojící za zamyšlení a pomalé čtení; při té příležitosti bych zmínil, že spíše než do metra se tato kniha hodí na soukromé poklidné čtení v posteli. U pasáží řešících astrologii ale může vyvstat otázka, proč tomu ta ženská vlastně věří, zrychlit tempo a dostat se honem honem od hvězd. Krom toho ale projevuje Olga Tokarczuk i jistý smysl pro humor. Vtipně může působit například následující citát o Polácích a Češích. Nepředpokládám, že by si něco takového o Češích myslela i přímo samotná autorka…
„Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost. Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“ (179)
Polské názory na knihu vydanou v originále v listopadu 2009 a v květnu 2010 představenou samotnou autorka na pražském Světě knihy se dosti různí. Od kladných ohlasů až po poznámky ve stylu „jako by Tokarczuk už neměla síly na psaní dobrých knížek, ale chtěla ještě psát – tvořit.“ Porovnávat s dalšími knihy autorky nemohu. Na českém trhu k dispozici sice jsou, pro mě osobně se ale jednalo o první, podnětné setkání. Souhlasit jde s Gazetou Wyborczou a přirovnáním k Jménu růže Umberta Eca – i v případě Tokarczuk jde o míšení forem, detektivky s věcmi vážnými, i když bych si troufl tvrdit, že v Ecovi je detektivna více. Ostatně jako v postmoderní klasice i tady najdeme kritiku církve, konkrétně v jejím chápání zvířat.
„O zvířatech nemůžeš mluvit, jako by to byli lidé. Je to hřích, lidská pýcha, takové hřbitovy. Podle Boha jsou zvířata méně než člověk, mají mu sloužit.“ (222)
Kniha má označení morální thriller. Autorce se povedlo přijít s dosti nekonvenční originální detektivní zápletkou. Lehce napsaná vážná slova knihu ale povyšují a za detektivku bych bral příběh až v druhé řadě…
Závěrem se nakladatelství Host sluší pochválit za pěknou obálku i ilustrace uvnitř knihy, pod kterými je podepsán Jaromír 99 (komiksy s Aloisem Nebelem) i za poměrně rychlé představení příběhu českým čtenářům.
Názor na postoje Jany Dušejkové a vztah Člověka a Zvířat už si ale každý musí udělat sám.
Originál: Prowadź swój pług przez kości umarłych (2009)
Překlad: Petr Vidlák
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2010
264 stran
http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/
