Na ostrově Utgard u severního pólu žijí krom ledních medvědů jen blázniví výzkumníci, a ani ti tam nevydrží dlouho…
Výzkumná stanice Zodiak přijala nového biologa, ale přijetí nebylo právě nejvlídnější. Tom Anderson netuší, proč si ho věhlasný profesor vybral do svého týmu, ale z nepřátelského prostředí vědců na stanici soudí, že tím asi kdekomu šlápl na kuří oko. Tom odjakživa toužil pracovat na Arktidě, ale tahle „mrazivá atmosféra“ dusí veškeré jeho nadšení. A bude hůř.
Objeví se první mrtvola a díky nejasným okolnostem úmrtí začnou v Tomovi hlodat otázky. Coby nováček v týmu a vnější pozorovatel pomalu začíná zjišťovat, kdo s kým a proti komu…
My ale z první kapitoly víme, že Zodiak lehl popelem a Tom Anderson je první, koho ledoborec Pobřežní stráže zachránil. Čím víc informací kapitán lodi Franklin získává, tím víc ale verze Andersona pokulhává. Copak by ten sympatický biolog lhal? Nebo lžou ti ostatní, co se také zachránili? Každý má svou vlastní verzi, svůj úhel pohledu, který je ukrutně subjektivní, ale odhaluje jednu zásadní věc: každý z vědátorů se choval podezřele, všichni měli nějaký motiv pro vraždu. Na stanici měli nejspíš vraha. Je teď mezi zachráněnými na ledoborci?
Střídání perspektiv se mi vážně líbilo. Na začátku je smrt a sympatický biolog, který začne šťourat po jejích okolnostech. Pak vypoví svůj příběh staniční lékař a perspektiva se malinko pootočí. A pak je tu ještě verze meteorologa. Každý z nich pátrá ze svých vlastních pohnutek a jejich jednotlivé příběhy skládají mozaiku stanice plné tajností a zástěrek. Každý podezřívá každého nebo sebe navzájem a je jen na čtenáři (a kapitánu Franklinovi) komu z nich bude věřit.
Tom Harper si na téhle knize dal opravdu záležet a je znát, že na severu vážně byl – ze stránek fičí ledový vítr a mráz zalézající za nehty. Podařilo se mu také parádně vybudovat atmosféru totální paranoie – deset hlavních vědců si absolutně nedůvěřuje, šlápoty ve sněhu a postava zachumlaná v kombinéze mohou patřit úplně komukoli z nich…
Život za polárním kruhem je přitažlivý pro knižní i filmový svět díky své izolovanosti a pocitu nereálna, kdekdo si určitě vybaví nějaký román z tohoto prostředí – ať už Terror od Dana Simmonse, Krev a led od Roberta Masella nebo Kroky v temnotě od Michelle Paverové. Harper se nesnaží předstírat, že by byl první, kdo tohle prostředí použil, naopak mrkne na čtenáře, když si posádka stanice chystá oslavu ve stylu Věci, filmového hororu režiséra Carpentera, včetně promítání. Dokáže tísnivé vyprávění i kapku odlehčit díky postavě cynického meteorologa, i když i jemu brzy dojdou vtípky.
Zkrátka, v téhle knize je spousta věcí, které se povedly. Dost dobrá obálka, zajímavá lokace, neotřelý nápad střídání úhlů pohledu. Mnoho zajímavostí o ledovcích, metanu a nové Studené válce. Měla našlápnuto být opravdu dobrou polární detektivkou. Ale mělo mě napadnout, že Harper přece detektivky nepíše. Jeho parketou jsou dobrodružné thrillery, kde je možné cokoli. Kdybych si tohle uvědomila včas, nebyla bych asi tak šokovaná tím, co z téhle knihy Harper nakonec vyčaroval. Sice do sebe všechny díly zapadly, ale za cenu radikální změny žánru. Jdu napsat výhružný e-mail autorovi. Jak se anglicky řekne: „bylo to vážně nutné?“
Originál: Zodiac Station, 2014
Překlad: Roman Lipčík
Vydal: BB art, 2015
356 stran
