ROZHOVOR Zygmunt Miłoszewski: Literatura není od toho, aby lezla společnosti do zadku

Po třech letech se v Praze na oficiálních akcích pro čtenáře opět objevil polský autor Zygmunt Miłoszewski (* 1976).
Miloszewski V češtině vyšly první dvě detektivky s prokurátorem Szackým v nakladatelství Host – Zapletení i Zrnko pravdy jsou obě výborné, byť na ně v metru nenajdeme reklamy s nicneříkajícími hesly. Třetí, závěrečný díl Hněv se překládá, přičemž dohromady tvoří sérii samostatných knih, z nichž se každá odehrává v jiném městě. Funkce prokurátora je v polském systému vyšetřování důležitá, a i proto v příbězích vystupuje detektiv s nepříliš tradiční funkcí, zároveň se autor chtěl vyhnout stereotypu alkoholického detektiva s jeho problémy.
Knihy Zapletení i Zrnko pravdy byly zfilmovány. Adaptace se pokaždé ujal jiný režisér – u prvního titulu došlo k několika změnám v ději, především však jde dle Miłoszewského slov o špatný film; v druhém případě je již spokojený. V budoucnu by měl být zfilmován rovněž Hněv.
Mimo trilogii vyšel v češtině ještě thriller Nezaplatitelný. V současnosti Miłoszewski hodně jezdí po světě a prezentuje své knihy. V Praze vystupoval v Polském institutu s českým detektivkářem Michalem Sýkorou a byl rovněž jedním z hostů veletrhu Svět knihy.
Při příležitosti autorova pražského pobytu jsme s ním pořídili rozhovor, ve kterém s humorem říká, že si chce užívat pocit slávy jako rockové hvězdy.

miloszewski-beseda

V Polském institutu s polonistkou Lucií Zakopalovou, která akci moderovala, a s českým autorem Michalem Sýkorou.

V polské Vratislavi se každoročně koná Mezinárodní festival detektivky. Musím říct, že vám takovou akci závidím. Jaký festival je?
Vratislav je z Prahy blízko. Festival je určitým způsobem výjimečný, je takový rodinný. Potkáváme se mezi přáteli, ať už jde o autory, nebo čtenáře, a akce má díky tomu jedinečnou atmosféru. Setkávání se spisovateli je odporná nuda. Přichází autor a chudáci lidé musejí poslouchat o jeho životě a tvorbě. Divím se, že někdo na takové akce vůbec chodí. Ve Vratislavi to bereme trochu jinak. S kolegou například děláme souboj grafomanů, kdy ze svých románů vybíráme pasáže, které se nám opravdu nepovedly, a soutěžíme, kdo napsal horší. Vratislavský festival je samozřejmě mezinárodní, přijíždějí na něj zahraniční autoři, ale není to žádná opravdu velká akce. Byl jsem teď ve Francii, kde jsem seděl vedle Jamese Elroye, účastnila se třeba Camila Läckberg. Ve Francii je detektivka tak populární, že má svůj mezinárodní festival detektivky skoro každé městečko.

Na vratislavském festivalu jste dostal za Zapletené a Zrnko pravdy Cenu Velkého kalibru. Nyní se pro váš Hněv může hlasovat v čtenářské kategorii a koncem května proběhne na festivalu vyhlášení cen.
Ale je také šance na normální cenu od poroty, doufám, že ji dostanu potřetí. Když ji dostanu, tak mě kolegové už opravdu nebudou mít rádi. Myslím, že k tomu ovšem nedojde, a tady můžu povědět proč. V Polsku jsem obdržel prestižní literární cenu Paszport Polityky, která se neuděluje jen detektivkám, ale je obecně literární, a během předávání jsem způsobil malý skandál. Akce se účastnil prezident nebo třeba ministryně kultury, které jsem urazil. To se nelíbilo novinářce jednoho významného časopisu, který cenu uděluje, a novinářka je právě předsedkyní poroty v soutěži o Cenu Velkého kalibru, což asi snížilo moje šance. Dobrá rada tedy zní: Pokud chceš dostat ceny, neurážej prezidenta.

A mají pro vás literární ceny význam?
Mají. Každá cena má dvojí význam. Zaprvé je ke každé ceně připojen nějaký šek a samozřejmě všichni víte, že všichni spisovatelé jsou chamtiví a mají rádi peníze. A zadruhé: naše povolání je strašně nudné, sedíme sami někde zavření v místnosti a rok nebo i déle tvoříme nějakou knihu. Zároveň jsme ovšem umělci. Toužíme po slávě a chtěli bychom být jako rockové hvězdy. Takovým okamžikem je právě předání ceny, kdy přicházíme na pódium, je tu hodně fanoušků a všichni nám tleskají.

NezaplatitelnyPomáhají ceny při vydávání knih v zahraničí?
Zahraniční nakladatelé dostávají spoustu nabídek z třetího světa. Když je k nim připojena informace, že autor dostal doma už několik cen, může to zaujmout a způsobit, že si ho zahraniční nakladatelé vyberou.

Jak pak probíhá vydávání vašich knih v překladech?
Vydávání v zahraničí je loterie. Občas se stane, že knihu vydá dobré nakladatelství, ale kromě samotného vydání se nestane vůbec nic; občas kniha vyjde u malého nakladatele, přesto se probije do povědomí.

Ve vašich knihách hodně figurují historické reálie, komunistická tajná policie nebo třeba polský antisemitismus. Myslíte při psaní právě na zahraniční čtenáře, kteří by některým věcem nemuseli rozumět?
Na začátku jsem nepočítal s tím, že knihy vyjdou v překladu, a psal jsem pouze pro polské čtenáře. Když jsem však psal svoji poslední knížku Hněv, tak jsem už bral v potaz, co mi říkali zahraniční čtenáři. Že mají problémy s polskými jmény, protože nevědí, jak je číst. Snažil jsem se tedy podle toho volit jména. Uvědomil jsem si také, že musím myslet na to, že moje knihy můžou být pro někoho první a jediné setkání s Polskem – jejich obraz Polska bude vybudován na základě mé knihy. Tady v České republice je to stejné jako v Polsku, jsme sousedé a víme toho o sobě mnohem více; ale například ve Francii je úroveň ignorace vůči střední Evropě tak vysoká, že o tom musím uvažovat.

Probíráte pak polské reálie s překladatelem?
Práce na překladu je pro mě velká zábava. Nejde o to, že bych se při psaní cenzuroval, ale při psaní si třeba uvědomím, že určitou pasáž musím probrat s překladatelem. Existují pasáže, které jsou pochopitelné pouze pro polského čtenáře, a pak je dobré zvážit, jestli je není třeba vyhodit, některé se musí dovysvětlit nebo napsat znovu. Zahraniční čtenáři tak dostávají lepší vydání, například v Hněvu jsem podělal závěr a tu část jsem se snažil v překladech upravit.

zrnko-pravdyZrnkem pravdy jste v Sandoměři, kde se kniha odehrává, rozzlobil tamního starostu nebo třeba zástupce biskupa. Štvete i obyčejné Poláky?
Doufám, že štvu. Literatura je od toho, aby štvala, a ne aby lezla společnosti do zadku. Od toho jsou politici, kteří u nás neustále opakují, jak jsme úspěšní, což není podle mě úplně pravdu, a je dobře, že literatura tuto funkci plní. Když jsem napsal Zapletené, kteří se zabývají úlohou bývalých komunistických funkcionářů polské tajné bezpečnosti v dnešním Polsku, urazila se tehdy celá levice natolik, že o mně nepsala recenze. Pravice mě milovala, protože říkali, že chci bojovat s rudou pavučinou. V Zrnku pravdy jde o polskou xenofobii a antisemitismus, takže se urazila pro změnu pravice, ale levice mi neodpustila přechozí knihu. Hněv je o problematice domácího násilí, za což mě pravice opět nemilovala kvůli silnému vlivu katolicismu a pohledu na rodinu.

Rozčiluje čtenáře i promiskuitní Szacki?
Čtenářky z nějakého důvodu Szackého milují, což je pro mě nepochopitelné. Ale je třeba říct, že postava Szackého byla vymyšlena na tři části, takže v Hněvu je za svůj sexismus potrestán. Je ovšem pravda, že někteří čtenáři měli problém se Szackého přístupem k ženám v Zrnku pravdy.

V Hněvu je vrahem právě Szacki. Jde tento motiv rozvést, aniž by se prozradila pointa celé knihy?
Hněv začíná scénou vraždy. Nevíme, kdo je obětí, ale víme, že vrahem je Szacki. Pak se děj vrací zpátky a pokračuje do okamžiku vraždy. Když obvykle čteme detektivku, hledáme vraha, ale tady víme, že hlavní hrdina je vrahem, a zajímá nás, kdo se stane obětí a proč se Szacki dostane do takové situace.

Udělal jste detektiva vrahem ve snaze být originální?
Nevím, jestli už tu něco takového bylo. Ale všichni, kteří píšeme detektivky, se snažíme o něco nového, občas se to povede, občas ne.

Domnívám se ovšem, že si z jiných knih nebo filmů děláte legraci, třeba v Zrnku pravdy zmiňujete Dana Browna, Indiana Jonese, způsob, jak vyřešit šifru, se předtím objevil v jedné hodně známé severské detektivce.
Samozřejmě. Je to trochu hra. Všichni jsme čtenáři, všichni čteme, vím, že čtenáři četli ty knížky, a literaturu má být zábava. Nejlépe je to vidět v Nezaplatitelném, který je pokusem napsat americký thriller, ale v Polsku. A to bylo opravdu těžké – vymyslet něco, co bude začínat v Polsku, ale zároveň bude mít mezinárodní rozmach typického amerického thrilleru.

miloszewski-a-spol.

Na Světě knihy s literárním vědcem Jiřím Trávníčkem a Lucií Zakopalovou.

Bude film i z Nezaplatitelného?
Nebude, opravdu mi záleželo na tom, aby byl Nezaplatitelný napsán tak, že nepůjde zfilmovat. Chtěl jsem ukázat, že literatura nemá žádné ohraničení. Poláci film neudělají, protože by jim peníze došly na dvacáté straně, a Američané nepotřebují thrillery ze třetího světa.

Půjde v případě Szackého opravdu o trilogii? Nechystáte čtvrtý díl?
Szacki je obětí toho, že teď nechci psát detektivní romány. Je možné, že někdy napíšu nějaký nedetektivní román o Szackém, kde už nebude prokurátor.

Píšete v současnosti nějakou knihu?
Brzy musí nastat chvíle, kdy začnu více psát. Lidé se moc nezajímají o slovanské mýty a legendy. Ještě si pamatuju, že jsem je jako dítě četl, ale teď už je nečte nikdo. Mám v plánu je převyprávět tak, aby se odehrávaly v 21. století. Takže fantastika – a bude to mít zřejmě i něco společného s hororem, protože mezi legendami se mi nejvíce líbí ty strašidelné.

Při minulé pražské návštěvě jste mluvil o tom, aby se udělala středoevropská vlna detektivky. Pořád máte takové ambice a energii?
Ambice a energii mám. Ale bylo by třeba apelovat na české autory, aby psali více detektivek. Skandinávcům se to povedlo, ale nejde o to, že by naše část Evropy nebyla zajímavá. My Češi, Poláci nebo Ukrajinci máme společné dějiny a myšlení. Co se oproti tomu stalo ve Skandinávii, je hrozná nuda. V Polském institutu jsem vystupoval s Michalem Sýkorou, který napsal dvě knihy z Olomouce. Raději bych si přečetl detektivku právě z Olomouce než z Prahy. Bylo by také dobré přečíst si třeba detektivku z Charkova, klidně i starší, abychom se dozvěděli, jaký je zdejší každodenní život, v tom má detektivka velkou sílu. Chtěl bych číst nějakou českou detektivku, ve které by vyšetřování zpomalovalo, že se všichni chtějí dívat na mistrovství světa v ledním hokeji. To je natolik exotické, že by to bylo přitažlivé.

Zdroj fotografií: nakladatelství Host a Polský institut
Děkujeme Polskému institutu za spolupráci při vzniku rozhovoru

Share Button

1 komentář u ROZHOVOR Zygmunt Miłoszewski: Literatura není od toho, aby lezla společnosti do zadku

  • Díky moc za rozhovor! Zrnko pravdy jsem přečetl (a autora tím objevil) nedávno, a i když po detektivní stránce místy skřípe, bohatě to vynahrazuje tím, že se zabývá poměry v středoevropské společnosti. A přes kontroverzní témata je celkové vyznění spíš smířlivé… Nezbývá než si přát víc podobných spisovatelů:))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Nejnovější komentáře

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR