Detektivka z Edinburghu má mysteriózní zápletku a příliš dokonalého hrdinu…
Nová skotská detektivka, která zpočátku nevypadá ani příliš depresivně, má sympatického hrdinu a zdá se být celkem normální procedurálkou, ale zdání klame.
Čerstvě povýšený inspektor Tony McLean dostane k ruce seržanta s konstáblem a taky své první případy – vloupačky právě v den pohřbu majitele a zazděnou oběť rituální vraždy. Protože však mrtvá dívka byla zavražděna před dobrými padesáti lety, nemá tenhle případ právě prioritu, mnohem víc se tlačí na vyřešení brutální vraždy vlivného bankéře, ke které se McLean náhodou připletl. Protivný detektiv Duguid to chce mít rychle z krku, ale jeho metody velení, založené na buzeraci a zesměšňování, nejsou pro Tonyho zrovna motivační…
Postupně poznáváme hlavního hrdinu blíž a zjišťujeme, že tenhle mladý, chytrý, svobodný a jednoznačně fajn chlap má konečně i důvody ke smutku, to by ani nemohla být skotská detektivka. Je tu starší rána ze smrti jeho snoubenky, ze které se stále vzpamatovává, a nově mu zemřela babička, jediný příbuzný, který mu ještě zbyl. Přesto zůstává stále tak dokonalý, až z toho trnou zuby. Mirek Dušín se má od McLeana ještě co učit. Ne že by se autor nesnažil trochu inspektora polidštit, ale na mě je stále příliš roztomile sladkej.
Případy, které řeší, se postupně zamotávají a temní. Dojde k další vraždě bohatého staříka a i čtenář jasně vidí spojitost, jenomže teorii o sérii značně podráží nohy fakt, že k oběma případům máme různé pachatele, úhledně naservírované až pod nos. Když nepočítám čtenáře, je McLean jediný, komu se uzavření kauz nechce líbit, chybí mu motiv a celé je to nějaké divné. Jak moc divné, to teprve zjistí…
Jamesi Oswaldovi tuhle prvotinu nechtěl nikdo vydat, nakladatelé nevěděli, co si počít s detektivkou, kde se všechno nedá vysvětlit tak docela racionálně. I anotace se lehce zmiňuje o „dávném zlu“ jako o jedné z teorií. (Nakonec knihu vydal sám a teď se po něm můžou všichni přetrhnout.) Takže jsem s menším paranormálnem počítala a nebyl vůbec problém vymyslet a přijmout verzi, ve které pachatelem je duše zavražděného, toužící po pomstě. Proč ne. Ale myslíte, že jsem se aspoň tady, kde nemožné je možné, konečně trefila?
Na knize je sympatické (kromě porušení pravidel a míchání žánrů) i to, že příběhem občas prokmitne i trocha humoru, obzvlášť na policejní stanici. Tam vládne totální chaos, všichni tam zmateně přecházejí a inspektor McLean často vyjíždí k případům s unaveným pokynem „sežeňte nějaké konstábly…“.
Ale ten zmatek vbrzku zavládne i u čtenářů, kteří si nedělají poznámky, a pod tíhou vražd, sebevražd, papírování a loupaček už nebudou vědět, co přesně ten inspektor vlastně právě vyšetřuje. Anebo to je autorův záměr, přiblížit náročnou a nepřehlednou práci policie co nejvěrněji, tedy i nejzašmodrchaněji?
Ale dost bylo legrace, tenhle případ se tak od poloviny stránku po stránce stává temnější a děsivější, jak čtenářům dochází, o co tady asi tak půjde. Někteří autoři budují děsivou atmosféru líčením krvavých mordů do nejmenších detailů, kdežto Oswaldovi stačí jen náznaky, jenom stopy a podezření, které tu a tam trousí. Zbytek si domyslete sami. Docela to funguje…
Přirozené příčiny mají možná trošku pomalejší rozjezd, ale rozhodně mi byl milejší tento než původní verze, kde úvodem byla brutální scéna rituální vraždy, kolem které se pak všechno točí. Jak píše sám autor, řadu lidí úvod úplně odradil od dalšího čtení (a tak ho dal až úplně nakonec, pouze pro ty, co na něj mají žaludek…). Ale i bez brutálních scén je tento román nakonec velmi povedenou kombinací skotské detektivky s mysteriózním hororem…
Originál: Natural Cause, 2013
Překlad: Petra Luňáková
Vydala: Jota, Brno 2013
400 stran
