Případ baskervillského psa (Ludvík Souček)

1.

Touto dnes už klasickou knížkou se záhadolog MUDr. Ludvík Souček důstojně vřadil i do holmesovských bibliografií a zároveň jde v pořadí o již čtvrtou (a jeho poslední) detektivku s vozíčkářem Martinem Andělem.

Tu pátou – a zatím poslední – napsal Jan Jandourek pro sborník Městopis vydaný roku 2000.

Zatímco první dva příběhy s Andělem z knihy Případ ztraceného suchoplavce (1968) lze bez váhání označit za povídky, zbývající dva (tedy tento + Případ Jantarové komnaty, 1970) jsou označitelné jako romány. A sám Případ Baskervilského psa se přitom skládá z dvou částí pojmenovaných Jitro čarodějů (7 kapitol) a Psi jako balvany (8 kapitol).

V té první z těchto částí se nejprve seznámíme s úctyhodným tajemníkem londýnského Klubu Sherlocka Holmese (na Northumberland Street 17) Archibaldem Rowenem a dovídáme se o všelikých jeho studiích otištěných v časopise Baker Street Journal pod tituly „Rekonstrukce životopisu dr. Watsona až do seznámení se Sherlockem Holmesem“, „Sherlock Holmes a středoanglické železnice se zvláštním zřetelem k dobovým jízdním řádům“, „Příspěvek k definitivnímu pohledu na uspořádání bytu Sherlocka Holmese“… a také (a právě!“) „Historické pozadí Psa baskervilského“.

TADY by tedy stála Součkem servírovaná fakta za porovnání se skutečností, což by byl třeba i úkol pro některého z členů České společnosti Sherlocka Holmese, jímž jsem sice i já, ne však vyloženě pilným.

Pan Rowe, aspoň tedy podle Součka, nevím, zda existoval jeho předobraz, zkrátka zjistí řadu faktů dokazujících reálný podklad slavné Doylovy knihy Pes baskervillský, ale nechce tyto informace předat svým kolegům, protože se mu zdají zaujatí. Co tedy tento dobrák provede? Obrátí se kupodivu k tehdy socialistickému Československu a Martinu Abdělovi (sic). A pošle Andělovi třeba i klubovní časopisy – i údajnou hůl doktora Mortimera, známého hrdiny románu Pes baskervilský. Ozřejmí taky českému detektivovi, že identifikoval i pravý zámek z románu. Jde prý o sídlo Ellesmere ve Walesu. Ehm, ve skutečnosti se holmesologové přiklánějí k jinému místu.

Pan Rowen dál zdůrazňuje, že všude okolo Ellesmere kolovalo (a – hrůzo – koluje) přemnoho pověstí o „strašlivém psu“… a že – podle některých tvrzení – tento hafan „ještě žije“, přičemž sám lord Ellesmere prý na svém sídle záhadně zemřel… A kdy? Přesně ve stejný den jako Baskerville z románu, a co víc, i další tři osoby zahynuly na pobřežních blatech během dosavadní části dvacátého století (píše se rok 1968).

A ještě něco. Pan Rowen Andělovi napsal, že strašidelná místa osobně navštívil a stal se svědkem nočního kouzelnického obřadu u ohně, jehož účastníci prý připomínali pralidi, a co ještě víc, Rowen prý uslyšel i vytí psa.

Tolik tedy z Anglie odeslaná, k luštění předestřená fakta, ale postavme se už radši na půdu vlastního děje. Píše se tedy rok 1968 a příběh je nám vyprávěn v první osobě: novinářem a redaktorem zemědělských novin Karlem, „beznadějným to technickým antitalentem“, který je Martinem Andělem „zaúkolován“, a tak odjíždí do Anglie a s pomocí „kouzelníka“ Mikuláše, člověka ovládajícího hypnózu, tam začíná bádat.

A tenhle Mikuláš, tenhle modrooký, drobný mužík v bílém obleku, Anděla v Anglii fakticky zastupuje a Karlovi ho mnohým připomíná, přičemž skutečný Martin zasahuje do pátrání pouze písemně. A co že tajuplný Mikuláš a redaktor odhalí?
Toto: Obřady na blatech nutno přičíst na vrub místního vysloužilého majora a jisté paní Becket-Claptonové + s nimi spojené společnosti blouznivců. A to už se ocitáme před druhou částí románu, v které se vysvětlí i zbylá tajemství, a to zásahem mimozemšťanů.
Jak už bývá u Součka zvykem, ale teď ani v nejmenším neironizuji. Již během pátrání tomuto vysvětlení ostatně napovídaly třeba i kresby na dolmenu ukrytém v kůlně u Ellesmeru, na dolmenu, který objevil právě Mikuláš a který v závěru románu ukáže Karlovi „jako důkaz“.

2.

Ale redaktor Karel není v Anglii jen s Mikulášem. Po návratu z Mongolska za ním přijede i jeho snoubenka, archeoložka dr. Barbara Medunová a… A kým že tedy vlastně byl domnělý „vyjící pes“? To bych možná neměl prozrazovat, ale… Kdo to nechce vědět, ať nečte dál.

Ve skutečnosti šlo o obrovskou „pijavku“ připomínající ožívající (občas) kámen, o tvora „velikosti velryby“. o ohavnou bytost se strašidelnýma očima, která ale „vylézala“ pouze v těch dnech, kdy měsíc svítil určitým způsobem. A už snad někdy kolem roku nula ji mimozemšťané ve Walesu zanechali, a to patrně proto, aby lidi odpuzovala od místa jejich případného pozdějšího přistání.

A co ještě stojí za pozornost?

Třeba právě Součkovo vysvětlení funkce dolmenů. Sloužily prý jako jakési pevnosti, které Walesani vztyčili právě na obranu před oním vyjícím netvorem. A pak je tu ovšem i přesný waleský kalendář. Oho! Ten prý byl zase potřebný pro určení oněch „nebezpečných nocí“, kdy monstrum ožívalo. A jak vlastně umíraly oběti monstra? Buď následkem výbojů silového pole okolo, nebo jednoduše hrůzou, jak to ostatně vylíčil už Arthur Conan Doyle.

A Součkovi hrdinové vylákají strašnou příšeru pomocí polarizovaného světla, kterým nahradili světlo skutečné, měsíční (a které je, jak Souček ihned upozorňuje, i podmínkou některých fyzických a chemických reakcí) a… A vlastně jen díky šťastné náhodě obludu i zlikvidují, a to ultrafialovými paprsky speciální lampy. A je to! A „pijavka“ se jim po smrti „rozteče před očima a hnije jako mrtvoly povídky Edgara Allana Poea,“ jak píše Souček – a má tu asi na mysli hlavně příběh Fakta o případu monsieura Valdemara.

Ale ani roztečením ještě všechno nekončí, protože Karel a „Ba“ jsou vzápětí málem zastřeleni šíleným majorem Hobsonem, který věří, že bestie byla „krásným ďáblem Astarotem“. Toho totiž i se svou společností rituálně uctíval. Naštěstí se právě v tu chvíli vrací na scénu i Mikuláš a bídného důstojníka profesionálně zhypnotizuje. Díky hypnóze se ostatně už předtím zachránil, když na něj zaútočil „balvan“ – i ten byl kupodivu hypnotizovatelný.

Není ale sporu o tom, že to, co se během času změnilo v pošetilé kejkle a tanečky onoho majora Hobsona, bývalo kdysi smrtelně vážným opatřením a ochranou proti silám, „o jejichž podstatě až dodnes nevíme zhola nic“…

A co ještě – a co detektivního?? Nu, Ludvík Souček ve své knížce nijak zvlášť neparafrázuje román Pes baskervilský, v jednom však určitě.

I on děj dozapletl pomocí uprchlíka z nedalekého ústavu, nešťastníka potulujícího se po blatech. I když, pravda, u Součka jde o šílence a nikoli trestance, a právě na tuto osobu jsou nakonec i velice pohodlně „svedeny“ všechny záhadné zvuky blat, neboť holé skutečnosti by prý Rowen (ale ani ostatní „normální lidé) nikdy neuvěřili.

A další zajímavé prvky této sci-fi detektivky?

Je to třeba zapojení jisté údajně skutečné události do děje, a totiž podivné příhody z Walesu roku 1909. Článek o ní – mimochodem, článek skutečně existující a z pera George Langelaana, jinak autora známého hororu Moucha – tedy článek o ní zasílá Martin Anděl z Čech do Walesu, ačkoli je vystřižen až z pařížského časopisu Planete.

Právě podle tohoto textu zmizel jednou v noci na jednom waleském dvoře chlapec Oliver Thomas – a bylo pak už snad jen slyšet jeho „volání z výšin“. Souček únos připsal právě mimozemšťanům. Ti se údajně roku 1909 na okamžíček vrátili. A šest let po vydání Případu Baskervillského psa ostatně Souček tutéž divnou událost zmínil i na straně 260 v Tušení souvislosti (1978), zatímco… Zatímco třeba Jaroslav Foglar ji už roku 1972 – a tedy náhodou právě v roce prvního vydání „Psa“ – zpracoval jako povídku Příběh ze tmy.

U Foglara je ale tragédie lokalizována do USA… a později mi napsal, že „tu historku asi slyšel u táboráku“. Mohu k tomu všemu už jenom dodat, že o podobné události psal již v devatenáctém století Ambrose Bierce (později sám záhadně zmizelý), který si to ale možná všechno jednoduše vymyslel (byl známý jako mystifikátor). A možná ne… A ta historka od té doby kolovala světem v různě pozměněných podobách a tradována tedy byla již i před rokem 1909 a lokalizována velmi různě, ale Souček to jistě věděl nejlépe, jak to bylo, a tak už nic neříkám. Jen tu jednu větu s ním: „A onen případ je dosud v jedné ze sedmnácti skříní Scotland Yardu, které jsou všechny označeny malým otazníkem.“

Ale i k dalším pointám Případu Baskervillského psa, tohoto vícevrstevného románu. Náleží sem taky odhalení skutečné totožnosti Mikulášovy. Ten je totiž nesmrtelným alchymistou Nicolo Fulcanellim, který se narodil už kdysi ve středověku, ale žije stále a vypadá docela mladistvě a mimo jiné „vynalezl“ atomovou bombu. Tisíckrát opakovaná destilace prováděná už kdysi alchymisty měla ostatně vést ke vzniku těžké vody, moderátoru to atomových reaktorů, jak ihned Souček připomene. A Karlovi taky Mikuláš věnuje vzácný výtisk „Mystérií katedrál“ vydaný roku 1925 v Paříži (česky Trigon, 1992 – pod titulem Tajemství katedrál). A dodá: „Před několika lety se s Fulcanellim setkal v jedné pařížské kavárně můj dobrý přítel, spisovatel a nukleární fyzik Jacques Berger.“ A dočítáme se dále, že se k jednomu z vůbec prvních nukleárních fyziků Helbronnerovi dostavil roku 1937 právě Fulcanelli, aby ho varoval před následky pokusů s radioaktivními látkami… A mimochodem: Mikuláš použije v knize proti „pijavce“ nejprve jistou magickou formuli, která se podle tradice „smí využít nanejvýše třikrát za život“, zato však spolehlivě působí „i v nejnebezpečnějších případech dočasného oživení mrtvé hmoty“. Jenže tentokrát formule nefunguje, z čehož i poprvé vyplyne, že „pijavka“ nebude žádným regulérním „strašidlem“. A co dál? Ludvík Souček rád využíval citátů, a tak se i zde zaštítil nejen řadou úryvků z Psa baskervillského, ale poukazuje třeba i na povídku Skandál v Čechách anebo na Shakespearovu hru Bouře – odehrávající se v Čechách. A v souvislosti s polohou Walesu na západě Britských ostrovů je rovněž zajímavé Mikulášovo nadhození úsloví „he had gone west“ ve smyslu „zemřel“ (str. 61).

A v souvislosti s menhiry (Proč jen je tahali do bažin? A proč je ve Stonehenge vyryta do kamene mykénská dýka?), tedy v souvislosti s menhiry zase Souček neopomene zmínit monumentální Baalbek, mezi jehož kvádry „nelze vsunout ani list papíru“. Ale taky Sacsayhuaman, Machu Picchu i třeba teorii o změkčování kamene, kterým byli obalováni staří králové. Ludvík Souček se zkrátka jako obvykle dostává tematicky i hodně daleko, ale to je pouze zdání, protože „všechno souvisí se vším“, a tak právem připomene třeba i teorii, podle níž jsou jména prvních Přemyslovců jen špatně vyloženými slovy staré básně. Anebo ještě i jiná odbočka. Nejen podle Ludvíka Součka mělo totiž časové rozložení vražd spáchaných Jackem Rozparovačem astrologickou zákonitost, neboť okamžiky zločinů se shodovaly s určitými konstelacemi hvězd a planet, a to až na minutu. A tak šlo vlastně o jednotlivá obětování, a tak v Londýně vlastně vraždil… Možná šílenec, ale určitě obeznámený s určitými mýty a rituály. A ještě jinde, tedy až ke konci románu se Souček blýskne např. i svými fotoznalostmi, ale detaily umí roztrušovat ze všech oborů, a tak zmiňuje i dnes už zcela zapomenutou hvězdičku popu šedesátých let (a později i herečku) Sandru Shawovou (narozena 1947 a 1967 se zúčastnila Bratislavské lyry). Až tak všeobjímajícím bylo jeho vnímání i psaní.

A teď už jen opravdu poslední a „čistě technickou“ poznámku. Hrdinové knihy se po území ČSSR sice skromně pohybují v červeném (Barbařině) fiátku, ale v Anglii poněkud propadnou kapitalismu a stane se jim vlastním vůz Bentley, ročník 1966, který patří jejich jen zdánlivě chudému hostinskému.

Tento Součkův román vyšel podruhé až roku 1990 v knize Mladé fronty „Případ baskervilského psa a další příběhy“, přičemž těmi dalšími dvěma příběhy byly oba první Andělovy případy: Případ zttraceného suchoplavce a Případ Čerta č. 4.

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Ivo Fencl

2 komentáře: „Případ baskervillského psa (Ludvík Souček)

    Jan

    (5.6.2015 - 09:52)

    mozem sa opytat na bobriu hradzu lebo kniha o Jantarovej komnate ma velmi zaujala no a je to iste ze naozajexistuje

    Ivo Fencl

    (5.6.2015 - 10:24)

    Nevím. Je to přece jen sci-fi kniha víc než detektivka a Souček si někdy vymýšlel (a mystifikoval) dokonce mimo sci-fi. Ivo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA