Goldfinger (Ian Fleming)

Došel k mezeře v plotu, proklouzl a stál na místě, pokoušeje se svými smysly pochytit něco mezi stromy osvětlenými bledou září měsíce. „Tchump… Tchump…“ Mohutné supění ocelového stroje mu pronikalo až do mozku. Bond cítil, jak mu přebíhá mráz po slabinách…

Tolik část kapitoly „O půlnoci se karta obrací“, nicméně ihned připojme i upozornění. Ono neodolatelně komiksové TCHUMP-TCHUMP (a poněkud brakové) naši překladatelé Karel Veiss a Ivan Němeček zcela vypustili. Proč asi? Nevím. A důležitějším naštěstí zůstává, že tento slavný román jako celek v žádném případě během „výroby“ nevypustil Ian Lancaster Fleming (1908-1964). A tak je čtivý, zábavný, napínavý i spádný a zřejmě i jednou z nejlepších bondovek (ještě vedle Srdečných pozdravů z Ruska, 1977). A dost možná jde dokonce i o MISTROVSKÉ mistrovské dílo ve své kategorii a… Goldfinger na Bonda pohleděl přes Oddjobovo rameno. Bledé oči mu planuly a dívaly se do očí Bondových. Z jeho úst vyšlo nepříjemné zavrčení. Mezi zuby procedil: „Tak vidíte, pane Bonde. Vy jste se mýlil a já jsem měl pravdu. Ještě deset minut a jsem nejbohatší muž v dějinách lidstva, co vy na to?“ Jako by svá slova plival. Bond mu klidně odpověděl: „To vám řeknu až po těch deseti minutách.“

Každá z knih, jimiž se navždy proslavil duchovní otec Jamese Bonda, ale i každá z dobrodružných knížek vůbec, bývá, jak známo, tím lepší, čím působivěji autor vykreslí PADOUCHA. Jak jsme právě vycítili, Mr. Goldfinger (netvor posedlý zlatem natolik, až jím nechává potahovat vlastní milenky) v tomto směru nezklame a je agentu 007 vskutku sokem na náležité úrovni. A jeho lidé? Tedy ti, kteří nikdy nespí? Nejpamětihodnějším se nám asi všem bude zdát „cvičený pes“ Oddjob. „Oddjobe, klobouk!“ Goldfinger ukázal na jednu z dřevěných desek, jimiž byla obložena stěna… Oddjob ani nepustil kočku, kterou měl stále v podpaží, a blížil se – zdánlivě lhostejně. Když byl v půli cesty, sňal klobouk, vzal ho za okraj a bez přípravy jím mrštil. Ozval se zvuk silného nárazu. Buřinka na okamžik uvízla víc než dva centimetry v desce. Pak spadla a zachřestila o podlahu. Goldfinger se zdvořile usmál: „Lehká, avšak velmi tvrdá slitina kovů, pane Bonde. Obávám se, že se plstěný potah poškodil, ale Oddjob navleče nový. Dovede s udivující rychlostí vládnout i jehlou a nití. Dovedete si jistě představit, jak by takováto rána roztříštila lidskou hlavu nebo přeťala krk. Je to jednoduchá a velmi důmyslně ukrytá zbraň. Doufám, že se mnou v té věci souhlasíte.“ „Ovšem,“ řekl Bond a se zdvořilým úsměvem si měřil Oddjoba. „Užitečný chlapík, když ho má člověk po ruce.“

Ano, užitečný chlapík! Od Fleminga u nás naposledy vyšla zcela dětská knížečka Kouzelné autíčko (2004), jinak však na trhu přece jen snad ještě přibývají i bondovky, jedna po druhé, byť až příliš zvolna, neboť se nesetkávají už ani zdaleka s tím zájmem, kterého by se dočkaly právě před padesáti lety, kdy je zastavila železná opona i s jejich vražednými vynálezy… „Elektrická pila se přibližuje k vašemu tělu rychlostí tří centimetrů za minutu, pane Bonde,“ vztyčil Golfinger prst. „Ale než se přiblíží, dostanete ještě malou masáž.“

Komunismus nás antibondovskou propagandou masíroval taky dost, pravdou ovšem zůstává, že se právě a jedině románu Goldfinger (Zlatý fantóm, Magnet 1979) podařilo vyjít i u nás a uprostřed této éry. I když… Jen za cenu zcela bezohledného zkrácení.

A zrovna tak zůstává skutečností, že ta vůbec nejpamátnější věta příběhu se nakonec našla AŽ ve filmovém scénáři Goldfingera (1964), kde se špión Bond (už na mučidlech) zdvořile optá: „Očekáváte že promluvím?“ A kde mu Goldfinger stejně zdvořile odpoví: „Očekávám, že zemřete, pane Bonde.“

Originál: Goldfinger, 1955

Pragma, Praha 1991

Share Button

Související příspěvky:

Autor příspěvku: Ivo Fencl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.