Francie za 18. století nebyla zrovna procházka růžovou zahradou, pokud nepatříte ke dvoru. Ve Versailles byly ukradeny šperky nedozírné hodnoty. Zloději se nenašli, a tak alespoň vedení propustilo náhodný výběr zaměstnanců – pro výstrahu. Královna Marie Antoinetta by věděla, co s takovými šperky, a tak jejich nalezením pověří ty nejnenápadnější – kadeřníka a krejčovou, kteří se navzájem nesnášejí, ale šíleně chtějí uspět u dvora…
Tohle bylo hodně zvláštní čtení. Psát to někdo jiný, bylo by to smutné a tíživé – naši dva neprofesionální pátrači totiž hledají vodítka mezi vyhozenými zaměstnanci, kteří přišli o místo na výsluní a často klesli až na dno – profesní i životní. Proplétají se pařížským bahnem, brlohy chudiny, odkud za pár let vzejde revoluce, která smaže ty obrovské společenské rozdíly. Ale zatím tu pořád jsou a sledovat je není veselé. Ale píše to Lenormand a ten se s ničím moc nemaže, nikoho nelituje. Jeho lakonický styl je někdy docela drsný, ale rozhodně netrpí sentimentem. Dost se pobavíte.
„Jeho Veličenstvo mu nabídlo stálou práci u námořnictva. Každý den pobyt na čerstvém vzduchu na širém moři. Pravda, obnáší to trochu veslování.“
Rose a Leonard pochopili, že Millevaux byl odsouzen na galeje.
Je to drsný svět, kde policie je lidem pro smích, kde koupat se třikrát za rok je známka dobrých mravů, kde každý touží si z pokladu něco urvat. Přesto jsem se dobře bavila, hlavně díky ústředním postavám, krejčové Rose Bertinové a mistrovi kadeří Leonardu Autié. Ty si navzájem nevěří a pořád se snaží doběhnout toho druhého. Zároveň má každý z nich specifické znalosti, které jim pomáhají v pátrání – krejčová Rose jen mrkne na vyšívaný kapesníček z batistu a ví, komu patřil, kadeřník zas své oběti opije do bezvědomí (a sebe taky). Mé pobavení ještě vzrostlo, když jsem zjistila, že oba opravdu existovali, že mají stránky na Wikipedii…
Ačkoli je povídání drzé a hravé, zápletka je tolik plná jmen (Bassenge, Boehmer, Bouchet, cože?) a souvislostí, že úplně zajásáte, když si to všechno Rose shrne. Je to sice obvyklá iluze, že na všechno můžete přijít dřív, ale funguje. Co kdyby…
Autor moc neplýtvá slovy a události jsou dost zhuštěné, musíte dávat pozor. Já se však při čtení bavila a bylo znát, že Lenormand taky. Zvlášť když tu vykresluje královnu jako silnou dámu, co má v rukách osud celé Francie, ale navenek dál hraje roli frivolní a naduté slípky. Proto je taky tak geniální udělat z jejich vrchních dodavatelů oblečení a paruk prodlouženou ruku spravedlnosti…
Nebýt „záhady zmizelých uvozovek“ která často znemožňovala poznat, kde přímá řeč začíná a kde končí, bylo by to skvělé čtení. Už se těším na další díl a na to, do jaké žumpy Rose a Leonard zapadnou tentokrát…
Originál: L’Enquête du Barry, 2019
Překlad: Marta Daron
Vydal: Garamond, 2025
236 stran
