Poslední Laponec (Olivier Truc)

posledni-laponec-olivier-trucKdo si oblíbil Bohem zapomenuté Špicberky popisované Monikou Kristensen, tomu se bude líbit i Bohem zapomenuté laponské Kautokeino…

Kdo ještě neslyšel o sobí policii, zjistí, že je to zvláštní oddíl policistů na sněžných skútrech, kteří dohlížejí na to, aby sobí stáda byla v pořádku a na svých pastvinách. Operují hodně, hodně na severu Skandinávie, v oblasti věčného sněhu za polárním kruhem, kde je tak málo lidí, že je i málo čehokoli – včetně kriminality. Co by tak mohli řešit sobí policisté na těchhle 400 stránkách?
Překvapivě je toho dost – když pomineme stádo sobů na sousední pastvině – sérii průšvihů rozpoutala krádež tradičního sámského bubnu, který měl být symbolem laponské kultury na chystané konferenci. Místní Laponce krádež zvedla ze židlí, ale to nic není proti vraždě. Takovou v oblasti už dlouho neměli, aby někdo mučil starého opilého pastevce. Ležel někomu v žaludku? A zvládne vůbec malý policejní kolektiv městečka takový úkol?

Tradičně netradiční severská detektivka od francouzského autora si krom pátrání pochopitelně všímá i mnoha dalších věcí. Třeba prostředí, které může na někoho působit ponuře, na někoho magicky – dlouhé polární noci, širé pláně ledu a sněhu, v noci polární záře a mrazy až praští. („Teplota se trochu umoudřila, stěží minus dvacet.“) Nebo odlišných přístupů k životu a světu obou hlavních sobích policistů – Klemet Nango je původem Laponec a působí uzavřeně a flegmaticky, zato Nina Nansenová pochází z jihu Norska, z civilizace, a starou laponskou kulturu nechápe.
A především si autor všímá boje starých tradic s moderním světem – vždyť který blázen by pásl soby postaru na lyžích, když může mít sněžné skútry, vrtulníky a všude satelitní připojení? Zajímavé je také postavení Sámů ve společnosti, respektive jak se k nim spousta „civilizovaných“ lidí přesto chová, jako by byli podřadný druh. Autor toho zkrátka stihl hodně sdělit a informovat, aniž byste si všimli, že vás jakkoli mentoruje…
Je sice pravda, že postupem času se mladá a horlivá absolventka akademie Nina i ten zamlklý bručoun Klemet začínají vybarvovat zajímavěji, ale jsou to přesto tuplovaní klaďasové. To záhadný Francouz, najednou se objevivší v Kautokeinu s podezřelými úmysly a geologickou zástěrkou, to bylo jiné kafe. Jasný padouch, a tím i zajímavá postava – o co mu jde? Jak moc bezskrupulózní Racagnal zamíchá dějem?

Nakonec se příběh rozdělí na dvě rovnocenné poloviny – lapidárně se dá říct, že na cestu Dobra, kdy Klemet s Ninou putují obrovské vzdálenosti za stopami, důkazy a pravdou, a cestu Zla, kde tvrdý Francouz jde neústupně za svým pochybným cílem. Dle nejlepších tradic žánru se pochopitelně tyto dvě linie musejí protnout. Ale víc než budování napětí (jestli Racagnala zastaví včas apod.) autor spíš buduje atmosféru. Je znát, že Olivier Truc o kraji hodně ví a ta spousta informací pomáhá čtenáři ponořit se do toho zmrzlého světa. Do světa, kde jen blázen nevyjede se železnými hřeby na pneumatikách; kde pět vrstev oblečení je naprosté minimum a kde je samozřejmostí brát sebou na výjezd zásoby na tři dny – protože co kdyby vás sníh odřízl.
Nakonec vás příběh tak pohltí, že až od něj zvednete hlavu, překvapí vás, že venku nesněží a široko daleko ani jeden sob…

Výjimečná detektivka v sobě kombinuje to nejlepší ze severského i francouzského stylu – coby správná severská detektivka si všímá a kritizuje sociální poměry, ale díky francouzskému autorovi je odtažitý styl vyprávění, typický pro Seveřany, zjemnělý a rozvolněný. Málokdy můžete říct o severském příběhu, že je poetický, a už vůbec by si důkladní Seveřené netroufli nechat některé věci nedořešené – zato Olivier Truc jen naznačuje, nechává viset ve vzduchu (anebo tajemství zůstanou do dalšího románu s Ninou a Klemetem, Le détroit du Loup vyjde česky na podzim 2015).

Kombinace výše uvedeného zřejmě nadchla francouzské literární kritiky, Poslední Laponec posbíral na domácí půdě řadu ocenění. Velký vliv na to podle mého mělo i zasazení příběhu do Laponska – tak vysoko na sever si troufne málokdo, a tudíž o této končině mnoho nevíme. Jako kdyby objevili neznámý kontinent, který tu však byl celou dobu…
Pro zájemce o knihy z podobného prostředí tu je Monica Kristensen a její knihy ze Špicberk (recenze knihy Pátrání) nebo Bílý žár od M. J. McGrathové, který se odehrává v Grónsku…

Originál: Le dernier Lapon, 2012
Překlad: Zuzana Dlabačová
Vydal: Panteon, 2014
458 stran

Share Button

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.