Major ostravské kriminálky Roman Saran se přestavuje už v devátém příběhu, tentokrát krátce zavítá i na Korfu.
Když vážné onemocnění a následná operace poslala starostu Jablunkova Petra Sagitaria do invalidního důchodu, tak někdejší učitel, kulturní referent, ale také dělník nebo redaktor týdeníku najednou zjistil, že má více času na své oblíbené psaní. Pustil se do psaní detektivek, pro které si vymyslel hlavní postavu vyšetřovatele ostravské kriminálky Romana Sarana. Hned od začátku dával najevo, že se psaním především baví. Sarana stvořil jako malého blonďatého rváče a děvkaře, jak někdo výstižně pojmenoval, takového „třineckého Harryho Holea“. Nicméně chvíli trvalo, než se mu podařilo v nakladatelství prorazit. První tři novely seskupené do sbírky Trujkunt (v místním nářečí termín pro trojmezí Čech, Polska a Slovenska) si dokonce musel vydat sám, jako e-knihu. Po pár letech Trujkunt vydalo Argo a posléze pomohlo na svět jeho dalším čtyřem „bratříčkům“. Druhý, třetí a čtvrtý díl obsahuje vždy dvě novely, letos vyšlá Krysta je prvním samostatným románem.
Roman Saran je po útoku dvou maskovaných mužů odkázán na domácí péči své přítelkyně Lenky. Nudí se a rád už by se vrátil do práce. Lenka mu navrhne krátkou dovolenou na Korfu. Kromě toho, že by Roman přišel na jiné myšlenky, chce tu navštívit kamarádku z dětství Krystu, jejíž profil našla náhodou na Facebooku a díky krátkému dopisování ví, že na tomto řeckém ostrově s manželem žije. Roman souhlasí, ale když oba dorazí na Korfu, Krystu v luxusní vile, kde měla bydlet, nenajdou. Dům je podle všeho už nějakou dobu prázdný. Ještě divnější je, že profil Krysty na Facebooku mezitím někdo odstranil. Roman zpočátku vše zlehčuje, ale smazání profilu mu přijde také divné. Po návratu do vlasti Lence slíbí, že využije pár dní zbývající rekonvalescence a pokusí se vypátrat, co se s Krystou vlastně stalo. Občas říká, že je dobré zatřást stromem a pozorovat, co spadne. V tomto případě ale možná bylo lepší stromem netřást. Odhalená minulost přináší smrt…
Leckterý čtenář byl jistě zvědavý, jak si autor v prvním samostatném titulu povede. Řekl bych, že to ustál se ctí. Ostatně román není příliš dlouhý, přes 190 stran psaných (navzdory později vážnějšímu tématu) v oddechovém duchu se dá přečíst za jeden či dva večery. Nejzajímavější je první čtvrtina, která se točí hlavně kolem zmizelého profilu Lenčiny kamarádky. Je sympatické, že se autor odklonil od nabízené možnosti posadit Romana do zcela jiného prostředí a nechat ho soukromě pátrat na Korfu. K podobnému vybočení se čas od času uchýlí každý autor početnější knižní série. Pro Romanovi příznivce by to mohlo být zajímavé, na druhou stranu si nejsem jistý, zda by jiná skupina čtenářů autorovi prominula opuštění „kraje razoviteho“, jedné z největších deviz celé Sagitariovy série.
Druhá polovina se už odvíjí jako klasická policejně-procedurální detektivka, s četnými výslechy a poradami (je tu i méně humoru). Samotné hlavní téma, které se postupně odhalí v průběhu děje, není nijak nové. V různých obměnách a kombinacích bylo už mnohokrát použito jinde, takže si budete říkat „kde už jsem něco podobného četl?“ Pachatele jsem tentokrát uhádl, a dokonce mnohem dříve než skupina detektivů v knize. Samotný závěr je ale docela sympatický, řekl bych takový „Saranovský“.
I v tomto románu je Saran pořád tím „drsným poldou“ z drsné školy, který pro ostrá slova nebo ránu nejde příliš daleko. Pořád si upravuje pravidla podle svého, samozřejmě vždy kvůli ušlechtilému cíli, což je pochopitelně čtenářsky vděčné. Přesto se nemohu obránit dojmu, že trochu „bačkorovatí“. Přemýšlí o rodině, takže tolik neloví jinde a ke „krátkodobému průzkumu jiných vod“ dojde jen jednou. Zkrátka to vypadá, že se definitivně usadí s Lenkou, ovšem neustále se opakující pasáže, kde a jak se s ní miloval, už začnou po čase nudit nebo vyvolávat úšklebek.
Zklidnění doma si Roman ale rozhodně vynahrazuje při vyšetřování, kdy se s nikým a ničím nepáře. Autorovi bych tady vytkl dva drobné rozpory. Za prvé, postavy občas mluví sprostě, což je v tomto typu příběhu očekávatelné, ale výraz (s prominutím) „ty zkurvený zmrde“ mi moc nesedí. Opravdu by taková postava neřekla spíš „zkurvenej“? A za druhé, Roman dává ke konci knihy najevo zhnusení nad tím, co při vyšetřování odhalil. To by člověk chápal u začínajícího kriminalisty, ale ne u drsňáka, který už viděl a zažil ledacos.
Pro Saranovy příznivce bude Krysta nejspíš další vítaný titul do sbírky. Hlavní zápletka utáhne celý příběh, i když jsme ji v různých podobách viděli jinde. Z hlediska detektivního příběhu se Sagitariův aktuální titul řadí spíše ke standardu, převyšuje ho jen prostředí a hlavní postava. Ale už jen malinko – jak už bylo napsáno, jde o devátý příběh, takže kouzlo nového svěžího větru na poli detektivky pomalu odpadá. Přesto se stále počítám za fanouška téhle série, a doufám, že se z Romana usedlý otec rodiny nestane. Autor se už dříve nechal slyšet, že má spoustu nápadů na další pokračování, a tak jsem zvědavý, kam se jeho hlavní hrdina bude ubírat.
Text: Petr Sagitarius (2023)
Vydáno: Argo (2023)
192 stran
