Může být označena jako „milá“ detektivka se třemi mrtvolami? Může, když jsou vraždy decentně na druhé koleji a první housle hrají – housle…
Hrdinou a vypravěčem příběhu je tu italský restaurátor houslí Giovanni Castiglione, který si čtenáře hned v první kapitole získá svým nadhledem a jemně ironickým popisem průvodu, jež spustil jeho nové dobrodružství. Majestátní procesí jak z Aidy totiž doprovází až k restaurátorově dílně nejslavnější housle světa, a přehnaná bezpečnostní opatření v Gianniho podání působí naprosto bizarně. Ale housle samotného Paganiniho si zaslouží jen to nejlepší. Díky jejich vyladění se Gianni seznámí s mladým virtuosem, krčícím se ve stínu své dominantní matky. Jevgenij Ivanov je tichý mladík, ale vynikající houslista, a tak ho na slavnostní recepci vezme Gianni se svými přáteli pod ochranná křídla. A protože jedním z přátel je i policejní inspektor Antonio Guastafeste, brzy se Gianni účastní vyšetřování vraždy. Někdo totiž po recepci bacil po hlavě jakéhosi starožitníka, který byl tak laskav, že u sebe měl noty a také zvláštní pouzdro na housle. Tím tedy po své smrti poskytl příležitost Giannimu přispět k pátrání coby expert na housle a na Paganiniho, pro něhož byla teď už prázdná schránka určena.
V příběhu není nejdůležitější pátrání po vrahovi starožitníka, jako spíš kam se poděl obsah pouzdra a co v něm vlastně bylo. Giovanni a Antonio jdou od jedné stopy ke druhé, z jednoho století do jiného, a příběhy plné lásky, rozchodů a hudby se kupí a proplétají. A zatímco oba přátelé rozplétají historické souvislosti a pletky Paganiniho a Bonapartovy sestry, virtuos Jevgenij zmizí a dojde k bacení dalšího antikváře. Kdo by ale čekal, že tím příběh získá nějaké to napětí, ten bude asi zklamaný. O napětí tu totiž opravdu nejde. Nebýt přibývajícího počtu bacených starožitníků, byl by to poklidný příběh z Itálie, prošperkovaný historií jednoho tajemného pokladu. Takhle se Gianni musí ještě v závěru střetnout s fanatickým vrahem v jediném dramatickém okamžiku celé knihy, aby si jako tečku na závěr mohl zahrát něco od Paganiniho.
Když chcete napsat dobrodružný román z uměleckého prostředí, je výhodou mít hrdinu z branže. Viz například populární série s Cottonem Malonem Steva Berryho nebo s Gabrielem Allonem Daniela Silvy. Ale zatímco oba pánové jsou špičkoví agenti, co uprostřed starožitností jen tráví čas mezi zuřivými akcemi mezinárodního charakteru, Giovanni Castiglione byl vždy jen skromný houslař a nic víc. Takže zatímco Malone likviduje protivníky jednoho po druhém, Gianni vyrovnaně sezve přátele na houslový kvartet nebo vaří Antoniovi (který na jídlo nemá čas), a při nálezu mrtvoly se mu roztřesou kolena.
Často mi v průběhu čtení dělalo potíže uvědomit si, že kniha je pouhou fikcí, že si na Giovanniho jen hraje jakýsi britský spisovatel, že to nejsou Gianniho opravdové vzpomínky. Jeho vyprávění bylo tak skutečné a sympatické, uklidňující. Bylo by určitě fajn mít takového člověka mezi svými přáteli. Ale možná bych nejdřív musela umět hrát na housle…
Originál: The Paganini´s Ghost, 2010
Překlad: Miroslava Nevrlová
Vydal: Plejáda Publishing, 2011
239 stran
