Ostermanův víkend (Robert Ludlum)

Robert Ludlum Ostermanův víkendJsou vaši přátelé opravdu vašimi přáteli? Nebo jsou členy tajné organizace řízené z Moskvy, která připravuje útok na americkou ekonomiku?

Je poklidná letní neděle. V malém městečku Saddle Valley ve státě New Jersey se jeho obyvatelé věnují typickým víkendovým aktivitám — uklízejí domy, koupou se v bazénu nebo sledují v televizi sportovní přenos. Městečkem neustále pomalu projíždějí policejní auta. Jejich až téměř zlověstná pomalá jízda rozhodně znervózňuje hned několik lidí — například právníka Richarda Tremayneho nebo makléře Joa Cardoneho. Ti — jak se zdá — mají co skrývat.
K přátelům jejich rodin patří také ředitel zpravodajského studia John Tanner s manželkou Alicí a Bernie Osterman s chotí Leilou. Ostermanovi žijí v Kalifornii a několikrát za rok přilétají na východní pobřeží, aby společně s Tremayneovými a Cardoneovými strávili společný víkend v domě Tannerových, tzv. Ostermanův víkend. Ten další se má odehrát následující sobotu a neděli. Tentokrát má být John zasvěcen do něčeho, o čem zatím vědí jen mužské polovičky ostatních párů.
V pondělí musí John Tanner do Washingtonu kvůli údajně chybějícímu podpisu na jedné ze smluv. Tam se však namísto kolegů setkává s Laurencem Fassettem, agentem CIA. Důstojník zpravodajské služby překvapeného a lehce nazlobeného žurnalistu seznamuje s na první pohled neuvěřitelnou informací. Ve východním bloku (píše se rok 1972) existuje tajná skupina, která si říká Omega a která chce za pomocí vydírání donutit nejmocnější muže amerického hospodářství, aby naráz učiněnými špatnými rozhodnutími způsobili pád ekonomiky USA.
Tanner zpočátku odmítá uvěřit, avšak díky zvědavosti nakonec podepíše slib mlčenlivosti a spolupráce — jedině tak se může dozvědět jména lidí ze svého okolí, které jsou podle CIA členy Omegy. Jsou to Ostermanovi, Tremayneovi a Cardoneovi. Novinář je v šoku a odmítá tak bláznivé teorii uvěřit. CIA má však přesvědčivé argumenty. Nyní je úkolem Johna Tannera, aby se jako hostitel všech tří manželských párů choval o nadcházejícím víkendu naprosto přirozeně. Na sklonku týdne hodlá tajná služba na skupinu udeřit a definitivně ji rozprášit.
Do té doby budou podezřelým dvojicím předkládány různé protichůdné a neúplné informace, které mají za cíl donutit domnělé členy spiknutí k chybě a podrýt jejich vzájemnou loajalitu (CIA si totiž stoprocentně jistá členy skupiny není). Kdo komu tedy může věřit? A jsou Tannerovi letití přátelé opravdu členy spiknutí organizovaného z Moskvy? Vzájemné paranoidní podezírání může začít…

„Řekl jsem díky, pane Tannere“
Žurnalista popadl kliku a vší silou otevřel dveře.
„Jak to, že znáte moje jméno? Povězte mi, odkud znáte mé jméno!“
Taxikář viděl krůpěje potu, které se pasažérovi perlily na čele, viděl šílený pohled jeho očí. Blázen, pomyslel si. Opatrně sáhl levačkou mezi nohama k podlaze, kde měl pro všechny případy připravenou olověnou trubku.
„Hele, kámo,“ ucedil a sevřel improvizovanou zbraň. „Když nechceš, aby lidi znali tvý jméno, sundej tu tabulku ze svýho trávníku.“
Tanner ustoupil a podíval se přes rameno. Uprostřed trávníku visela na řetězu pod kovovým sloupkem lucerna z tepaného železa a pod ní se v jejím svitu leskla tabulka s nápisem:
TANNEROVI
ORCHARD DRIVE 22
Str. 62

Právě paranoia, nejistota a nevědomost jsou hlavními znaky tohoto brilantně napsaného románu. Robert Ludlum, který je považován za zakladatele politického a špionážního románu, staví proti sobě dávné přátele. Každý z nich má jen kusé informace, které však stačí na to, aby vyděsily někoho, kdo má co skrývat. Najednou jsou i zdánlivě banální události viděny v jiném světle, a to, co by dříve prošlo nepovšimnuto, najednou nabývá zlověstných rozměrů. Nevinné poznámky se mění v náznaky a skryté výhružky. Nebo ne? Nebo to jen dotyčná postava špatně pochopila?

„Johnny!“
„Ahoj, drahoušku!“
Stáli dobrých třicet metrů daleko a zářivě se zubili, ale i na tu vzdálenost si John všiml vážného výrazu jejich očí. A neuniklo mu, jak pátravě – podezřívavě? – si ho prohlédli. Jen krátce, ale výmluvně. Bernie se dokonce na zlomek vteřiny přestal usmívat a úplně strnul.
Vzápětí okamžik napětí pominul. Jako by všichni tři dospěli k tiché dohodě, že nevyřčené myšlenky odloží stranou.
Str. 136

John Tanner je mletý soukolím, které zpovzdálí řídí tajná služba. Musí se chovat jako obvykle, musí být milý ke svým přátelům, musí však také chránit manželku a dvě malé děti. Je nucen spolehnout se na to, že lidé z CIA, kteří jeho dům sledují a odposlouchávají a které John ještě donedávna neznal, ochrání jeho rodinu před přáteli, které zná léta.
Omega už během týdne, s blížícím se víkendem, ukazuje svou moc. Nejprve dochází k únosu, poté k vraždě. John Tanner se snaží přijít na to, zdali za tím jeho přátelé opravdu vězí. Nikdy totiž v inkriminované době nebyli tam, kde měli být.
Ostermanův víkend rozhodně není žánrově jednoznačný. Začíná jako zvláštní horor z ospalého městečka, přesouvá se do roviny špionážního románu, přechází do psychologického příběhu, aby se posléze měnil v thriller s místy opět až hororovými prvky. Pozvolna budované napětí, které tak dobře funguje ve výše popsaných kulisách a bezvadně kontrastuje se zdánlivě bezstarostným prostředím, graduje stránku od stránky.
Zároveň je však také smutným svědectvím o konci jednoho přátelství, o době, v jaké lidé žili, kdy podezřívavost vítězila nad léta budovanými dobrými vztahy (sami víme, že ani u nás jsme se tomu v minulosti nevyhnuli), o manipulativnosti a strachu.

Není divu, že se knihy chopili filmaři. Je jen škoda, že ne lépe. Ostermanův víkend (1983; u nás běžel pod názvem Vražedný víkend) byl posledním filmem režisérského veterána Sama Peckinpaha (Útěk, Pat Garrett a Billy Kid, Konvoj). I když film lákal nejen známým jménem režiséra, ale i hereckým obsazením, v němž figurovala taková jména jako John Hurt (Vetřelec), Dennis Hopper (Bezstarostná jízda, Nebezpečná rychlost) nebo Burt Lancaster (Přejezd Cassandra, Letiště), dočkal se jen průměrného úspěchu, za což možná mohly škrty ve scénáři a neshody režiséra s producenty, kteří ho nakonec během postsynchronů vyhodili.
Film jen volně vychází z knižní předlohy, nezachovává napětí plynoucí z nevědomosti a nejistoty, je v mnoha věcech zbytečně přímočarý, motivy některých postav jsou od knihy odlišné. Filmaři si z knihy vybrali některé dějové prvky, o kterých je v románu sotva zmínka, naopak zase na filmové plátno dosadili scény, které v knize vůbec nejsou. Kdyby člověk sledoval film v době svého vzniku a neznal knižní originál, soudil by to možná jinak, ale tady platí to, co o mnoha jiných knižních adaptacích: film většinou zklame. A to ani nebudu mluvit o tak hloupých technických chybách filmu, kdy byl několikrát vidět mikrofon.

Nekažme si tedy Ludlumovo vypravěčské umění a dar stupňovat napětí nepovedou adaptací, ale začtěme se do napínavého románu, kdy začneme být brzy při každém šustnutí obezřetní a kdy v každém kradmém pohledu souseda ucítíme nebezpečí…

Originální titul: The Osterman Weekend (1972)
Vydáno: Bantam Books, New York (1988)
Překlad: Dalibor Míček (2012)
Vydání v České republice: Domino, Ostrava 2012
256 stran
www.dominoknihy.cz

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.