Nikdo neunikne (Romain Sardou)

nikdo-neunikneDvacet čtyři mrtvol

Ve stavební jámě na stavbě dálnice je nalezeno dvacet čtyři mrtvých těl. Různého pohlaví, rasy, věku. Jediným jejich pojítkem je způsob zastřelení – a to střela do srdce, dále shodná strava v posledních dnech a oblečení z jedné sítě obchodních domů. Některé oběti mají i své „zvláštnosti“ – jedna žena byla například střelena nejprve do zad a pak až do srdce, na těle jednoho muže se zase našly stopy po mučení na elektrickém křesle a jedna žena bez jakékoliv lékařské pomoci porodila. Případu se ujímá plukovník Stu Sheridan, ale už brzy se ozývá FBI. A následuje situace, která rozhodně není nějakou velkou novinkou. Případ přebírá FBI a Sheridanův tým je zbaven možnosti dál pokračovat. Na vlastní pěst, neoficiálně, ale i tak dál pokračuje v pátrání. Objevuje elektrárnu, kde byly všechny oběti mučeny, a nakonec se podaří najít i pojítko mezi oběťmi hrůzného masakru. Kromě toho také sledujeme, jak na durrisdeerskou univerzitu přijíždí mladý učitel tvůrčího psaní Frank Franklin. Nastupuje po zesnulém profesorovi Mycroftu Doylovi (že by narážka na Doyla a Sherlockova bratra Mycrtofta?), ubytovává se v jeho domě, seznamuje s jeho studenty a s univerzitou vůbec. Ta má své zvláštnosti, mezi které patří třeba spisovatelský spolek Scribe Club, organizace, o které moc neví ani profesoři a jejímiž členy se můžou stát studenti, jen pokud podstoupí určitý rituál. Franklin vydal úspěšnou esej o spisovatelích, což je asi důvodem, proč se mu jednoho dne ozve Sheridan s prosbou o pomoc při vyšetřování.

Detektivka z budoucnosti

Příběh sice napsal francouzský spisovatel (který žil pravda dva roky v Los Angles), ale celou knížku zasadil do Spojených států. Pokud bych nevěděl, že to napsal Francouz, ani by mě to nenapadlo. Romainovi Sardou se totiž povedlo napsat „správně americkou“ detektivku ze současnosti, vlastně tedy budoucnosti. Jak to myslím? Děj knihy totiž začíná v únoru 2007, takže bychom si mohli pomyslet, že se jedná o detektivku z žhavé současnosti. To ovšem není úplně přesné, protože ve Francii byla vydána již v roce 2006. Čtivá, lehce napsaná a správně napínavá detektivka, i když už někdy od poloviny můžeme mít pocit, že je všechno přece jasné. Ale nehledě na to, že se nabízí prostá otázka, o čem by ty ten zbytek byl, knížka je napínavá až do poslední stránky – nebo určitě alespoň poslední kapitoly. Škoda jen, že příběh autor místo USA nezasadil raději do Francie a neokořenil knihu také trochou psychologie tak často zmiňovanou třeba v souvislosti s Geogesem Simenonem (a dál bych mohl jmenovat třeba dvojici Boileau – Narcejac nebo Brigitte Aubertovou). Proč si vybral Ameriku, po tom můžete zkusit zapátrat na jeho webových stránkách www.romainsardou.com. Jde zkrátka o jednu z těch detektivek, které se čtou jedním dechem. Jen se nenechte odrazit velkým počtem mrtvol. A klidně autorovi i odpustím místo děje. Co mě ale namíchlo je, že tu Sardou (nebo autorka českého překladu) uvádí o anglicky mluvících postavách, že si začali tykat.

Francouzský originál: Personne n´y echappera
Přeložila Danuše Navrátilová
Argo, Praha 2008
304 stran

 

 

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.