Michal Viewegh již publikoval knihy různých žánrů, a tak mluvit o tom, že se pokusil napsat detektivku, jako o něčem překvapivém, není vhodné, zvlášť když o ní uvažoval delší dobu. Neobvyklé u jeho tvorby však je, že na knize s někým spolupracoval: s Jaroslavem Kmentou, reportérem Mladé fronty DNES, mj. autorem knih o kmotru Mrázkovi. Novinář dodával náměty, Viewegh události literárně zpracoval. Načasování vydání se podařilo do doby, kdy televize Nova vysílá seriál Expozitura, v někom jistě evokující dojem, že to v České republice není, jak má být. Takový pocit totiž vyvolává i Vieweghova novinka.
Lobbista Darek Balík byl ministrem Stanislavem Langrossem odvolán z programu na ochranu svědků a o jeho úkryt se začíná starat novinář MF DNES Alexandr Lounský pod patronátem šéfredaktora Roberta; makléřku Dianu vydírá ruská mafie; v Praze 11 na Jižním Městě probíhá tajné sledování, do kterého je asi zapleten šéf bezpečnostní agentury Boris Vítek; nájemný vrah dostává novou zakázku; pražský primátor se kochá svou sbírkou hodinek, ale opravdovým vládcem Prahy je kmotr přezdívaný Mord. Jen málokdo má čisté svědomí a nejeden z hrdinů příběhu má zájem o Balíkovy kompromitující materiály, pokud lobbistu rovnou nechtějí sprovodit ze světa…
Kapitoly jsou krátké (a mimochodem nepříliš šetrné k našim lesům, text začíná až za třetinou stránky a někdy nekončí ani v polovině stránky) a svižné: mění se místo děje i pohledy postav, vždy ve třetí osobě. Občas jsou kapitoly přece jen některé trochu „o ničem“ a klidně by se mohly vypustit nebo alespoň ještě zhutnit, zvlášťě v uvádění značek oblečení, aut, hodinek, v tom jako by se Viewegh přímo vyžíval. Spád knize přesto nechybí, i když líčení dvou událostí důležitých pro děj (hlavně té druhé) až zpětně je v thrilleru ne zcela obvyklé.
Postavy by Vieweghovi možná záviděli autoři socialistického realismu. Jasně kladní hrdinové a jasně záporní hrdinové, ti někdy i zkarikovaní. To celé ozvláštněno spojnicí mezi oběma póly, lobbistou, jehož kdesi skryté kompro by rádi všichni získali. Pokud připustíme černobílé rozdělení, částečně pochopitelné v rámci žánru napínavého čtení, zůstává ještě otázka, kdo je hlavní hrdina.
Nezkorumpovatelný policista z ÚOOZ, pochůzkář z Jižního Města, zuřivý reportér Mladé fronty, čarokrásná makléřka nebo mladý sportovní redaktor? Lze si najít svého favorita — a pokud by se jednou „Mafie“ převáděla na filmové plátno, pozornost by se asi soustředila hlavně na makléřku a sporťáka —, každý však v knize dostává zhruba stejný prostor a nějaký hlavní vůdčí hrdina chybí. Lobbistu, který měl k dispozici miliony, a teď musí chodit v košili od Vietnamců a jeho biologická dcera mu vyká, bude chtít mít za hlavní postavu, které by se dalo fandit, asi málokdo, i když právě on je tím, kolem něj se splétá řada linií.
Poprvé jsem Michala Viewegha slyšel mluvit o tom, že by rád napsal detektivku během rozhovoru pro rádio Frekvence 1 v červenci 2006, následovalo několik jiných titulů, než Mafie v Praze spatřila světlo světa. Ještě při setkání na podzim 2009 se autor zmiňoval o úvahách na detektivku z uzavřeného prostředí ve stylu Deseti malých černoušků. Že je výsledné dílo úplně jiné a že autor začal zmiňovat jako inspiraci Stiega Larssona, je samozřejmě jeho volba. Oddechové čtení o vraždění Čechů na ostrově by takový zájem téměř jistě nevyvolalo, přirovnání k Larssonovi však stojí za pozornost.
Co čteme v angloamerických nebo severských příbězích, zůstává pro nás vzdálené, fiktivní. Mikael a Lisbeth jsou jen literární postavy a neřeší se, jestli se příběh z části stal, aniž bych chtěl tedy tvrdit, že Milénium vzniklo podle reality. Ale co kdyby se přeložila Vieweghova Mafie v Praze? Současní čeští čtenáři Vieweghovy postavy bezpečně rozšifrují, u osob přímo nesouvisících s dějem jsou i uváděna skutečná jména. V zahraničí by kniha byla pravděpodobně jen thrillerem, pod kterým si nejde představit konkrétní tváře, ať už autorova fantazii pracovala jakkoliv a pražský exprimátor na sobě třeba ve skutečnosti nikdy neměl dámské kalhotky.
Sám Viewegh uvádí, že pracoval metodou koláže, pospojoval různé kauzy dohromady, v jedné literární postavě se skrývají třeba dvě reálné, 80 % příběhu by mělo být podle reality. Kromě napínavého čtení beletrie tak kniha může pro řadu čtenářů nabízet kouzlo pátračského odkrývání a přinášet vztek — a tohle se taky vážně stalo? Ale jak budou noví čeští čtenáři číst Mafii v Praze za nějakých deset patnáct let? Nebude už pro ně jen příběhem, který zakryly další kauzy? To ukáže až čas, v době poněkud bližší by se snad mělo objevit pokračování, které autor chystá. Název Zlo přichází z Hradu mluví za vše.
Michal Viewegh nenapsal dlouho slibovanou detektivku, ale thriller (označení thriller najdeme hned v první větě Poznámky autora v úvodu knihy, a třebaže se pojmy často používají synonymně, jistý rozdíl tu je!) spojující novější i starší kauzy, které se v naší zemi odehrály. Všechny pohromadě působí o to znepokojivěji. Mafie v Praze by mohla být o něco kratší, některé věci méně předvídatelné a akční scény (přestřelka nebo zběsilá jízda přes Brennerský průsmyk) by přece jen lépe vyzněly lépe ve filmu, jedno jí ale nejde upřít: jedná se o čtivý a napínavý kousek. A to by přece měl být každý thriller, tenhle je navíc z českého prostředí.
Druhé město, Brno 2011
www.druhemesto.cz
400 stran
