Lovci mafie (Paul Lieberman)

Lovci mafieMafie. Čtyřicátá léta. Bitva o Los Angeles. Tak nějak se charakterizuje kniha Lovci mafie, která se stala předlohou pro stejnojmenný film. A podobně jako v případě námi nedávno recenzovaného Arga, i zde filmaři vycházeli z knihy jen velice volně. Samotná kniha je totiž těžko zfilmovatelná, snad jen v podobě nějakého dokumentárního seriálu, vysílaného na některé kabelové televizi, třeba History Channell…

O co tu ve zkratce jde? Ve čtyřicátých letech minulého století vznikla v Los Angeles tajná policejní jednotka, která měla za úkol všemi prostředky bojovat proti přílivu gangsterů ze všech možných koutů Ameriky, především však proti Mickeymu Cohenovi, což byla jakási obdoba Ala Caponeho v Chicagu. Osmičlenná skupina byla složena z různých typů osobností, více či méně úspěšných ve své dosavadní policejní práci. Postupem času měla dva hlavní nepřátele — zmíněného Cohena a jeho soka Jacka Dragnu. K nim by se dal přiřadit ještě hromotlucký Jack Whalen, který však udržoval přátelské styky s jedním ze členů „Lovců“, Jerrym Wootersem.

Na rozdíl od filmu, který se odehrává na sklonku čtyřicátých let, kniha zevrubně popisuje gangsterskou historii začínající již mnohem dříve a ve vyprávění pokračuje až do šedesátých let, s odbočkami do let sedmdesátých, výjimečně i do současnosti. Pokud bychom však čekali napínavou „gangsterku“ à la Phil Marlowe, byli bychom patrně zklamáni. Paul Lieberman, mnoha cenami ověnčený novinář, který přes dvacet let pracoval pro Los Angeles Times, si dal mravenčí práci s poskládáním všech možných detailů o životě jak gangsterů, tak policistů té doby. Vycházel z rozhovorů s některými v době vzniku knihy žijícími členy jednotky a jejich potomky, opíral se o staré novinové články a přepisy policejních výslechů. Na dokumentu pracoval téměř deset let (samozřejmě s pomocí mnoha dalších lidí), a i když nejde zrovna o jednoduché čtení, mj. kvůli velké spoustě jmen, nutno uznat, že to autora muselo stát nemalé úsilí. Přesto však bude u nás kniha určena patrně jen opravdovým zájemcům o tohle méně známé období americké historie.

Lovcích však lze najít prameny některých zápletek či hlášek používaných v románech Raymonda Chandlera, J. H. Chase a jiných. Některé situace jsem opravdu poznával, a je vidět, odkud tito autoři leckdy čerpali (zejména Angličan Chase, který byl ve Státech jen krátce a podklady pro své romány sbíral, kde mohl).

Důvod, proč měla být kniha napsána, vidím hlavně v závěru — autor objasňuje, že vznikla k padesátiletému výročí založení protigangsterské jednotky, a má být především důkazem obyčejného a skromného hrdinství lidí, kteří svou práci vykonávali za nelehkých podmínek, s minimálními prostředky, ale s velkým zápalem. Nebyli vždy tak úplně v mezích zákona a proti zločinu opravdu používali prostředky, které by byly dnes přípustné jen těžko. Mj. vyváželi zločince za město, kde je „propleskli“ a nechali jít pěšky domů. Mimochodem, stejné praktiky údajně používala i československá policie proti demonstrantům ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Už alespoň víme, odkud brala inspiraci…

Jak sám autor píše, ve světle dnešních „instantních“ celebrit s falešným hrdinstvím se skromnost tehdejších obránců zákona nedá vůbec srovnávat. Zmíněnou zanícenost a těžké podmínky nejlépe popisují pasáže, kdy Lieberman vypráví, jak se zpočátku museli policisté namísto kanceláře spokojit pouze s jednou starou fordkou, která byla tak prolezlá, že když projížděla louží, museli policisté ve voze zvedat nohy, aby je dírou v podlaze neošplouchla voda. Namísto dnešních počítačů, internetu a všemožných technických hraček měli pouze vlastní zápisníky, kam si sami zapisovali všechna fakta o lidech, které sledovali. Tak v podstatě vznikly předchůdci dnešních kartoték a spisů.

Závěrečná část knihy je tak trochu smutná, ale i zajímavá. Smutná proto, že popisuje poslední dny jednotlivých členů jednotky. Mnozí z nich se dočkali téměř současných dnů (poslední člen jednotky zemřel v lednu 2012). Nutno podotknout, že se ale dožili vesměs vysokého věku. Jako by se jim osud chtěl odvděčit za práci, kterou vykonávali. Zajímavá je kniha proto, že obsahuje řadu dobových černobílých fotografií (mj. i fotku jednoho takového výše zmíněného zápisníčku), díky čemuž si můžeme ke jménům přiřadit i tváře. Nemohu se ubránit dojmu, že těm elegantně oblečeným pánům v oblecích a kloboucích, kteří jako by vypadli z filmu pro pamětníky, lze někdy jen těžko věřit, že to byli gangsteři. Poslední kapitola ještě přináší některé drobné střípky z natáčení filmu. Je vidět, že Lieberman už do filmu moc nezasahoval.
Některé kritické připomínky k odlišnosti filmových postav od skutečných lidí měly i dcery Jacka O’Mary (ve filmu Josh Brolin), například co se týče oblečení. Nicméně celkem dojemná je jedna zmínka, kdy díky filmové scéně, ve které říká Connie O’Mara (Mireille Enos) „Ach, Jacku“, najednou pro jednu z dcer dávno zemřelí rodiče opravdu ožijí…
Ač se mi kniha nečetla snadno (prokousával jsem se jí poměrně dlouho), musím uznat, že jde bezesporu o kus poctivé žurnalistické a spisovatelské práce, o snahu podat dobová fakta co nejširším vrstvám čtenářů, a pro někoho může vypovídat zajímavý, ničím nepřikrášlený příběh o někdy možná až nudné, ale nutné mravenčí práci policie v době, ze které velká část americké detektivní prózy čerpala.
Originální titul: Gangster Squad (2012)
Vydáno: Thomas Dunne Books (2012)
Vydání v České republice: Plus, Praha 2013
Přeložil: Ivan Němeček (2013)
420 stran
Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA