Smrtonoš (Agatha Christie)

Dvanáct povídek knihy Smrtonoš by se dalo rozdělit do tří nestejně rozsáhlých skupin. (1) Na příběhy, které se zabývají nadpřirozenými jevy — ať už se v nich objevují média (a v této recenzi rozhodně nejde o synonymum pro tisk), osoby tajemných schopností či dům, v němž straší; (2) na povídky, které na první pohled mohou působit podobným ražením, duchařské ladění je však pouhou zástěrkou pro rozvinutí pozemské detektivní zápletky a (3) skupinu vůbec neřešící nadpozemské záležitosti a přinášející pouze detektivní příběh.

První a nejpočetnější skupina nabízí příběhy, které kdyby byly vydány samostatně a nenapsala je autorka detektivního žánru, na webu Centrum detektivky by jim místo nepatřilo. Nejedná se o detektivky a v některých případech chybí i výskyt čehokoliv záhadného.
Titulní Smrtonoš řeší schopnosti belgické jeptišky, která se za první světové války dostane jako uprchlice do Anglie (připomínám osud Poirota), ale ještě předtím se jí zřejmě povedl výbuch kláštera obléhaného Němci. PovídkaTen čtvrtý je rozhovorem tří klasických christieovských postav — právník, lékař, kanovník —, které se náhodně sejdou ve vlakovém kupé, a povídají si o několikanásobné osobnosti jedné Francouzsky, když se do rozhovoru zapojí do případu osobně zainteresovaný čtvrtý cestující. Cikánka řeší varování muži, který má od dětství obavy z cikánů, Lampa je povídkou zasazenou do domu, o němž se povídá, že zde straší, a ve kterém se skutečně ozývá dětský pláč. Podivný případ sira Arhura Carmichaela je pojat jako vzpomínky doktora, který zkoumal případ mladého muže, který náhle přišel o rozum, a vše zřejmě souvisí s nedávnou zemřelou šedou kočkou. Ve Volání křídel je pozornost věnována velmi bohatému muži, který po setkání s beznohým mrzákem začne pociťovat osvobozující pocit vznášení. V povídce Poslední seance je manželka-médium svým mužem donucena, aby se účastnila poslední seance. Bohatá žena se chce totiž setkat se svým mrtvým dítětem.

Do druhé skupiny patří čtyři příběhy: V povídce Červená je hlavní postavou mladík, který rád mluví o „červené“, varování před něčím špatným. Zamiloval se do ženy svého nejlepšího přítele a na jedné seanci získá podezření, jestli jeho vyvolená není duševně nemocná.Rádio, kolem kterého se točí příběh s hlasem ze záhrobí, se rozhodne synovec pořídit své nemocné tetičce. V Záhadě modré vázy sledujeme příběh mladíka, který na golfu zaslechne volání o pomoc, ale dívka, která je v okolí, nic neslyší. SOS po Svědkyni obžaloby nejlepší povídka knihy je situováno do odlehlého domu manželů s dvěma dcerami a synem, kde se je kvůli rozbitému autu nucen ubytovat muž zabývající se parapschologickými jevy.

Třetí skupinu zastupuje pouze sedmá povídka Svědkyně obžaloby — a číslo zde uvádím úmyslně, nejlepší kousek vložen doprostřed knihy. Příběh londýnského právníka, který si musí poradit s mladíkem podezřelým z vraždy staré dámy, je totiž jednou z nejlepších povídek (ne-li nejlepší), které kdy Agatha Christie napsala. Zápletka není postavena na klasickém modelu podezřelých, z nichž jeden musí být vrah, ale řeší snahu právníka dostat svého klienta na svobodu, to vše korunováno nečekaným závěrem. Sama autorka podle povídky napsala také svoji nejlepší (byť ne nejznámější) divadelní hru Korunní svědek/Svědek obžaloby a příběh se roku 1957 dočkal rovněž úspěšné adaptace z Charlesem Loughtonem a Marlene Dietrich v hlavních rolích.

Byť je popsané rozdělení samozřejmě škatulkováním, pro hodnocení knihy mi přijde podstatné. Nijak tlustá (224 stran v českém vydání) sbírka totiž nabízí odlišné příběhy: nereálné, řešící věci nadpozemské a vymykající se detektivnímu žánru a reálné, kde je mystično jen pro vyvolání atmosféry nebo pro zmatení čtenáře (nechť posoudí každý sám) podobně jako třeba v románu Plavý kůň. Čtenář s povídkami dosud neobeznámený přitom může dopředu pouze odhadnout, jakým směrem se povídka bude vyvíjet, a ani uspořádání knihy tomu nenapoví (povídky Rádio, Svědkyně obžaloby, Záhada modré vázy za sebou, SOS jako poslední příběh).
Právě uspořádání a sestava knihy mi přijdou jako problematické a povídky z první skupiny bych považoval za vhodné spíše pro samostatnou knihu. Zvláště Svědectví obhajoby totiž mezi všemi hlasy ze záhrobí a zkušenými médii působí, jako by se v knize ocitlo omylem, přestože se jedná o mistrovské dílo.

Kniha ukazuje bohatost vyprávění Agathy Christie: různé způsoby odvíjení příběhu (vražda, která se stala, nebo zločin, který je teprve završením příběhu), postava příběhu jako pozorovatel celé věci nebo přímo zúčastněný. I když se zde objevují slova jako médium, strašit, předtucha snad více než vražda či zločin, povídky jsou prostě námětově rozmanité. O těch z druhé a třetí skupiny, ovšem stejně tak té netradiční první, jde říci, že jsou napsány s lehkostí tak typickou pro Christie. U příběhů první skupiny (až na nezdařilého Smrtonoše) se Christie navíc často povedlo vyvolat tajemnou atmosféru.