Tak trochu (fantaskní) krimi pro děti
Takový Douglas Adams pojímal, jak už víme, detektivky po svém. Básník Pavel Šrut ve svých Lichožroutech (2008) rovněž kriminálními motivy nešetří, ba je tu celá „zločinná“ linie o mafiánech a jejich akcích, ba takřka válkách. Ne to bych nečekal…
Možná to bude něco jako kratičcí Havlovi Pižďuchové, ta pohádka, napadalo mě naivně v okamžiku otevírání nové Šrutovy (nar. 1940) knížky. „Jenom to bude víc roztažené.“ Ne, nebylo to takové. Vůbec, s Václavem Havlem a jeho krátkou pohádkou se toto překvapivě rozmáchlé vyprávění srovnávat opravdu nedá, i když jedním ano. Taky Pižďuchy čtou i dospělí.
Ve Šrutově knize však vězí jaksi méně abstraktní díl reality a taky jeho Lichožrouti až šalamounsky útočí na dospělého čtenáře.
Zároveň však jde až o bujarý výlet do světa carrollowské fantazie, a ta je i typicky šrutovská a víte-li, kdo to byli Pidilidi Mary Nortonové (1903-92), této klasické anglické autorky, pak už máte k nejbližšímu z lichožroutů blízko. Pozor ale, ještě ucukněte, je to přece jiné.
Nortonové pidilidé brali přece „svým“ lidem během svých výprav směrovaných zpod podlahy… prakticky všecko. Vše, co sami potřebovali k vlastnímu „miniaturizovanému“ životu pod našima nohama… Ale Šrutův lichožrout? Ten je specializovanější a „sofistikovaný“ a krade A JÍ pouze liché ponožky. Ano, ty, které vám po velkém praní vždycky chybí – a neříkejte, že už se vám to nestalo.
Pavlu Šrutovi a Galině Miklínové, jejíž ilustrace se během četby neustále pokoušejí vyrvat nás z přirozeného zájmu o psaný text a zcela ho „chtějí sežrat“ (jsou však přesto skvělé!), nebydlí ovšem lichožroutská rodinka jen „pod pračkou“, kdepak. Lichožrouty – včetně těch zločin provozujících – může „vlastnit“ i v peřiňáku a váš soused také a oni tak určitým způsobem doplňují i spoluovládají svět.
Mohou rozhodně vegetovat v kterékoli domácnosti. To se i děje. Alegorie je nasnadě, a to – v případě této knihy – i alegorie se současným podsvětím matičky Prahy.
I když, pravda, si můžeme i říct, že nějaký ten lichožrout v reálu jen občas vybublá z ovíněné hlavy (to však děcku neříkejte! Dítě nepotřebuje víno, aby bylo šťastno.)
Lichožrouti mi kromě kriminálek Vojty Steklače připomněli ale i knížku Karla Michala Bubáci pro všední den, i když nedosahují její úrovně. Ani ale tak vysoko nemíří, to je taky pravda. Oni… Vzali zkrátka tu dávnou Michalovu knížku, odmocnili z ní hluboký smutek… a zůstali sami sebou. A… Pavlem Šrutem.
Ne, dlouho se o nich ovšem nevědělo a jako by nebyli. Asi jako nejdřív nebyli ti slavní poštovní skřítci, kteří „kradou“ obsahy psaníček na poště, než na ně upozornil Karel Čapek ve své Poštovní pohádce o panu Kolbabovi… Dnes ale tady už lichožrouty máme a jak ty dobré, tak i celou galérku těch rošťáckých. A věřte mi, je to kniha pro děti, ale jde tu i o krky a holou existenci.
Ne, nelze na lichožroutství nakonec nevěřit, myslím si, a to jak dík Pavlu Šrutovi, tak dík jeho hrdinům. Tedy… Hlavně těm dvěma nejvíc sympatickým…
Tím prvním je „mladý starý mládenec“ Vavřinec, druhým je profesor inženýr Kadeřábek, a právě oni jsou od začátku už pomyslně ovíněnými. Oni lichožrouty spatřili, jiní lidé ne, a zvláště pak spatřili jednoho ukrutného nešiku. Hihlika.
A asi tak, jako kdysi Svěrákovi hrdinové vyčíhali Ropáky, setkávají se s tvorečkem. A jestliže jsme se v krátkém filmu ověnčeném Oscarem ještě báli o přírodu, s Pavlem Šrutem (a jeho dvorní ilustrátorkou) již přichází to pravé a nefalšované bu-bu do dětských postýlek. Ale spíš bu-bu rozesmávací.
Přesto ty příhody nejsou selanka. Ocitáme se i pod mostem a není to pouze legrace a vůbec už žádný „ňu-ňu-ňu“ primitivismus a ač jsou dnes děcka už vyspělá, kniha je přece jen spíš pro ty kluky a holčičky, kteří už někde v sobě našli otázku: Dospívám? A je jim tedy nejméně deset až dvanáct. A lichožrouti? Obludky se sosáky, tak trochu připomínající i zvětšené roztoče? Ne, nejsou nijak jednotní. Škorpí se, ba ostře se střetávají, i toho pana Kočku bych mezi nimi možná našel. A další…
Zmínil-li jsem už Pidilidi (1952, u nás až 2006), ale musím dodat, že Lichožrouti zrovna tak asociují i tzv. muminí (čili trolí) údolí finské autorky Tove Janssonové (1914-2001). Jen s tím rozdílem, že Šrut přírodu dovedně nahradil městem.
Nu, a pak je tu ovšem i Christian Morgenstern (1871-1914), který už psal o kapesníkožroutovi.
Ale ne, ony inspirace nejsou přímé. Šrut čerpal pouze ze sebe a dokonce chovám notné podezření, že rozsáhlost jeho knížky jest i důsledkem toho, že (ne)jednoduše těžil z nějakého vlastního, víc i méně básnivého deníku. A všední okamžiky života obyčejného člověka (ale i obyčejných lumpů) přetavil ve vidiny, které nejsou nijak opilé, ale prostě lichožroutí!
