Kruh (Bernard Minier)

Další děsivý případ francouzského týmu inspektora Martina Servaze…

kruh-bernard-minierMartin Servaz a jeho tým se už vzpamatoval z událostí případu v Pyrenejích (viz kniha Mráz) Stal se díky tomu mediální hvězdou, co zvládá ty nejpodivnější případy, a tenhle nový jako by byl ušitý přímo jemu na míru: v univerzitním městě Marsac se našla brutálně zavražděná profesorka. Podezřelým je její student – čirou náhodou syn Servazovy dávné lásky. Ta si vzpomene na starou známost a požádá Martina o pomoc. A čirou náhodou v Marsaku studuje i Servazova dcera. Není těch náhod nějak moc? Podezřívavý čtenář tuší nějakou kulišárnu už od 4. kapitoly. A vše nasvědčuje tomu, že oprávněně. Že případ pevně svázané, ve vlastní vaně utopené ženy, s panenkami poházenými v bazénu, je jedno velké představení, určené výhradně pro inspektora Servaze. (Anebo je tohle přesně to, co si podle autora máme myslet?)

Ve hře je totiž velmi reálná možnost návratu Juliana Hirtmanna, psychopata, který utekl z vězení v předešlé knize. Juliana velmi zaujalo, že sdílí s inspektorem zálibu v Mahlerových symfoniích – policista ve vrahových očích stoupl a ani Servaz nemůže na jejich setkání v blázinci zapomenout, i když asi z jiných důvodů. Servaze děsí, že je sériový vrah znovu na svobodě – je proto možné, že vidí Hirtmannovy stopy i tam, kde nejsou. Třeba jako u tohoto případu…

Tak jako v předchozí knize Mráz dominovaly celému příběhu nepřátelské hory, tady to vypadá, že bude zásadním elementem voda. Působivé bouřky, utopená oběť, potápění v přehradě… „Déšť neustále bušil do silnic a lesů a nebe mělo špinavě žlutou barvu mrtvoly v rozkladu.“ Nepřetržitý déšť jako by chtěl spláchnout veškerou naději a radost. K tomu přidejte ještě specifickou atmosféru univerzitního města, plného kolejí, studentských part, nabubřelých profesorů – a vzpomínek detektiva, který na stejném místě studoval před dvaceti lety, kdy ještě věřil, že se stane spisovatelem. Fiktivní Marsac je tu popisován jako „Cambridge jihozápadu“ a skutečně někdy máte pocit, že čtete spíš Dorothy L. Sayersovou, že vztahy na školách jsou naprosto univerzální v jakékoli době i místě.

Bernard Minier to s atmosférou rozhodně umí. Promáčenou ponurost města kombinuje s paranoiou ohledně šíleného Hirtmanna a horečnatým pátráním Servaze, který jako obvykle při velkém případu nestíhá spát, a máme tu náladu téměř až halucinační…

Když v kampani k prvnímu Minierovu románu použili přirovnání k Hannibalu Lecterovi, moc jsem s tím nesouhlasila, Mráz mi nepřišel až tak děsivý. To ke Kruhu už to sedí mnohem lépe. Možná v oddělení propagace věděli něco víc, tušili, že další díl tak drasticky potemní… Protože Kruh je mnohem děsivější, jako by se první knihou autor jen protahoval a teprve teď ukázal, co dovede. Hypnotizující smršť podezření, stop a nebezpečí číhajícího ve stínech kolem Servaze ještě podtrhují příšerná intermezza, které tušení zla proměňují v jistotu. Předěly evokují Ženu v kleci od Jusiho Adler-Olsena, Minier však šel ještě dál. Jeho verze historky o unesené ženě donutí čtenáře (ale především čtenářky) navečer kontrolovat zámky a znovu přehodnotit lekce kickboxu. Ale jestli tohle bylo beznadějné, děsivé a ponuré, co na nás autor chystá v závěrečném díle této trilogie? I když je jasné, že na duševním klidu mi to nepřidá, budu si to chtít i tak přečíst…

Originál: La Cercle, 2012
Překlad: Jiří Žák
Vydal: XYZ, 2015
635 stran

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA