1.
Tři – fakticky dětské – filmy o Fantomasovi z let šedesátých zná každý. Stejně jako jejich doprovodnou melodii, která už dnes automaticky vzbudí na tvářích úsměv (navzdory své dramatické vážnosti).
Jsou ty snímky tři, mohly však tehdy vznikat i další! Ale nervní představitel inspektora Juva si bohužel kladl tak přehnané finanční požadavky, že k tomu už nikdy nedošlo a Fantomas se nám vrátil… snad už jenom v českém seriálu Arabela.
Poprvé však na plátně tento „mistr hrůzy“ zazářil už v desátých letech dvacátého století (1913-1914) v podání herce R. Navarra a těch pět filmů se ještě zodpovědně přidržovalo původních románových předloh Pierra Souvestra a Marcela Allaina. Ne, nikoli, nešlo ještě o žádné komedie, nýbrž o dost brutální, kriminální horory. Jejich scénáře psali sami autoři předloh, režie čtyř z těch filmů (Fantomas, Juve kontra Fantomas, Mrtvý, který zabíjí a Fantomas kontra Fantomas) se zhostil Louis Feuillade (1873-1925).
Ten se stal ovšem předtím i potom i původcem přinejmenším osmi set(!) dalších snímků, což při tehdejších metrážích i způsobu výroby nebyl koneckonců zase tak úžasný výkon, ale přece. Feuillade také překonal svého Fantomase, a to dalším svým filmovým seriálem Upíři (1915) a především dvěma sériemi nazvanými Judex (1916) a Judexova nová mise (1917). Kdo byl Judex? Upozorňuji, že ne žádný „nový Juve“, nýbrž „tajemný mstitel“. Tedy někdo jako Zorro (který ještě neexistoval).
A co další Fantomas? Inu, byl do českých kin uveden roku 1929, ale pozor. Zde šlo pouze o efektní přejmenování filmu bez tohoto hrdiny, o titul vymyšlené našimi distributory, což je, jak víme, nešvar, který přetrvává, jak o tom trefně psal 19. 2. pro různá česká média i Petr Žantovský. Nešlo tedy tenkrát o Fantomase, ale o vůbec poslední film režiséra Paula Leniho (1885-1929) nazvaný v originále Poslední varování.
Ve Francii se ale k Fantomasovi vrátili (a zvukově) už roku 1931, a to díky maďarskému režisérovi Paulu Fejosovi (1897-1963), a znovu Fantomase natočili roku 1946, na což roku 1948 navázala i nová verze dalšího z románů Fantomas kontra Fantomas. Ale v žádném z těchto sedmi snímků ještě nenosil mistr zločinu nezapomenutelnou masku. Tu mu geniálně přisoudil až režisér André Hunebelle (1896-1985).
Kdo byl tento člověk? Začínal jako producent a k režii se dostal až v neuvěřitelných dvaapadesáti letech. Nebylo to úplně ke škodě, i když za umělce ho dnes označí jenom málokdo. Hunebelle vsadil na tzv. kostýmní filmy, ale dobrodružství podával s nadsázkou až komediálně. Tak vznikli Tři mušketýři (1953) s komikem Bourvilem v roli sluhy Plancheta, tak byla natočena i adaptace Févalova románu Hrbáč (1959), kde hrál sluhu opět Bourvil, ale kde dominoval Jean Marrais. Následovaly filmy Kapitán (1960, opět Bourvil + Jean Marrais), nepovedená adaptace Sueova románu Tajnosti Paříže (1962, Jean Marrais) a konečně trilogie o Fantomasovi (1964, 1965, 1967).
Později následovala v Hunebellově režii ještě moderní parafráze na další klasický Dumasův román Ve znamení Monte Crista (1968) a dvoudílná parodie na Tři mušketýry (1973-1974) se skupinou Les Charlott nakopávající zezadu jak modlícího se kardinála Richelieu, tak i „šedou eminenci“ otce Josefa, ale vraťme se radši od Hunebellových taškařic ke skutečnému úžasu i hrůze, kteréžto emoce vzbuzoval Fantomas u Pařížanů už takřka před sto lety.
2.
„Stačilo sledovat obratnost pohybů, štíhlou postavu, anonymní tvář, a uhodli jste, že máte před sebou krále zločinu, neuchopitelného Fantomase,“ čteme v románu Ruka bez těla. „Ano, byl to on. Bezhlese šla stíny legendární bytost. Ženám před ním v těle stydla krev a muži vydávající se na cestu osamělou krajinou bledli hrůzou jen při pomyšlení na setkání.“ A týž román končí, když už Juve neovládne hněv. „Hlupáku!“ vybuchl. „Byli jsme podvedeni, nerozumíte? Nevyletí-li váš krám v pěti minutách do povětří, pak neznám Fantomase. Vaši lidé zabili nevinného.“ Skočili s Fandorem k oknu, ale křižník už plnou parou vyplouval. „Ivanovič je mrtev, ač byl nevinen, a lodi Skobolev teď velí Fantomas!“
Tolik typická pasáž. Románový seriál o „F“ poprvé vyšel ve francouzském Matinu (1911-1914, 382 stran měsíčně), kde ho četli už Čapci. „Masy milují mýty,“ říká Malraux, „a ty začínají u Krista a končí u Fantomase…“ Autory zmíněného mýtu byli dva advokáti. Souvestre (vzor inspektora Juva) a o jedenáct let mladší, postavou malý Allain (čili novinář Fandor). „Ať spolu či odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se, ale i o tom, jak je stmelil boj proti seržantu Búrské války Gurnovi. „Svět mě pozná,“ slíbil totiž Gurn – a stal se Fantomasem čili Nepolapitelným mistrem hrůzy, amébou bez tvaru, co uniká a jejíž vzhled se proteovsky mění. A ne? Však byl v La Santé místo něj dlouho vězněn Juve. Jindy zas Fandor byl za Fantomase považován a osloven jménem, „jehož každá slabika je složena ze vzdechů umírajících, náhle pochopil jeho tajemnou krásu. V očích všech jsem teď Fantomas? Budiž. Pak zemřu jako on. Bez hlesu, beze strachu, bez protestu.“
Samo jméno Fandor ostatně kdysi Juve stvořil pro mladíka a svého chráněnce Ramberta obviněného z vraždy – a stvořil ho na Fantomasovu počest. A dál? Staré rekvizity romantismu v tomto cyklu pitoreskně haraší, ale doplněny vynálezy roku 1911! A tak elektromagnet pod podlahou uloví Juva i Fandora za cvočky bot, zatímco Fantomas se smíchem uniká – na izolaci svých podrážek. Moderní gotický román s tajemstvím se tu kříží s váchalovským krvákem i vlivy Eugene Suea (1803–1857) a jeho Tajností Paříže (1842-1843) či Ponsona du Terrail (1829–1871), který uspěl s „Rocambolem, knížetem katakomb“. Autory však inspiroval i lupič-gentleman Arsene Lupin (1907) Maurice Leblanca a mnohý kánon literatury vyšší. „Ví, že ho policie už léta vytrvale hledá. Ví, že je mu armáda špehů marně v patách. Jeho obratnost však je ohromující a on s dokonalou elegancí uniká. Bere na sebe podoby, které oko neprohlédne, a magnetizuje celá města zhoubným fluidem. Uvádí je do letargie. Dnes v Madridu, zítra v Petrohradě, už včera byl v Pekingu.“ Tolik Lautréamont (1846–1870), když líčí Maldora v knize, která ještě padesát let po svém napsání žila jen v deseti výtiscích (plus vlastním autorově nákladu). S a A ovšem Zpěvy Maldorovy (1869) znali a nadšeni stvořili jejich lidovou transpozici. Nasytili ji i soudobou černou kronikou (roku 1911 žila Paříž krádeží Mony Lisy z Louvru) a kupili tu zločiny zcela bez ohledu na proporce. Banální se jim surreálně prolíná s nejvznešenějším, vysoké s nízkým, bohatství s ubohostí a vznešeno s vulgárnem. A navíc, oni dali Fantomasovi i své city! Páchal podle nich všechny neobjasněné vraždy, a tak stvořili monstrum, proti němuž jsou doktoři Mabuse a Fu-Manchu jen přívětivými kmotry. A Apollinaire prý byl občas jejich spoluautorem a zanechal nám o „F“ i obdivnou báseň. Malíř Victor Brauner (1903–1966) pak Krále zla i zobrazil a v letech 1917–1920 vícekrát Josef Čapek. A přece ten démon dvojici svých stínů opětovně unikal. „Jménem zákona,“ znělo, ale i výbuch smíchu, s nímž se Nedostižný vzdaloval do nitra zdi. „Fandore, říkám ti, že bitva teprve začala,“ volá Juve a melodrama skutečně pokračuje: „Vy jste Fantomas?“ A bouře běsní. Noc potemní. A lije, vítr burácí a ubohá dívka křičí. Trýznitel však se kochá jejím zmatkem: „Ano, jsem Fantomas. Ten, po němž pátrá celý svět. Ten, jehož nikdy nikdo nespatřil. Jsem zločin sám. Noc. Nemám tvář, noc a zločin ji taky nemají.“ „Slitování!“ „Fantomas a slitování? Jak můžete pojit tato dvě slova?“
V jiném svazku pak netvor spustí Fandora ze skály a mezi lano a slunce dá obří lupu. „Oběšenec z Londýna,“ se lapidárně jmenuje další díl a naivní dětinskost tu láme břehy estetična. Fantomasem zhypnotizovaný had boa drtí oběti! Břitvy číhají ve vašich botách a vitriol v rukavicích. Žádná selanka komedií let šedesátých. Ne: „V temnu cítila něco měkkého. Hýbalo se to. Fantomas ji zavřel s medvědem!“ „F“ zavraždí i chotě své milé lady Belthamové (popsané prý dle paní Allainové) a napustí jej síranem zinečnatým. Pak ho dá do kufru, zatímco lady je omylem zaživa pohřbena. A Juve tiskne kliku a strhává z okapu živé tělo, jemuž fantomasí smyčka v letu odkrojí hlavu. Z vydělané kůže mrtvoly robí si netvor rukavičky, aby zanechával cizí otisky (román Mrtvý, jenž zabíjí), a pod gilotinu místo něj dovlečou omámeného a nalíčeného herce Valgranda. „Ani nezbledl! Má ale odvahu!“ žasne nejprve Juve u popravy a pozdě skočí do koše krvavých drtin a drže hlavu za vlasy řve: „Opět unikl. Dal místo sebe popravit nevinného, Fandore, říkám ti, že Fantomas je živ!“ Je, a tak i smí pokračovat v hrůzovládě: „Pod dlaždicí byla jáma a v ní spatřili mrtvolu ohlodanou hmyzem. Zelenavé, hnijící maso vydávalo morový pach. Z tříště prsních kostí čněla třpytivá skříňka. Kde mělo bít srdce, tam zasadil Fantomas pokladnu.“ A surreálno houstne. Ne náhodou stvořil přebaly deseti u nás vydaných (a nejen současným básníkem Jaroslavem Pížlem obdivovaných) svazků (1929-1930) Jindřich Štyrský. „A kdo by vstoupil do pokoje hotelu U štěstí, couvl by leknutím. Juve nad bílým ubrusem a Fandor za ním a jak pozorně sledují dvě cizí ruce, žluté a vyschlé, nad nimiž poletuje moucha… Ale cítili, že mezi nimi už nikdy nebude jednoty. Jeden je zrádce – a Juve odcházel s hlavou schýlenou a Fandor cítil, jak mu do hrdla stoupá nezadržitelný pláč.“ Vše se naštěstí vysvětlí, asi jako svého času to s Červenáčkem v Záhadě hlavolamu, a tak… „K úžasu všech si padli do náruče a dlouho se líbali.“ Hm, dobrá, ale co takhle myslit i na druhé, napadá nás. „Co jste dokázal?“ ptá se po právu Juva jeho šéf. „Vražda Norberta du Rand? Nevysvětlena. Zavražděn poslanec Laurans. Dále zavražděn můj pokladník Ludvík. Pak jeho milenka. Zločiny pokračují. Co mi platna vaše přítomnost, když neobjasníte záhadu kasina?“ A káraný? „Naslouchal a přemýšlivý úsměv mu bloudil po rtech. Ty výtky, ty urážky ho nechávaly chladným. Kdo mě strhal v jeho očích? usmál se. Na mou věru, co jsme sem s Fandorem dorazili, zločiny se rozmnožily.“
I přes tyto cynické vyvražďovací tendence viděl třeba Soupalt ve Fantomasovi prototyp moderního románu a už Cocteau postřehl jeho absurdní lyrismus. Kouzlu série propadli i kubisté. Cendrars. Jacob. Podle Lacassina ta sága (32 svazků) obsahuje veškerou mytologii světa. Souvestre si zde kompenzoval i mnoho nenaplněného a snad i „vraždil“ úděs z vlastní homosexuality. To oba autoři se však vyžívali v senzačních morbiditách a stejně naplno líčili i scény smiřování přátel. Je tu i Juvovo vracející se zoufalství plné výbuchů zlosti, je tu marnost nad marnost a za vším jedině Fantomas. Juvovo hysterčení na pozadí až apokalyptických scén zhouby. „Londýn hoří, Londýn hoří! Oheň se šíří,“ řve Fandor. „Je v tom Fantomas. To on mě zavřel v bedně vprostřed doků.“ A Juve taky emocí nešetří: „Slzy mu kanuly po tvářích už vyhublých únavou. Skoro ho měl, tak proč jen nechal vynést to křeslo? Fantomas byl ukryt v něm uvnitř.“ A tak může Juve opět zničen klesnout Fandorovi do náruče. Po tisící ztroskotal těsně u přístavu. „Což nedosáhnu nikdy své pomsty???“
Ne! To se nestalo. Cyklus zůstal nedokončen, protože Pierre Souvestre zemřel na španělskou chřipku už roku 1914, ve čtyřiceti letech. Marcel Allain (1885-1969) ho přežil o celých 55 roků a nadiktoval ještě na šest set brakových románů. Onu sílu původní vize však už nikdy nenašel. Nicméně v posledním příběhu se aspoň dovíme, že byl Fantomas vlastně Juvovým dvojčetem. Což je věru chabá náplast na to, že veškeré nakupení zla zůstalo nepotrestáno, a ani my onu nemravnou ostudu asi nepřekleneme lépe, než poezií Josefa Čapka a jeho Lelia (1917):
„Modrá noc… se sklání jako tichý úsměv a přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nenalézá stín svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává až na druhé straně řeky. Noc i Seina klesají až do nekonečna. Nemohou se nalézt. Ještě ani v mrákotách rána ne. Nemohou druh bez druha žít. Nadchází den – a ještě se nesetkali, ačkoli už několikrát změnili přestrojení.“
3.
Inu, jak vidíme, poetiky románů a podle nich natáčených filmů se mohou lišit i dost podstatně.
