Kdo byl vlastně Léon Clifton

Začněme ukázkou:

Broock se taky nahnul. Vtom usedl Robert do dřepu, chytil oběma rukama Broocka za nohy a snažil se ho zvednouti do výše. Však Broock chytil se levicí zábradlí, pravicí sáhl do kapsy a vytrhl revolver, jímž zaměřil na Roberta. Ten se zachvěl, pustil ho a odskočil.
„Master, snad jste mne nechtěl svrhnouti do sklepa?“ zvídal Broock.
Robert se zasmál: „Vždyť to byl jen žert! Já už mívám takové nápady.“

Z cliftonky Oběti jezera Michigan
1.

Zavraždil mrtvolu! Tajemství hřbitova. Tajemství půlnoci. Tajemství černé truhly. Tajemství rodinné hrobky. Tajemný hlas v telefonu. Jedem a dýkou. Krčma nad propastí. Cesta brlohy lupičů. Palác pod zemí. Drama ve vzducholodi. Deset let přikován. Krvavý křest o půlnoci. Travič svých žen. Hodinu v oprátce. Noční souboj ve zříceninách. Strašná noc dušičková. Únos policejního ředitele. Osudný proužek papíru. Poslední skok akrobatův. Černá rota. Tajemný dům. Zlatá cihla. Záhadný revolver. Otrávená studna. Oběť northamptonského lesa. Bažina springfontainská. Baltimorská mučírna. Šedá příšera. Člověk bestie. Mrtvola bez hlavy. Býčí oko. Mosazná koule. Tygří jed. Skleněná maska. Cliftonova legitimace. Krev za krev. Podivný sen Cliftonův… Tak a podobně zní názvy pověstné brakové edice, o které momentálně chystají knihu literární historici Pavel Janáček a Michal Jareš, mně se ale ze všech nejvíc líbí prostý titul Již máme vraha.

Začtěme se teď aspoň na pár vteřin do několika svazečků s typickým bílým obličejem hlavního hrdiny na typicky černé obálce, do těchto neuvěřitelných sešitků s bílou tváří pod čtrnácti bílými prostoji mezi mříží „věznice singsingské“. Začtěme… a dovíme se mnohé. Jako například:

Odtud odebrali se do čísla 11. Bylo obýváno pastorem Habakukem. Duchovní v pokoji dlel. Seděl u stolu a četl jakousi nábožnou knihu. Když uzřel vstoupiti sem tolik lidí, vstal s úžasem. „Přejete si, pánové?“ otázal se jemně.
„Jsem náčelník zdejší policie. Mocí svého úřadu konám prohlídku. Nebudete se tedy horšiti, ctihodný pane, když vás budu obtěžovati!“
„Kdo poslouchá zákonů božích, jest povinen i zákonů lidských poslouchat!“ pronesl duchovní. Odemkl kufřík. Clifton a náčelník z něj vykládali věci. Až na dně Clifton nalezl malou skleněnou lahvičku s gumovým balónkem. Obsahovala zelenavou tekutinu. Znal Clifton takové lahvičky. Byla v nich lesní vůně, jež se rozprašuje po místnostech.
„Jsem z lesnaté krajiny a příliš jsem uvykl vůni jehličnatých stromů,“ vykládal pastor s jemným úsměvem,
což jistojistě znělo svůdně, ale až na to, že již rovný tucet hostů v onom hotelu jaksi přišel o život.
Že prý infarkt.

„Nepáší se tu zločiny?“ napadlo po dvanácti úmrtích konečně policii, ale ne ona, nýbrž jen Clifton odhalil, že hosté byli otráveni, a to plynem rozprašovaným do pokojů klíčovou dírkou jistým chemikem, kterého „od mrtvoly“ platil majitel hotelu konkurenčního. Ano, ano. Zrovna dvanáctkrát se tu ubytoval tentýž vrah – a pokaždé v jiném přestrojení.
Nakonec i jako pastor. Hotovil se právě spáchat už třináctou vraždu, bohudík ale tentokrát nějakým nedopatřením „nevyvodil“ dost plynu, takže oběť pouze omdlela. V cliftonce to ovšem nijak nezabránilo tomu, aby ji měli ihned za mrtvou a aby neprocitla až na úhledném stole patologově a po naříznutí kůže na čele. A co zatím slavný detektiv?
„Zámky zdejších dveří byly nedávno po delší době namazány, jak mi prozradil sluha Bob,“ objasňuje a nachází na ústí pastorova rozprašovače olej. Je vyhráno, a právě tak i končí Hotel „U dvanácti mrtvých“, nicméně obvykle musel mít Clifton daleko víc štěstí, aby zvítězil. A chvála pánu bohu to štěstí vždy odněkud dostával.
2.

Tak třeba v už zmíněném případě „jezera Michigan“ rok po vraždě(!) tento hyperborec náhodně zašťoural holí v listí, kdesi v parku, a hle, na hůl se nalepil papír s šifrovaným důkazem. Smějete se, kroutíte hlavou? Proč se divit? Takový už je Cliftonův svět neboli říše muže, jehož našli tříletého v prérii státu Nebraska a on ani neplakal. Rozhrabával totiž jen mraveniště a jejich obyvateli se živil. Hle, jaký příklad!

I třeba pro leckterého hocha, který by přece jen nerad skončil strašlivým osudem malého Míly ze známé Haškovy povídky – Cliftonem ostatně skoro určitě inspirované.
3.

A dál? Po dalších sedmi letech života utekl onen „mravenečník“ Clifton dobrým lidem, kteří se jej tenkráte u mravenišť ujali, a stal se kaubojem.

Poté pro změnu „cestoval s drobným zbožím“ a byl i kuchtíkem na parníku a „číšníkem v pacifickém expresu“, a právě tady a už v šestnácti letech vyřešit i svůj první případ Vraždy ve vagonu č. 17.

A rázem… byl takříkajíc v balíku. Jak to?

Pozůstalí po zavražděném mladému Cliftonovi vyplatili sto tisíc dolarů. Ten ovšem peníze do čtyř let „prohýřil“, načež musel zase začít od píky, a tak pilně slídil po jakýchsi zlodějích koní v Texasu. Neneslo to sice už tolik, ale zbohatl nově na dobývání ledku, jak se dovídáme.

Ve spárech spekulantů s báňskými akciemi ale opět o vše přišel. Aby Clifton jejich zločiny odkryl, přestrojil se za havíře a vstoupil do tajného spolku Irů, ale stěží unikl ortelu smrti. Na základě získaných důkazů přesto vyhrál spor a za babku koupil ony opuštěné doly. Zvelebil je a stal se potřetí boháčem. Detektivní umění pak počal provozovat jako pravý sport, a tak je tomu až dodnes, tvrdí úvodníky snad všech existujících cliftonek. A pokračují stejně hrdě: Léon Clifton nestojí v ničích službách, ale policie velkých měst se k němu obrací ve spletitých případech. JEHO OBRATNOST, DUCHAPŘÍTOMNOST A VYNALÉZAVOST JE NEVYČERPATELNÁ. DOVEDE SE PŘESTROJIT LÉPE NEŽ HEREC. ANI VLASTNÍ CHOŤ HO NEPOZNÁ a v kruzích zločinců je všeobecně znám pod lichotivým jménem THE GRANT CARLIN neboli:
VELKÝ KARLÍČEK.

4.

Po vzoru slavnějšího pátrače Nicka Cartera, jehož pestré příběhy vznikaly v USA, vymyslil u nás Cliftona kdysi brakový spisovatel A. B. Šťastný (1866-1922).

Tento muž podle všeho do roku 1906 učil a pak se stal redaktorem. Některé cliftonky podepsal jako Dick Clarkson, ale většina vyšla anonymně, přičemž Clarkson zůstává jakýmsi Cliftonovým doktorem Watsonem. A všechny sešitky, které Clarkson podepsal, také on sám vypráví. A to vše jest věrně a důsledně prezentováno jako překlady z angličtiny. Inu, další taková menší mystifikace…

Pan A. B. Šťastný měl ovšem s podobným mystifikováním zkušeností habaděj, vždyť plagoval už Julia Verna. Jeho Tajemná vzducholoď (1900) zůstává dodnes kuriózní napodobeninou Robura Dobyvatele (1886) a Tajemný kraj v podzemí (1923) zas parafrází Cesty do středu Země (1864).

I jinak byl však A. B. Šťastný, abych tak řekl, docela sťastným a pěkným kvítkem, které vyprodukovalo snad celé stovky titulů, mezi něž náleží jak cestopisná dobrodružství (Osudy vystěhovalců v Americe, U vodopádu Niagarského, Chaloupka u Čertova jezera, Deset dní na prámu), tak i publikace vyloženě dětské (V dračích spárech, 1919, Z říše trpaslíků, 1921). Až čtyři roky po jeho smrti se ovšem (a to pouze v důsledku vdovina zájmu o autorská práva) provalila i ta strašná a rozhodující pravda, že byl tento gentleman i původcem cliftonek.
5.

Vytvořil však všechny? A úplně sám?

Osobně o tom trochu pochybuji a asi tak roku 1922 se prý ostatně stal spoluautorem jedné cliftonky i mladý Vladimír Neff. Už nevím, jak se jmenovala, vzpomíná ve známé knize svého syna, ale znalec literatury by ji možná dokázal identifikovat. Šlo tam o to, že oběť stačila v posledním okamžiku života stisknout spoušť fotoaparátu, takže na filmu se zobrazila smrtící dýka, jak sviští vzduchem, i zlobou netvorně zkřivený padouchův obličej. A Clifton pomocí svého kladívka film vyvolal, padoucha poznal a zatkl.

Tolik tedy Vladimír Neff, nicméně nutno dodat, že ani Pavel Janáček, ani Michal Jareš prozatím při svém pátrání (které se navíc už chýlí ke konci) na žádnou podobnou cliftonku nenarazili.

Vymýšlel si snad veliký spisovatel, když si povídával s Ondřejem Neffem „u krbu“? To se mi nezdá. Tak jaké je tedy řešení? Nevím.
6.

Ale s tím kladívkem to byl každopádně moc pěkný nápad. Ostatně, už Voskovec a Werich stvořili jako svou hned třetí hru Gorilu ex machina čili Leona Cliftona čili Tajemství Cliftonova kladíva. Premiéru měla tato komedie roku 1928 a její tvůrci se inspirovali právě oním „inštrumentem“, který dokázal otevřít vše.

Nebyli ovšem sami, kdo se cliftonkami nechal ovlivnit, a třeba povídku Nejposlednější dobrodružství Leona Cliftona (1925) přifařil k legendě i sám slovácký autor Bedřich Beneš Buchlovan (1885-1953).

Ale vraťme se ještě k Vladimíru Neffovi.
7.

Inkasoval prý tenkrát za svou práci v papírnictví v Jeruzalémské ulici od „čilé“ Anny Tylové rovných dvacet korun, nicméně jeho raný text byl ještě před vytištěním přepracován a následující dva mladíkovy pokusy dokonce neprošly pro „pitomost“. Četl jsem tehdy ovšem i jiné knihy než kliftonky, vzpomíná Vladimír Neff. Dumase, Huga, Verna, Maye, Sienkiewicze, Jiráska… Četl, ale nikdy mne nenapadlo, že bych mohl napsat také něco takového, protože tito autoři zřejmě nebyli lidé, nýbrž jakási božstva. Kliftonky mi byly v tomto ohledu bližší. Na nich věru nebylo nic božského. Za šedě vytištěnými řádky prosvítal autorův odřený rukáv. Nad kliftonkou jsem se mohl osmělit a říct: Tak tohle taky svedu, ač mi je třináct.
8.

Jistě. Byly však jako mor. Jen mezi roky 1906-1910 vyšlo 228 těchto „kliftonek“, a to čtu na svazečku Satanova skála dokonce číslo 269. Navíc vycházely i další tlusté příšernosti mimo vlastní sérii. Tak například román Zápas milionů s podtitulem Dobrodružná cesta Léona Cliftona kolem světa a jeho pětisetstránkové pokračování Tajemství ostrova. Milionářská rodina Workových zde pátrá po dceři Alici „uloupené ze msty“ jiným milionářem Montezem, přičemž chrabrý Clifton dotyčné bohatce provází. Jejich loď je však zahnána až do Antarktidy, kde ji ohrozí sopka, načež se pro změnu pátrá ve žhavé Africe a hrdinové opět a opět padají do zajetí. Léon je ovšem vždycky zachrání a nakonec i sličnou slečnu Alici. Tu z otroctví.

Jako by ale ani toto nestačilo, vystupuje Léon Clifton třeba i v odštěpivší se sérii sešitů Z pamětí anglické detektivky Ady Paulsonovy.
9.

Velmi charakteristickým pro cliftonky bylo, že se nespokojují s pouhým objasněním zločinu jako šarády, jak k tomu tíhne čistě intelektuální detektivka, nýbrž… Ano, bylo to i čtení jaksi mravoličné, kupodivu, a tak se tady klade vždycky důraz na závěrečné tresty. A podobně jako u obdobné britské série Sexton Blake anebo americké řady o Nicku Carterovi předjímají se tím fakticky až sadistická finále některých wallaceovek anebo i románů J. H. Chase či Mickeyho Spillana. A to až jaksi dle intuitivní zásady „dejme lidu, co si žádá“.

A ne snad? Vždyť…

Obyvatelstvo Chicaga jásalo. Hromadná poprava byla vykonána hned po vynesení rozsudku, dočítáme se v jedné cliftonce. A vynesený rozsudek, že král zlodějů má skončit na elektrickém křesle, byl přijat s jásotem. Clifton utrpěl zranění, jež ho upoutalo na čtrnáct dní k lůžku, ale jeho první vycházka platila věznici, kde právě toho dne měl skončit Harrison. Clifton byl svědkem jeho popravy.

Anebo posuďte i jiný konec jiného sešitku: Soud odbyli obyvatelé krátce. Ještě téhož odpoledne se Morris houpal na větvi velkého buku u nádraží a spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Nu, a pokud se nepopravuje, nastupují na scénu finální sebevraždy, což můžeme považovat buď až za komické, anebo za ohavné, to už každý podle své nátury, já však bych hlasoval spíš pro béčko, vždyť… Třeba ve svazečku Hrozná pomsta si zatčený dokonce sám prokouše tepny!

A v Tajemství pomníku v šoku čteme: Pojednou sáhl do kapsy a než mu Clifton mohl zabránit, otevřel malou lahvičku. Vypil její obsah. Z úst vydral se mu výkřik. Zavrávoral, klesl. „Otrávil se!“ zahučel Clifton. „Nepočínal jsem si dosti opatrně!“ mrzel se na sebe. Chvíli pozoroval Strobla, jehož strhaný obličej nabyl barvy mrtvolné. „Ten mi již neuteče!“ pomyslil si Clifton a tiše vyšel z bytu.

Tak. A ještě k vám v tomto směru přihodím (vlastně už tradičně) i něco ze svých oblíbených Obětí jezera Michigan: Robert strašlivě zaklel, náhle se vymrštil, sehnul hlavu, rozběhl se a vší silou vrazil čelem do hrany ocelového rámu u kamen. Odletěl zpátky a svalil se k zemi, krváceje ze strašné rány. Clifton sklonil se k němu. „Ten má dost!“ zahučel. „Ušel lidské spravedlnosti!“

Opravdu, zde lze dodat jenom: No comment 🙂
10.

Ve svém Slovníku… (1995) upozornil Ivan Adamovič také na sci-fi motivy v cliftonkách.

V Tajemných pokusech doktora Blacka jsou mrtvoly oživovány jakýmsi sérem.

A v Chicagu v nebezpečí hrozí dotyčnému městu zcela nová výbušnina. Atd. Pan Šťastný ovšem snil (ne)vědeckofantasticky i mimo vlastní sérii, a tak Podivný případ Gastona Aubryho (1917) pojednává o duchovi zavražděného, který přivádí spravedlnost na stopu vlastního vraha. A zcela jinou sci-fi technického typu oproti tomu zůstává Tajemný mrak zkázy (1921). My však na tvůrci „českého Nicka Cartera“ oceňme raději to, že ze svého hrdiny věru nedělá naprostého vševěda.

A navíc… Když má náš Léonek „špatný den“, dokáže na řešení případu i zcela rezignovat!

Nutno ovšem dodat, že jindy… mu vlastně ani nic jiného nezbude. Například tehdy, když…

A následující (a buďme rádi, že už poslední) ukázka pochází ze svazečku Mezi utopenci:

Zdvihli Cliftona. Odnášeli jej. Viděl, že ho vlekou k obrovské hranici dříví, jejíž plápol ozařoval prostornou jeskyni plnou ledových krápníků.
„Bídníci, chcete mne upáliti?“ vykřikl.
„Nikoli, tak přílišně ohřáti vás nemíníme!“ hrubě zasmál se jeden muž. „V našem zájmu jest, aby vám spíše bylo hodně zima!“
Nato padouši spustí Cliftona do obří nálevky z mariánského skla, která zde už po léta vzdoruje tlaku okolo vířícího proudu. Jako by se nalézal přímo ve vodě. Pojednou mihnul se okolo něho podivný stín. Za ním druhý, třetí. Vzkřikl hrůzou. Kolem plynul v nepatrné vzdálenosti polonahý rudoch.
„Utopenec!“ zahučel Clifton.

Příšerný zjev přiblížil se těsně ke stěně nálevky a obrátil se obličejem k detektivovi. Ten viděl těsně semknutá oční víčka a zkroucené tahy naduřelého obličeje. Utopenec zmizel.

Místo něj se objevil jiný. Třetí, čtvrtý, dál a dále. Šli okolo Cliftona jako v kolotoči. Viděl utopené rudochy i ženu, pak mladistvou bělošku i pár bělochů. Všichni se vznášeli, stále se obraceli a zase odvraceli. Cliftonovo srdce bylo neochvějné, však nyní přec jen otřásl se hrůzou. Vždyť byl mezi utopenci!

Jistěže. Ale nebojme se, unikne i utopeným a příběh dokonce končí tímto velemoudrým dopisem, který pátrač obdrží a ve kterém se dočte: Ušel jste nám! A poznali jsme, že vás chrání vyšší moc. Oznamujeme vám, že budeme žít zase poctivě, tedy přestaňte po nás již pátrati. Bylo by to ostatně marné! Do bažin Carsonských a ani do ledové jeskyně již nikdy nevkročíme. A až zemřeme, nebude již nikoho, kdo by o ní věděl. Jsem si jist, že již nikomu nepodaří se ji objevit. Stal se v ní ostatně veliký převrat. Utopenci zmizeli. A my také zmizíme v řadách lidí počestných.“

A skutečně. Nikdy už nepodařilo se Cliftonovi poznat tajemné zakuklence a také jeskyně zůstala člověčenstvu neznámou.

Což je možná hodně nedetektivní konec, uznávám, ale buďte si jisti, že i v cliftonkách zcela výjimečný…

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Ivo Fencl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA