Jussi Adler-Olsen: Nikdo nechce do Dánska, protože by umřel smíchy

V květnu letošního roku se v Praze uskutečnil 18. ročník knižního veletrhu pod názvem Svět knihy 2012. Mezi pozvanými hosty byl i dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen, který absolvoval dvě besedy se čtenáři, jednu v pražském knihkupectví Luxor a druhou o den později na Výstavišti. Obě besedy byly spojené s autogramiádou. Nyní vám přinášíme reportáž z první besedy.

Začátek byl zvolen malinko nešťastně — v pátek ve čtyři hodiny odpoledne ještě spousta lidí pracuje, a tak možná právě proto s dánským autorem drsných thrillerů přišla pobesedovat pouze necelá dvacítka lidí. Společnost dělala Adlerovi-Olsenovi překladatelka obou jeho česky vydaných knih (Žena v kleci a Zabijáci) Kristina Václavů, která také besedu tlumočila. Hrozící trapnou situaci, kdy se nebude nikdo na nic ptát, naštěstí zachránilo pár dotazů, na které díkybohu Jussi Adler-Olsen odpovídal velice obsáhle. Ke svým odpovědím přidal vždy pár doplňujících postřehů. Sympatický muž s bradkou jako by si stanovil, že zkrátka tu hodinku se čtenáři strávit chce.

Na své literární začátky zavzpomínal v souvislosti s příhodou, kdy jako vášnivý skaut spolu se svým kamarádem postavili věž a na jejím vrcholu se rozhodli strávit celý týden. Strávili tam několik dní, a protože se tam příšerně nudili, tak si vyprávěli příběhy. Kamarád byl protřelejší a měl víc skautských historek, a tak si musel Jussi vymýšlet. Samozřejmě si vymýšlel příběhy nesmírně poutavé, takže tady můžeme podle jeho slov spatřit motivy toho, proč se vydal směrem k thrillerům.

Autor bestsellerů prozradil i něco o svém způsobu práce. Na psaní ho mimo jiné zajímá, jak jedinec zareaguje na střet se společností. A co ho na thrillerech tak fascinuje? Podle jeho mínění každý, kdo viděl v dětství nějaký thriller, ví, jak napínavý příběh vytvořit. Zmiňuje Alfreda Hitchcocka a jeho způsob dávkování napětí. Vše spočívá v tom, že se člověk se dostane do hlavy postavy a ví, co se postavě stane. Např. v okamžiku, kdy postava otevře dveře do místnosti, čtenář už ví, že bude zabita a třese se hrůzou. Proto má Adler-Olsen raději thrillery než kriminální žánr. Oba žánry je podle něj nutno rozlišovat — v detektivce je zločin, který se musí vyšetřit, zatímco v thrilleru se snažíte vyhnout tomu, aby došlo ke zločinu.
„Líbí se mi perspektiva, kdy můžete zůstat v hlavě určité postavy celou kapitolu. Je to fajn, ale když se dostanete do další kapitoly, je vám najednou líto, že jste museli to báječné místo opustit. Ale jakmile se začtete do kapitoly další, tak už se k té první vrátit nechcete,“ říká sympatický autor. Podle něj jde hlavně o to, při čtení neusnout. Takže pracuje tak, že jakmile začne pozornost čtenáře opadat, přijde věta, která ho opět vrátí do dění.
Ještě to dále rozvádí — v podstatě když píše, představuje si nás, čtenáře, jak ležíme v posteli. Pak k nám víceméně „přilehne“ a umožní nám ten zážitek prožít co nejpříjemnějším způsobem. Přiznává, že pokud budeme místo spaní číst jeho knihu a přijdeme druhý den ospalí do práce, tak z toho bude mít vážně radost. Ale dovede si představit, že šéf z toho nadšený nebude.
„Zkuste si to rozvrhnout, až budete číst Ženu v kleci,“ říká Adler-Olsen, „ty strašlivé kapitoly, kdy Merete trpí, si nechte na odpoledne, a na večer si vymezte tu část s Carlem, která je moc pěkná. Respektive, ne na odpoledne — ty nepříjemné kapitoly, kde trpí, si nechte na ráno, na cestu do práce, protože pak přijdete do zaměstnání včas.“
Poté se Jussi přelaďuje na serióznější notu a přiznává, že si uvědomuje, jak významní jsou čtenáři, a proto se také snaží čtenářům vycházet vstříc, protože zná vše z druhé stránky jako redaktor, vydavatel a nakladatel. Jako redaktor údajně přišel na to, že čtenáři jsou chytřejší, než by si člověk myslel. „A teď to nejhorší,“ dodává, „čtenáři přečetli více knih než já sám. To znamená, že člověk se pro ně musí trošku snažit.“

Přidal také zábavnou historku o tom, že znal nakladatele, který každou knihu otevřel vždy na osmnácté stránce, a pokud byla špatná, tak knihu nevydal. Pak poznal vydavatele, který dělal totéž, ale na pětatřicáté stránce. Od té doby Adlerovi-Olsenovi došlo, že kniha musí být zkrátka dobrá na všech stránkách.

Do budoucna by rád pokračoval ve své sérii s kodaňským policejním oddělením Q (Žena v kleci je prvním románem této série, aktuálně česky vyšli Zabijáci, v zahraničí vyšly ještě další dva tituly, které na vydání v České republice teprve čekají). Jussi je však velice činný i v jiných oborech. Kromě toho, že také pracuje jako vydavatel — zasadil se např. o uznání komiksu jako zajímavé a svébytné literární formy, k tomu napsal lexikon komiksu – se např. v rámci svého hobby věnuje restaurování starých objektů. V roce 2003 se stal předsedou představenstva akcionářů firmy, která prodává energii.

V reakci na dotaz ohledně hlavních ženských postav svých románů přiznává, že bylo opravdu těžké stát se Merete Lynggaardovou a žít s ní tři měsíce. Jeho favoritkou je však Kimmie, protože na rozdíl od Merete není fiktivní postava.
Ohledně reálné předlohy Kimmie objevující se v Zabijácích vyprávěl Adler-Olsen příhodu, kdy měl ještě za studií obchod, kde se prodávaly komiksy. Jednou v zimě tam přišla bezdomovkyně, aby se ohřála. Obchod pak navštěvovala po tři zimy a nikdy nepromluvila jediné slovo. Jussi tam měl urostlého zaměstnance, který měl přes dva metry a který s ní nikdy nechtěl komunikovat. Čtvrtou zimu bezdomovkyně odložila své igelitové tašky a prodavače objala. On se trochu zalekl, ale také ji objal. Ona pak odešla a už se tam nikdy nevrátila.
Dle Jussiho by si člověk teoreticky řekl, že by měla obejmout majitele obchodu, který v podstatě povolil, že tam může být. Ale ona objala toho člověka, který bojoval sám se sebou, s tím, aby ukázal lidský respekt. Proto je spisovatelovou favoritkou právě Kimmie. Pak ale Adler-Olsen se smíchem dodává, že nejraději má „číslo tři“ (patrně narážka na ženskou postavu v česky dosud nevydaném románu Vzkaz v láhvi, třetí případ komisaře Carla Mørcka).
Další dotaz se týkal skupiny žáků elitní školy (Zabijáci) — zdali takovou skupinu znal i ve skutečnosti. Adler-Olsen odpovídá, že všechny jeho romány se týkají zneužití moci, což sám zažil, dokonce v několika podobách (např. v Kolumbii majitele zoologické zahrady, který svá zvířata plánovitě zabíjel; tenhle motiv v jeho knize má tedy reálný základ), ale ty čtyři hlavní mužské postavy konkrétní příklad nemají.
V podstatě by řekl, že se nechává méně inspirovat konkrétními příběhy nebo osobami, ale spíš nevyslovenými pravdami, věcmi, o kterých nikdo nemluví, ale které jsou při tom v textu zpráv v tisku nebo v televizi obsaženy. Čímž dochází k tomu, že občas napíše o něčem, co se poté skutečně stane. V narážce na Ženu v kleci to dokládá na známých případech vězněných dívek Nataschi Kampusch a Elizabeth, dcery Josefa Fritzla.
Poslední dotaz se týkal komické linky v první knize Adlera-Olsena, jestli je pro jeho příběhy humor důležitý. Jussi by obyčejně řekl, že detektivky nebývají nejvtipnější, přímo to nevyžadují, ale na druhou stranu je podle něj nejkratší vzdáleností mezi dvěma lidmi úsměv. Smích prostě lidi spojuje. Bez humoru bývá život občas hořký. Dle Jussiho si na tom Dánové zakládají a snaží se dívat se na život z té lepší stránky. Žertovně dodává, že proto jsou tak malou zemí — nikdo tam nechce, protože by umřel smíchy.
O co více jsou Adlerovy-Olsenovy romány syrové a drsné, o to více je jejich autor šarmantní a vtipný, o čemž jste se mohli přesvědčit i z tohoto článku. Velice sympaticky se Jussi projevoval i při následné autogramiádě. Během podepisování knih neustále vtipkoval a ochotně se nechával vyfotit s každým zájemcem. Ač jsou čeština i dánština dva naprosto odlišné jazyky, mohli jsme být svědky důkazu, že smích lidi opravdu spojuje, ať už jsou stejného či různého národa.