Jméno růže (Umberto Eco)

Představovat knihu jako je Jméno růže rozhodně není lehké. Každý, kdo se trochu více zajímá o literaturu, o ní zřejmě slyšel, nebo ji i četl. Když v Čechách a česky vyšla v roce 2006 konečně Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, zmínili Kunderovo dílo jako jednu ze tří nejvýznaměnšjích knih dvacátého století. Těmi dalšími byly Sto roků samoty a právě Jméno růže. Psát o takovém díle může proto působit také jako určité nošení dříví do lesa. Zároveň ale také pocta, že knížka patří i na server o detektivkách.

Začíná tím, že nám jakýsi muž (který má možná představovat osobnost samotného Umberta Eca) sděluje, jak v Praze 16. srpna 1968 přišel k překladu středověkého Adelmova rukopisu. Že odkaz na Prahu v srpnu 1968 nebude jen náhodný, o tom myslím nemá cenu ani pochybovat. Po pár stránkách už ale následuje právě Adsonovo vyprávění, které nás vrací do sedmi dnů roku 1327,  kdy byl Adsonovo mladým novicem a kdy se celý příběh odehrál.
Společně s františkánem Vilémem z Baskervillu přijíždí do benediktýnského opatství kdesi v severní Itálii kvůli vyjednávání mezi lidmi na straně císaře a papeže. Vilém je ale kromě toho opatem jakožto bývalý inkvizitor ještě před příjezdem delagce požádán, aby vyšetřil smrt jednoho z pracovníků zdejší knihovny Adelma. Pouští se do vyšetřování, přičemž jde říct, že konečný počet mrtvých by Ecovi klidně mohla závidět i Agatha Christie. Zkrátka a dobře u jednoho mrtvého rozhodně nezůstane a Vilém s mladým Adsonem toho mají hodně na práci.
To jen velmi jednoduché základní nastínění děje.

Jméno růže je bezpochyby dílo postmoderní a záleží tedy na každém ze čtenářů, jak si jej vyloží a také jaké odkazy na už napsaná díla odhalí. Skoro se tedy nesluší je prozrazovat a nabízí se nechat jen na  čtenářských zkušenostech a zájmech jednotlivce. Něco málo si přesto dovolím zmínit. Už samotná postava hlavního hrdiny Viléma z Baskervillu. Inspirace Sherlockem Holmesem a nejznámější detektivkou všech dob Psem baskervillským je očividná. A třeba pasáž na začátku knihy, která se týká postřehů ohledně koně Brunella, je přesně ve stylu holmesovských postřehů, kdy Velký detektiv s dýmkou na začátku šokuje klienta svými dedukcemi. Ani křestní jméno nebylo vybráno náhodně, to zase odkazuje na Villéma z Ockamu (z jeho břitvy si mimochodem dělá legraci Josef Škvoreckých ve Smutku poručíka Borůvky). Podobně též jméno slepého starce, nejstaršího obyvatele opatství, není jen pouhým jménem. Jorge z Bourgosu je postava z knihy, Jorge Luis Borges je jméno argentiského spisovatele a autora možná prvního díla postmoderny, totiž povídky Babylonská knihovna, jejíž popis může ostatně připomenout právě knihovna z Ecova románu. Opomíjet by se rozhodně neměla také řada odkazů na Bibli, kterou rozhodně není na škodu mít při čtení při ruce.

Tahle kniha rozhodně není pro každého. Můžete po Jménu růže sáhnout kvůli vyšetřování série vražd, ale kromě toho se budete muset prokousat také stránkami, které by vás v obyčejné detektivce asi hodně udivily a někoho i hodně nudily. Nechybí tu dlouhatánské dialogy o Bohu, kdy si možná pomyslíte, jaké množství lidí kvůli víře zemřelo, filozofické pasáže, podrobné popisy různých místností atd. atd., ale stejně tak tu jsou – třeba právě v detektivních pasážích – svižné dialogy a na své si snad přijdou jednou milostnou scénou, ovšem také dlouhou a navíc s odkazem na Píseň písní, i příznivci erotických pasáží. Ale právě poměrně časté střídání žánrů a tempa vyprávění je podle mého jednou ze zajímavostí této knihy.

Pro čtenáře, který se vyznává v historii, a takový spor realistů a nominalistů nebo třeba jména Tomáše Akvinského a Rogera Bacona pro něj nejsou španělskou vesnicí, a který je navíc milovníkem detektivek, je Jméno růže to pravé ořechové. Určitě i řadu dalších může zaujmout a třeba donutit blíže pátrat po historických skutečnostech. Určitě se ale najdou i tací, kteří knížku nedočtou do konce.

Přes náročnost knihy (nebo právě pro ni) získalo Jméno růže nominaci na americkou detektivní cenu Edgar a třeba v soutěži České televize Kniha mého srdce se zařadilo do TOP 100. Zmínku si rozhodně zaslouží také filmové zpracování, ve kterém se hlavní role Viléma z Baskevillu ujal “James Bond” Sean Connery.

Originál: Il nome della rosa
Překlad, poznámka překladatale a vysvětlivky: Zdeněk Frýbort
Doslov Jaroslav Kudrna
Odeon, Praha 1985, edice Soudobá světová próza, svazek 387
504 stran

 

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.