Je nemálo spisovatelů románů, kteří mají svého detektivního hrdinu. Jak všichni víme, A. C. Doyle měl Sherlocka Holmese, Agatha Christe stvořila detektivy hned dva – slečnu Marplovou a Hercula Poirota, troškař nebyl ani Ed McBain, který si sestavil hned celý pátrací revír. Samozřejmě žádný z nich neodolal psát příběhy, které se zavedené sérii vymykají, jejichž hrdiny jsou „obyčejní“ lidé nebo alespoň vystupují pouze v jedné knize.
Je proto trochu s podivem, že slavný Dick Francis vlastně žádného ústředního hrdinu nemá. Samozřejmě nepočítáme-li Sida Haleyho, který vystupoval v minimálně čtyřech románech, Kita Fieldinga, hrdinu tří románů nebo vyšetřovatele pojišťovny Davida Clevelanda, který se sice – pokud mě paměť neklame – objevil pouze v románu Chladná zrada, ale zato byl hrdinou několika televizně zpracovaných románů.
Pojďme si tedy udělat takový souhrn, jaký je typicky „francisovský“ hrdina. Sestavíme si v kriminálních příbězích tak oblíbený profil.
Jde o osobu mužského pohlaví, věk 25–30 let. Tmavé vlasy, pochází z dobře situované rodiny, celkem dobře vypadá, je svobodný, zajímá se o dostihy nebo se (ve většině knih) tomuto sportu aktivně věnuje, ať už coby žokej, majitel koní, trenér, člen bezpečnostní agentury závodiště apod.
Manželství moc nepěstuje, náš hrdina vede vesměs osamělý život, ale novým známostem se nevyhýbá, často v příběhu nějakou tu osobu druhého pohlaví zaujme a dokáže ji pozvat na svou sbírku jezdeckých bičíků.
Bez povšimnutí nemůžeme nechat vztah k rodině, rodičům speciálně. V „Reflexu“ pátral objekt našeho zájmu po minulosti své matky, která nebyla zrovna vzorem všech ctností, navíc se nesnesl i s babičkou, v „Souboji v letu“ se zase rodině zcela odcizil – to když ti „zatvrdlí aristokratové“ nechápali, že se chce věnovat něčemu tak ušlechtilému, jako je asistence při dopravě koní na závodiště. V málokterém románu se objevuje bez sourozenců.
Výčet rodinných nedorozumění a odcizení můžeme doložit na případu „Cílová rovinka“, kdy jeho vlastní bratr na sebe musel nechat rovnou spadnout celé lešení, aby upoutal bratrovu pozornost. Bohužel, pozdě. Spor matka – syn se znovu objevil mj. i v posledním románu „Křížová palba“. Vlastně trochu podivný výčet na spisovatele, který zplodil dva syny a žil dlouhá léta spokojeně a věrně po boku své manželky Mary.
Dalším znakem našeho knižního hrdiny je bezesporu čestnost a neúplatnost, touha najít pravdu, případně pomoci bližním či rodině, a to navzdory – přinejmenším – dlouhodobému odcizení. Odměnou mu však nezřídka bývá uvěznění, často ve velmi nepohodlné poloze na ještě nepohodlnějším místě (jeden ze známých rysů francisových knih, v jedné povídce dokonce i zparodovaný). Důkazní materiál opět hledejte např. v „Křížové palbě“ nebo „Souboji v letu“.Často bývá viděn v ordinacích lékařů (pády z koně), častěji jde ale o důsledky pátrání na vlastní pěst, kdy bohužel sám pocítí pěst někoho jiného (viz „Reflex“ a mnoho dalších titulů). Náplastí (tou pomyslnou) mu budiž závěr většiny příběhů, kdy zlo bývá samozřejmě potrestáno, rodinné vztahy urovnány a život samotáře končí v náručí krásné dívky. Ale i to není pravidlem, leckdy se dočkáme i nějakého překvapení (tady samozřejmě tituly prozrazovat nebudu).
Tolik tedy „profil“ typického francisovského hrdiny, na trochu lehčí notu. Zbývá ještě dodat, že se Dick Francis vždy nepochybně při přípravě svých románů věnoval studiu nejrůznějších zaměstnání. Svým čtenářům tak představil v každé knize jiný obor lidské činnosti, povětšinou pro čtenáře méně známý, ale atraktivní. Nikdy se však neodchýlil daleko od svého milovaného sportu.
