1.
Francouzský spisovatel Émile Gaboriau (9. 11. 1835-28. 9. 1873), povoláním žurnalista a hlavně tajemník daleko slavnějšího autora Hrbáče a Tajností Londýna Paula Févala (1816-87), zemřel už v sedmatřiceti letech, ale ta léta stačila Gaboriauovi dobře k založení francouzského detektivního románu!
A tím prvním francouzským detektivním románem se stal už roku 1866 Případ vdovy Lerougeové. Sice je pravda, že Angličan William Wilkie Collins (1824-1889) vydal Ženu v bílém už roku 1860, nicméně to ryzí detektivka ještě není, jak jistě uznáte, když si ji přečtete, a další Collinsův skvělý román Měsíční kámen, sice už detektivkou je, ale vyšel až roku 1868.
Po další knize Zločin v Orcivalu (1867) přišel Gaboriau i s románem Akta č. 113 (1867), který česky poprvé vyšel roku 1929 a znovu se objevil i roku 1969 v edici Karavana a pod titulem Zločin v bankovním domě.
Je to dobrý příběh. Sestává – podobně jako některé pozdější romány se Sherlockem Holmesem – ze dvou dílů, a ostatně právě Gaboriau Doyla inspiroval.
První část nazvaná (také) Akta číslo 113 má čtrnáct kapitol a sleduje postupné objasňování zločinu, druhá část Drama se opět skládá ze 14 kapitol a začíná retrospektivou, aby skončila šťastným rozuzlením.
Hlavním hrdinou je tajný policejní detektiv Lecoq.
Kromě záliby v převlékání vyznačuje se Lecoq i slabostí pro cukrátka. Vystupuje i jako pan Verduret a jindy zase pan Caldas, to už však prozrazuji příliš, že ano, a tak jen dodám, že skutečné Lecoquovo příjmení bylo Gaboriauem odvozeno ze jména opravdického pařížského detektiva Eugéne-Fracoise Vidocqa (1775-1857), jehož vzpomínky Z galejníka policejním náčelníkem (1828), z nichž tematicky čerpali Balzac, Hugo i Sue, vyšly i česky (1933 a znovu 1969).
Vraťme se však ke Gaboriauovi. V románu Akta číslo 113 zastihneme Lecoqa v přestrojení hned na začátku. Vyšetřuje záhadnou bankovní loupež tří set padesáti tisíc franků. Majitel hutí Ludvík de Clameran žádal o připravení té částky, k vyzvednutí ale již nedošlo: přímo před očima bankéřovy manželky Valentiny Fauvelové se udála loupež a nechcete-li přijít o požitek z knihy, nečtěte dál!
2.
Pachatel loupeže Raul de Lagor se „v akci“ vydával za nemanželského syna paní Fauvelové a jen stará zámecká služebná přitom věděla, že dotyčné dítě kdysi před svatbou skutečně existovalo, ale už v raném věku umřelo na záškrt. Akta číslo 113 však nezůstanou u loupeže, to je na pořádnou detektivku málo, jak říkával i Josef Škvorecký. Je třeba vraždy. I dojde skutečně i na odhalení jedné takové dávné a staré viny mívají dlouhé stíny, jak všichni víme, a právě tatínek onoho zesnulého děcka Gaston byl kdysi otráven. Nu, nutno dodat, že ho až taková škoda nebyla, neboť on sám zabil dva lidi. Pravda, když bránil čest milenky Valentiny. Poté na dlouho zmizel v cizině a dík lži svého budoucího vraha byl pokládán za utopeného… Mám ještě pokračovat? Ne. Přece jenom nechci prozradit jméno hlavního pachatele v tomhle gruntovně sepsaném románu, i vězte jenom, že to bude opravdu všeho schopný vrahoun a že si navíc najímá i další vrahouny, to aby ho zbavili právě nepohodlného komplice Raula.
Ale nejen to. Pod padouchovým vlivem se Raul pokusí probodnout samotného Lecoqa! Pokusí se o to ve chvíli, kdy detektiv na maškarním plese naznačí, že už ví vše… Jak ale jistě tušíte, odklizení Lecoqovo nevyjde a najevo naopak vyjde, že Raul byl pouhým nástrojem zloducha skutečného a i když je tu zákon, Lecoq nechá Raula uprchnout.
A skutečný vrah? Zešílí a v několika dnech skoná, jak už to v podobných příbězích chodí, a nevinně nařčený pokladní Augustin Prosper Bertomy se naopak šťastně žení s neteří bankéřovou, i tak to chodívalo – tedy v nejstarších detektivních románech.
A co ještě víc? Podržte se! I sám Lecoq tentokrát ve finále nachází svou ztracenou milou, která byla ztracena i z toho důvodu, že si velerafinovaně změnila jméno na Nina Gypsy.
Ach, jo! Tak to by se Sherlocku Holmesovi stát nemohlo. Nicméně…
Právě i kvůli této milé svatbě jsem vyzdvihl Akta číslo 113 nad ostatní díla Gaboriauova :-)!
