A je to tu. Další zběsilá jízda dvou aristokratických sourozenců Lyminsterových, Devereuxe a Honorie alias Blotta a Twinks. Tak jako v první knize Dcera svrženého krále se i v této detektivní hříčce necháme zahltit vodopádem metafor a vznešených promluv, jakož i satirických šlehů na všechny strany. Vždyť kde jinde by se vražda dala chápat také jako vysvobození Deux ex machina?
Pro vysvětlení – vznešená rodinka z Tawcesteru jela navštívit sousední vévodkyni ze Snitteringsu, která má dceru Leticii. A tahle dcera chce klofnout Blotta do chomoutu. Půvabem zrovna neoplývá („Nad její krásou by se možná dokázali zasnít klavíristé a ladiči pian, neboť její zuby byly tak ohromné, že připomínaly klaviaturu zmíněného nástroje.“) Zato je vychytralá. Vmanipulovala nebožáka Lyminstera do takové situace, kdy ho před kompromitací zachránila pouze nečekaná vražda vévodkyně. Twinks pochopitelně vydedukuje, že „starýho hrocha“ (resp. Milady) zamordoval někdo konkrétní, ne pouze Prozřetelnost, a ujme se vyšetřování. Na zámku je však ještě jeden detektiv, a tady si autor dovolil popíchnout samotnou Agathu a její poirotovské příběhy, protože – aristokracie v Brettově románu už prostě počítá s tím, že na víkendových sešlostech pravidelně dochází k vraždám, a tak si tam pro jistotu zvou nějakého toho amatérského génia, které se celé té nechutné záležitosti ujme. Všichni se odevzdaně nechají nahnat do knihovny, kde musí přečkat sáhodlouhý monolog, počkat, než detektiv Trubadúr Blight dramaticky na někoho ukáže prstem, aby si zas mohli jít všichni po svém. Ale protože tentokrát Trubadúr osočil nepravého, nezbývá Twinks a Blottovi, než dosáhnout spravedlnosti vlastními silami…
Je třeba se zmínit o tom, že během pátrání vstoupí do londýnských brlohů, kam obvykle absolventi Etonu nezavítají, a setkají se s osobami, o jejichž existenci měli dosud jen matné tušení.
„Dokonce i Blotto, který rozhodně netrpěl předsudky a byl velmi tolerantní, vnímal tyto osoby jako sprostou sebranku.“
Také se ocitnou v opiovém doupěti a budou skákat padákem, nemluvě o boji se značnou přesilou nepřátel. Co by však v běžném smrtelně vážně se tvářícím thrilleru obsáhlo alespoň tři stránky technicky a detailně zpracovaného popisu, dá se zde lapidárně shrnout do dvou vět:
„Zvládnout dvanáct mužů, střežících Llanystwylth House, nepředstavovalo pro Blotta samozřejmě žádný větší problém – prostě běžná rutina. Byl by samozřejmě radši, kdyby měl sebou svojí milovanou kriketovou pálku, ale vypořádat se s nimi holýma rukama nevyžadovalo o moc větší námahu.“
Nemusím podotýkat, že díky úžasné nadsázce zvládnou sourozenci rozehnat tajný spolek spiklenců naprosto hravě, v péřovém boa a nablýskaných lakýrkách a v doprovodu absolutně ujetých hlášek, které se musí když ne podtrhávat, tak alespoň založit. Víc se mi jich sem asi nevejde. („To je, jako když típne svíčku. Proč nevypustí fretky a nepoužívá normální angličtinu jako třeba ty nebo já, Twinks, moje stará krabice na banány?“)
Originál: Blotto, Twinks and the Dead Dowager Duchess, 2010
Překlad: David Sajvera
Vydal: XYZ, Praha 2014
248 stran
