„S kým to mluvím?“
„Se soukromým detektivem Sventonem.“ A Sventon si rychle sundal malý, rovně zastřižený plnovous, vyndal si z pusy takzvané lícní polštářky a sloupl si huňaté obočí a ještě pár podobných věciček. Ředitel Nickel ohromeně zvolal: „Pane Sventone!“
„Ano,“ řekl Sventon.
To byl úryvek z knihy Detektiv Sventon v obchodním domě (česky 2006) a vězte, že dětské parodie na detektivky s komickým, ba přímo absurdním pátračem Ture Sventonem začal psát švédský historik (!) Ake Holmberg (1907-1991) až po své čtyřicítce. Prvá vyšla roku 1948 a tento dnes už klasický román(ek) se jmenuje Detektiv Sventon se ujímá případu (šlo o případ vydírání dvou starých slečen v jednom městečku).
V Československu vyšel první Sventonův příběh až více než po čtvrt století, roku 1975, a podruhé až roku 2005, po čemž se v letech 2006 a 2007 dostalo i na dva další. Hlavní hrdina série má kancelář v dolní části Královniny třídy ve Stockholmu a pomáhá mu sympatická sekretářka slečna Janssonová, ke které se chová velice tolerantně a gentlemansky, nepomáhá mu nicméně zdaleka jen ona, ale třebas i létající koberec.Pan Holmberk tímto svým detektivem s odstupem pouhých dvou let následoval chlapeckého pátrače Kalle Blomkvista z pera Astrid Lindgrenové, která jej velmi obdivovala i chválila, ale která psala své detektivky podstatně jinak a rozhodně i vážněji. Neparodovala. Totéž ovšem už naprosto nelze říci o norském spisovateli Nils-Olofu Franzénovi, který se Holmbergem naopak velesilně inspiroval. Jeho „veledetektiv “ Agaton Sax se poprvé vynořil roku 1955 a k nám pronikl už roku 1968, ale vraťme se k Holmbergovi. Neudržel bohužel, řekl bych, laťku zdviženou jím samým v prvních dílech série a po dvaceti letech vydaný svazek Detektiv Sventon v obchodním domě (1968, česky 2006) není tudíž už právě veledílem. Přesto nelze než cenit, nakolik autor absurditou detektivových postupů (byť právě víc a víc rozmělňovanou) předjal i třeba slavného inspektora Clouseaua.
Jenže co naplat, v pozdějších částech seriálu se Ake Holmberg až moc spolehl na kontext a čtenářovu znalost série. Málo znovu líčí svůj svět a vtahuje nás až příliš po hlavě, oba detektivovi dětští spolupracovníci (chlapec a děvče: sourozenci) z dílu o muzeu jeví se bohužel trochu nadbytečnými a jejich včlenění do děje mi přišlo malinko násilné a rozhodně ve stylu „milé děti, já vás jako autor osobně znám, a tak vás i zapojím do nové knihy“…
Sventon šišlá tak, že nedokáže vyslovit své jméno, píše o sérii česká literární historička Miluše Juřičková, ale třeba v díle o muzeu není už toto šišlání v podstatě zohledněno.
Vyniká i nepovedenými převleky, pokračuje Juřičková, a to ovšem sedí. Můj osobní pocit ze Sventona je nicméně ten, že kdyby hrál detektiva v nějakém filmu třeba právě Peter Sellers, bylo by to za jedna. Přesně on by umocnil absurdnost a vznikla by zábavná komedie. V knize však, nemohu si pomoci, vyznívají parodie i absurdita poněkud vlažně a ploše…
Dodejme už jen, že do série o Sventonovy náleží i romány Ture Sventon v Londýně (1950), Ture Sventon a jeho létající koberec (1970) či To je zajímavý případ, řekl Ture Sventon (1975), a že česky ještě vyšel příběh Detektiv Sventon na poušti (2007). Trio nově vydaných Sventonů přitom báječně ilustroval Marcel Stecker.
A co víc? Film Ture Sventon–soukromý detektiv (1972) vznikl kdysi v koprodukci Švédska s Nory a roku 1989 následoval i stejnojmenný a už ryze švédský televizní seriál. Pan Holmberg je nicméně třeba i autorem románů Dům stínů (1946), Galoše pana Olssona (1958) a Štědrý den malého strašidýlka (1967). Nelze si než přát, aby jeho překládání do češtiny pokračovalo, ale nelze v tomto případě nevnímat i náročnost časové propasti, která nás bohužel ODKOUSLA od ve Švédsku tak populární série! Navždy? To přece ne!
