Počátkem studeného dubna roku 2013 navštívil spisovatel, scenárista, publicista a vysokoškolský pedagog pražské knihkupectví Neoluxor na Václavském náměstí, aby zde ve společnosti známého scenáristy Marka Epsteina pokřtil svůj nový titul s poněkud tajemným názvem Gilgul.
U některých autorů je ošidné přijít na autogramiádu půl hodiny před začátkem, protože už si nikam nesednete a ani s místem k stání to není valné. Dorazil jsem na místo asi dvacet minut před stanoveným začátkem, ale tentokrát nás tu bylo jen pár. Ještě když zbývalo do začátku pár minut, sedělo na židličkách asi pět lidí a dalších pět postávalo okolo. Sám spisovatel, vysoký muž s hustým šedým plnovousem a kulatými brýlemi, již seděl v blízkém kavárenském koutku. Autogramiáda začala se zhruba patnáctiminutovým zpožděním. Buď se čekalo, až se místa zaplní, ale možná se také čekalo na Marka Epsteina (mj. Ve stínu, ROMing, Václav, Signál).
Ke konferenčnímu stolku usedli kromě zmíněných pánů ještě odpovědný redaktor knihy Jindřich Jůzl a moderátorka Denisa. Ta v úvodu připomněla, že se David Jan Novotný stal v roce 2010 vítězem literární soutěže Knižního klubu (který v těchto dnech také Gilgul vydává; recenzi vám samozřejmě zanedlouho přineseme) se svým románem Sidra Noach (úspěšného titulu se prodalo kolem sedmi tisíc výtisků). Gilgul je tedy dalším opusem, který přichází po třech letech na trh.
Slova se ujal Jůzl, aby Gilgul (jde o židovský výraz, ve stručnosti se jedná o putování duší z jednoho těla do jiného) představil. Jako první začal mluvit o tom, co každého asi upoutá, ještě než si přečte první stránku — že totiž zatímco jiní autoři se snaží, aby v jejich dílech nebyly osoby a místa děje rozpoznány („Všechny postavy v této knize jsou fiktivní…“), u Novotného je tomu naopak:
Všechny postavy tohoto románu opravdu existují, ať už v reálném životě, či v literárních dílech, anebo v hlavě.
Pan Jůzl vyjádřil domněnku, že román byl především pro autora velkou hrou. Po zavraždění jistého „šejdíře“ v Londýně se totiž posouváme mnoha vrstvami knihy do různých částí světa (samozřejmě především do Prahy). Kniha by se dala dle redaktora zařadit do škatulky postmoderního díla. Lze ji číst jako detektivku, jako hru nebo třeba jako filozofický traktát.
Moderátorka poté požádala autora, aby přečetl krátkou ukázku ze své knihy. David Novotný si ještě s lehkým vtipem postěžoval, že je kniha poměrně tlustá. Vysvětlil to tak, že dnešní počítače mají pro něj jistou nevýhodu — když totiž dříve psal na psacím stroji a štosoval vytištěné archy, tak viděl, že když byly „na půl dlaně“, věděl, že už má materiálu dost… Samotná četba však mohla alespoň podle vybraných ukázek napovědět, že půjde především o příjemné a hlavně vtipné čtení.
Řeč se znovu stočila na využívání reálných postav. David Novotný uvedl, že většina skutečných lidí (v románu vystupují postavy jako Dan Brown, Marek Epstein, rabín Karol Sidon) — především jeho přátel — s použitím svého jména souhlasila. Navíc v knize nejsou vyobrazeni nijak hanlivě, protože jde hlavně o lidi, které má spisovatel rád. Jak podotkl:„Blba si dovedu vymyslet, hodný člověk se musí narodit.“ Spisovatel navíc připomněl, že Marek Epstein (jeho student z FAMU) už vystupoval v jeho dřívějším románu Vasarelyho kříž.
Dotyčný scenárista poté dostal slovo a se suchým humorem čtenářům sdělil, že z pohledu literární postavy může říci, že ta jeho nemá v rozuzlení detektivky žádný význam. Sám už knihu přečetl a vyjádřil přesvědčení, že by Gilgul mohl odolat veškerému „obrusu“ času a dodal, že podle něj za přečtení rozhodně stojí (co by také řekl jiného, že).
Marek Epstein byl moderátorkou dotázán, zdali by z jeho pohledu byla kniha zajímavá pro napsání scénáře. K tomu se dotazovaný vyjádřil poměrně skepticky, především kvůli rozličnosti žánrů, množství postav a míst děje. Ještě podotkl, že „David se záměrně pokouší psát ty knihy tak, aby mu je nikdo nemohl zmrzačit a převést do jiného dramatického tvaru“. Což sám autor víceméně potvrdil, podle něj by kniha měla zůstat knihou.
Když došla řeč na detektivní žánr, spisovatel potvrdil, že je mu blízký. Podle něj je to velká hra — vymyslíte příběh, vymyslíte zápletku a hrajete si se čtenáři tak, jako vypravěči pohádek. Tento princip je pro udržování napětí důležitý. Mimochodem David Novotný se podílel jako scenárista i na několika filmových detektivkách.
První dotaz z řad čtenářů byl adresován Markovi — zdali on na oplátku neuvažuje zařadit postavu David Novotného do nějakého scénáře. Do toho spisovatel se smíchem skočil, že když on Marka ve svých románech uvádí, doufá, že on bude na oplátku v jeho scénáři. Marek využití nevyloučil, ale ani neslíbil.
Beseda se dále věnovala tématu židovského mysticismu – moderátorka zmínila konvertování Davida Novotného k židovské víře a uvedla ho jako experta, čemuž se však spisovatel skromně brání. Pak se přešlo na veselejší notu, kdy salvy smíchu vyvolala historka moderátorky, v níž popisovala svou jedinou zkušenost se spisovatelem. Vyprávěla, jak jednou vzala svou sedmadevadesátiletou babičku do jedné pražské vegetariánské restaurace. Když vycházely ven, tak babička, které ta strava nějak nesedla, začala intenzivně zvracet cosi fialového (dala si borůvky se šlehačkou). Kolem právě procházel David Jan Novotný, který pouze smekl klobouk, řekl „Šalom“ a šel dál…
Povídání skončilo přípitkem sklenkou košer vína. Tomu ještě přecházel rituál, který spisovatel vymyslel při práci na
Vasarelyho kříži a nazval ho „otevírání knihy“. Zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že spisovatel vybere někoho z publika, komu knihu podá. Ten pak rozváže mašli, kterou je kniha ovázána, otevře ji na libovolném místě a přečte první větu, která mu padne do oka. Tím knihu uvede v život.
Po tomto rituálu a přípitku si mohli nechat zájemci poslední autorův počin podepsat. Publikum (ze dvou třetin spíše starší čtenáři, z nichž bylo velké procento autorových známých) se ukázněně seřadilo do fronty u konferenčního stolku. Celá akce skončila zhruba po hodině uvolněným popíjením vína a přátelským povídáním.
Foto: autor článku
Celá fotogalerie: na Facebooku
