10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr (Hallgrímur Helgason)

Že tohle nebude obyčejný islandský thriller, napovídá i název. Celým, byť neoficiálním názvem je to „10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr aneb Jak přestat zabíjet lidi a pustit se do mytí nádobí.“ Což v podstatě mluví za vše…
A už první kapitola, kde se hlavní hrdina představuje svým osobitým sarkastickým stylem, je plná tak úžasných mafiánských hlášek, že jsem měla problém přestat se smát a soustředit se na obsah a ne na formu.
Newyorský nájemný zabiják chorvatského původu Tomislav Bokšić alias Toxic má svou práci rád a New York miluje, když však omylem sejme, koho neměl, je pro něj americká půda moc horká. Vlivem okolností ale namísto domů do Splitu musí letět na Island s ukradenou totožností pastora z Virginie. Cynický a hláškující zabiják je nastalou situací mírně zmaten, dalo by se říct. Sice je pro něj střídání identit běžná věc, ale tohle je přeci jen silný kafe. A tak jeho naladění na Boží vlnu neprobíhá úplně hladce. (viz „Běda, vole.“)
Opravdu si ve svém vnitřním monologu (celý příběh je vyprávěn zabijákovýma očima) Tom nebere příliš servítky a islandské reálie si vykládá po svém. (Nemyslím si, že se sousední město Reykjavíku doopravdy jmenuje Kope Magor, nebo že se potomci hostitelů jmenují Kudlanka a Kastrát. Holt ta islandská jména…) Navíc hned první dny vezme za své Toxikova strategie HHN (Hlavně Hodně Nenápadně), ježto coby pastor vystoupí naživo jako host v televizní show. („„Aleluja!“ opakuju po něm. Opravdu. To bude tím pivem…“)
Ale nesmíme zapomínat, že Island je přeci machr na deprese. A na ty má Toxic skrytý patent. Je totiž nasáklý vzpomínkami na svou rodnou Jugoslávii, na válku, kde poprvé zabíjel, a tyhle vzpomínky rozhodně vůbec nejsou veselé. Vzpomínky, Island a vlastní kritická situace postupně donutí Toma dost se nad sebou zamyslet, nad lidmi, které kdy zabil, zkrátka nad svou černou duší. Dosti velký podíl na tom mají jeho islandští hostitelé, televizní pastorové, kteří svou věc berou velmi vážně. Možná se Toxic dočká i spasení…
Tenhle román rozhodně není klasická severská krimi, kde by se něco vyšetřovalo. Není to ani thriller, při kterém by čtenář napětím nedýchal. Chybí tu jakýkoli konflikt, takže nemá smysl čekat, až se „něco“ stane, jestli si pro Toxika přijdou atp. (Přiznávám, že jsem až do konce čekala, kdy se z těch milých pastorů vyklubou extrémističtí fanatici. A ono pořád nic…) Je to prostě jen dosti drsný příběh o chlápkovi, co předtím zabil spoustu lidí a teď se usadil na Islandu. Najdete tu spoustu černého humoru a nádherných hlášek a pár zásadních poznatků o Islandu, jak ho vidí cizinec. Mně se obzvlášť líbilo Toxikovo filozofování nad islandskou detektivní literaturou. Hned zkraje totiž zjistil, že na ostrově se nedá sehnat zbraň a že se tu vůbec nevraždí. Ale místní štamgasti ho ujišťují, že tak zlé to zas není. Najde se tu totiž dost lidí, kteří o vraždách aspoň píšou. A opravdu hned hrdě zmiňují Arnaldura, Yrsu, Arniho Throrarinssona… A co na to Toxic? „Tyhle maníci mají můj obdiv. Psát detektivky v zemi bez vražd nemůže být lehký…“