Ukázka z knihy Ellis Peters Hrnčířovo pole

Nakladatelství Mystery Press pokračuje ve vydávání legendárních historických detektivek s bratrem Cadfaelem. Vychází román Hrnčířovo pole. Přečtěte si ukázku z knihy.

Když se darované pole stane danajským darem…

Svatopetrský jarmark roku 1143 sotva skončil a před bratrem Cadfaelem stojí nové záhady. Kdo je mrtvá žena, kterou podle všeho nikdo nepostrádá? Proč byla pohřbena se všemi křesťanskými poctami, přestože místo jejího uložení bylo pečlivě utajeno? A hlavně – mohl by být vrahem někdo z mnichů od svatého Petra a Pavla?

Román Hrnčířovo pole opětovně dokazuje nesmrtelnost detektivek, jimiž se Ellis Peters proslavila na celém světě. Důmyslná zápletka, brilantně zachycený středověk a především sympatický bratr Cadfael jsou tři jednoduché důvody, proč jsou její knihy tolik milovány. Na podzim 2022 plánuje Mystery Press vydat další díl série nazvaný Příchod Dánů.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Svatopetrský jarmark roku 1143 skončil už před týdnem a vši­chni se vraceli do všedního, pravidelného života. Srpen byl suchý a příznivý, úroda obilí se svážela do stodol. Tehdy přišel sklepmistr bratr Matouš do kapituly poprvé s obchodní záležitostí, kterou probíral několik dní během jarmarku s představeným augusti­niánského převorství svatého Jana Evangelisty v Haughmondu, jež leželo asi čtyři míle na severovýchod od Shrewsbury. Haughmond byl FitzAlanovou fundací, a Fitz­ Alan byl v nemilosti a zbavený majetku od té doby, co bránil shrewsburský hrad před králem Štěpánem. Povídalo se ovšem, že se ze svého útočiště ve Francii vrátil zpátky do Anglie a je v bezpečí s císařovniným vojskem v Bristolu. Mnoho jeho místních nájemců však zůstalo loajálních ke králi, podrželo si své pozemky a Haughmond vzkvétal dík jejich dobročinným darům, takže to byl velmi vážený soused, s nímž se dalo čas od času oboustranně výhodně obchodně jednat. Podle bratra Matouše nastal takový čas právě nyní.

„Nabídka na tuto výměnu pozemků přišla z Haughmondu,“ vysvětloval, „ale je rozumná a výhodná pro oba kláštery. Po­třebná fakta jsem již předložil otci opatovi a převoru Robertovi a zde mám přibližné plány obou polí, o nichž se jedná. Obě jsou velká a srovnatelná jakostí. To, které vlastní náš dům, leží asi půldruhé míle za Haughtonem a ze všech stran je obklopeno pozemky darovanými haughmondskému převorství. Je jasné, že pro ně bude výhodné, když tento kus pole připojí ke svým državám, aby se hospodářsky využil a šetřilo se časem i námahou při cestách tam a zpět. A pole, které za něj chce Haughmond vyměnit, je kousek od šlechtického sídla Longneru směrem k nám, pouhé dvě míle odtud, ale z Haughmondu nepohodlně daleko. Je rozumné uvažovat o této výměně. Pozemek jsem si prohlédl a je to slušná nabídka. Doporučuji, abychom s ní souhlasili.“

„Jestliže to pole leží směrem k Longneru,“ ozval se podpřevor bratr Richard, který pocházel z místa asi o míli vzdálenějšího než zmíněný statek a znal ty končiny, „jakou polohu má vzhledem k řece? Zaplavuje ho?“

„Ne. Má sice z jedné strany Severn, ale břeh je vysoký a louka od něho pozvolna stoupá směrem k mezi a větrolamu ze stromů a keřů na hřebeni. Je to pole, jehož nájemcem byl ještě před rokem a čtvrt bratr Ruald. Na břehu řeky byly dvě nebo tři jámy na těžbu hlíny, ale myslím, že už jsou vyčerpané. Ten pozemek je znám jako Hrnčířovo pole.“

Kapitula se poněkud zavlnila, jak se všechny hlavy otočily stejným směrem a všechny oči se na okamžik upřely na bratra Rualda. Byl to drobný, tichý, vážný muž s protáhlou, strohou tváří velmi pravidelných rysů, klasicky hezkou a bezvěkou, jenž dosud prožíval své klášterní dny napůl pohroužený do jakéhosi naprostého vytržení, protože jeho konečné sliby byly pouhé dva měsíce staré a jeho touha po klášterním životě, kterou si uvědomil teprve po patnácti letech manželského života a pětadvaceti letech hrnčířského řemesla, se rozhořela v pronikavá muka, než dosáhl přijetí a vstoupil do pokoje mysli. Zdálo se, že z toho pokoje nyní nevychází ani na okamžik. Ač se na něho obrátily všechny oči, z klidu ho to nevyrušilo. Všichni tu znali jeho příběh, který byl složitý a dosti zvláštní, ale to mu nevadilo. Byl tam, kde být chtěl.

„Je to dobrá pastvina,“ prohlásil prostě. „A dala by se i obdělat, bude-li třeba. Leží kus nad běžnou úrovní záplav. To druhé pole samozřejmě neznám.“

„Je možná o kousek větší,“ usoudil bratr Matouš, zúženýma očima zkoumaje své pergameny s hlavou nakloněnou ke straně. „Ale při té vzdálenosti ušetříme na čase a námaze. Jak jsem řekl, považuji to za spravedlivou výměnu.“

„Hrnčířovo pole!“ dumal převor Robert. „Takové pole koupili za stříbrňáky zrádce Jidáše na pohřbívání cizinců. Doufám, že ten název není zlověstný.“

„Jmenovalo se tak kvůli mému řemeslu,“ ozval se Ruald. „Zem je nevinná. Zkazit ji může jen to, co s ní uděláme. Pracoval jsem tam poctivě, dokud jsem si neuvědomil, kam mě to skutečně táhne. Je to dobrá půda. Dá se nejspíš využít líp než na takovou dílnu a pec, jakou jsem měl já. Na to by byl stačil úzký dvorek.“

„A je tam snadný přístup?“ zeptal se bratr Richard. „Leží na druhé straně řeky mimo silnici.“

„Kousek proti proudu je brod a ještě blíž přívoz.“

„Ten pozemek daroval Haughmondu teprve před rokem Eudo Blount z Longneru,“ připomněl bratr Anselm. „Ví Blount o té směně? Radil se s ním už někdo?“

„Jistě si vzpomenete,“ trpělivě odvětil bratr Matouš, který jako obvykle věděl všechno, „že Eudo Blount starší padl počátkem tohoto roku u Wiltonu, když zabezpečoval králův ústup. Pánem Longneru je nyní jeho syn, také Eudo. Ano, mluvil jsem s ním a nemá námitky. Dar patří Haughmondu, aby s ním naložili ke svému nejlepšímu užitku, a tato výměna nesporně k užitku bude. Z té strany nejsou žádné překážky.“

„A to, jak s polem naložíme, není nijak omezeno?“ naléhavě se otázal převor. „Dohoda bude podle obvyklých podmínek? Že každá strana může pole využít libovolným způsobem? Zastavět, obdělat nebo nechat jako pastvinu, podle vlastní vůle?“

„Tak je to dohodnuto. Budeme-li je chtít zorat, nic nám nebrání.“

„Jeví se mi,“ ozval se opat Radulfus a přejel pozorné tváře svého stáda dlouhým pohledem, „že jsme slyšeli dost. Má-li někdo ještě nějakou otázku, ať ji prosím položí nyní.“

V zamyšleném tichu, jež následovalo, se mnohé zraky opět trochu vyčkávavě obrátily ke strohé tváři bratra Rualda, který jediný zůstával stranou a přísně nezaujatý. Kdo jiný by lépe znal vlastnosti pole, kde tolik let pracoval, a byl způsobilejší posoudit, zda je moudré s nabízenou výměnou souhlasit? Řekl však vše, co považoval za svou povinnost, a necítil potřebu dodat jediné slovo. Když se obrátil ke světu zády a vstoupil do svého vytouženého povolání, pole, domek, pec i rodina jako by nikdy nebyly. Nikdy nemluvil o svém dřívějším životě a pravděpodobně na něj nikdy nemyslel. Už všechna ta předešlá léta bloudil v mysli daleko od domova.

„Výborně,“ pravil opat. „Výměnou zjevně získáme jak my, tak Haughmond. Domluv se prosím s převorem, Matouši, sepište smlouvu, a jakmile bude možno stanovit pevný den, necháme ji osvědčit a zpečetit. A až to bude provedeno, myslím, že by bratr Richard a bratr Cadfael mohli pozemek obhlédnout a zvážit, jak jej nejlépe využít.“

Bratr Matouš hbitě svinul plány a tvářil se spokojeně. Jeho úkolem bylo přísně dozírat na majetek a důchody kláštera, hodnotit půdu, úrodu, dary a odkazy z hlediska prospěchu, který mohly přinést opatství svatého Petra a Pavla, a Hrnčířovo pole posoudil odborně a bystře a líbilo se mu.

„Nic jiného už nemáme?“ zeptal se Radulfus.

„Ne, otče!“

„Tato kapitula je tedy ukončena,“ pravil opat a první vyšel z kapitulní síně na sluncem vybledlou srpnovou trávu hřbi­tova.

* * *

Bratr Cadfael se po nešporách za slunečného chladnoucího podvečera odebral do města povečeřet se svým přítelem Hughem Beringarem a navštívit svého kmotřence Gilese, kterému byly tři a půl roku, byl veliký a silný a choval se jako blahovolný tyran celé domácnosti.

Vzhledem k posvátným povinnostem kmotrovství měl Cadfael povoleno dům v rozumných mezích pravidelně navštěvovat, a pokud čas, který s chlapcem trávil, vyplnil hrou spíše než vážným nabádáním odpovědného kmotra, Giles ani jeho rodiče si nestěžovali.

„Dá na vás víc než na mě,“ prohodila usměvavě vždy klidná Aline. „Ale utahá vás dřív než vy jeho. Máte štěstí, že půjde za chvilku do postele.“

Byla zrovna tak světlá jako Hugh tmavý, s petrklíčově plavými vlasy, jemnými kostmi, nepatrně vyšší než její manžel. Dítě mělo stejně protáhlou, útlou tělesnou stavbu a vlasy jako len. Jednou přeroste otce nejmíň o hlavu. Předpověděl to sám Hugh, když prvně spatřil svého novorozeného dědice, zimní dítě, které přišlo před Vánoci jako nejlepší dárek k svátkům. Nyní, ve třech letech, měl bouřlivou energii zdravého štěněte a stejně naprosto se odevzdával spánku, když mu energie došla. Posléze ho Aline odnesla v náručí do postýlky a Hugh s Cadfaelem si mohli družně posedět u vína a ohlédnout se za denními událostmi.

„Rualdovo pole?“ opakoval Hugh, když slyšel o dopoledním jednání v kapitule. „To je to velké pole kousek před Longnerem, kde míval chalupu a pec? Vzpomínám si, že je dostal darem Haughmond, dělal jsem svědka. Vloni počátkem října to bylo. Blountové byli vždycky štědrými příznivci Haughmondu. Kanovníci ovšem tu půdu moc nevyužili, když ji měli. Ve vašich rukou jí bude líp.“

„Už jsem tamtudy dlouho nešel,“ vzpomínal Cadfael. „Proč je tak zanedbané? Když přišel Ruald do kláštera, vím, že neměl kdo převzít řemeslo, ale Haughmond tam přece aspoň dosadil nájemce.“

„To ano, starou vdovu. Co ta by si počala s půdou? A teď už tam ani není, odešla k dceři do města. Pec rozkradli na kameny a domek se rozpadá. Je na čase, aby se toho někdo ujal. Kanovníci se letos nenamáhali ani sklidit seno. Budou rádi, až se toho zbaví.“

„Vyhovuje to oběma stranám,“ zamyšleně přitakal Cadfael. „A Matouš hlásil, že mladý Eudo Blount proti tomu nic nemá. Ačkoli haughmondský převor se ho jistě musel předem zeptat, když je to dar jeho otce. Škoda,“ zalitoval, „že dárce tak předčasně odešel k našemu Stvořiteli a nemůže se vyjádřit sám.“

Eudo Blount starší ze statku Longner svěřil své pozemky synovi a dědici jen několik týdnů potom, co pole daroval převorství, vzal zbraně a odešel se připojit k vojsku krále Štěpána, které v tu dobu obléhalo císařovnu a její armádu v Oxfordu. To tažení přežil, ale pak za několik málo měsíců padl při nečekané porážce u Wiltonu. Král nikoli poprvé podcenil svého nejvážnějšího odpůrce, hraběte Roberta z Gloucesteru, neodhadl rychlost, jíž se nepřítel dokáže pohybovat, a vyjel pouze s předvojem do nebezpečné situace, z níž se vyprostil jen díky hrdinskému boji zadní stráže, jenž stál králova hofmistra Williama Martela svobodu a Euda Blounta život. Štěpán zaplatil za Martela vysoké výkupné, jak mu velela čest. Euda Blounta už nikdo na tomto světě vykoupit nemohl. Na jeho místo pána Longneru nastoupil starší syn. Mladší syn, vzpomněl si Cadfael, novic v ramseyském opatství, přivezl otcovo tělo v březnu k pohřbení.

„Byl to pořádný, urostlý chlap,“ vzpomínal Hugh, „a bylo mu nejvýš dvaačtyřicet nebo třiačtyřicet let. A byl hezký! Žádný ze synů se mu nevyrovná. Zvláštní jsou cesty osudu. Jeho paní je o několik let starší a trpí nějakou nemocí, která z ní nechala pouhý stín a nedopřeje jí chvíli odpočinku od bolesti, a přece – ona žije, kdežto on je mrtev. Posílá si k vám někdy pro léky? Paní z Longneru? Nepamatuji si, jak se jmenuje.“

„Donata,“ poučil ho Cadfael. „Donata se jmenuje. Když jste se o tom zmínil, jeden čas od ní chodívala služebná pro nápoje tišící bolest. Ale už přes rok nepřišla. Myslel jsem, že je jí líp, a tak už byliny nepotřebuje. Stejně jsem toho pro ni nikdy nemohl moc udělat. Jsou nemoci, které přesahují moje malé znalosti.“

„Viděl jsem ji, když pochovávali Euda,“ zasmušile hleděl Hugh otevřenými dveřmi síně, jak se na jeho zahradu snáší modré, svítivé šero. „Ne, neulevilo se jí. Je kost a kůže. Přísahám, že když zvedla ruku, prosvítalo jí světlo, a tvář má šedivou jako levandule a seschlou do hlubokých vrásek. Eudo pro mě poslal, když se rozhodl, že půjde k obleženému Oxfordu. Divil jsem se, že ji opouští v takovém stavu. Štěpán ho nepovolal, a i kdyby, nemusel chodit sám. Byl mu povinován jen jedním ozbrojeným panošem na koni na čtyřicet dní. Přesto dal své záležitosti do pořádku, statek převedl na syna a odešel.“

„Třeba tam už nemohl vydržet a dennodenně se dívat na utrpení, kterému se nedalo zabránit, vidět, že jeho paní není pomoci.“

Cadfael to říkal velmi tiše a Aline, jež právě vstupovala, ho neslyšela. Už jen pohled na ni, zářivě spokojenou s naplněným údělem šťastné manželky a matky, plašil všechny chmurné myšlenky a přiměl je, aby chvatně setřásli všechny stopy zádumčivosti, aby nevrhli stín na její jas. Posadila se k nim, pro jednou s prázdnýma rukama, protože světlo již bylo příliš slabé na šití i na předení a teplý, mírný večer příliš krásný, než aby jej zapudili rozsvícením svíček.

„Spí jako dudek. Už při modlitbě mu padala hlava. Přesto se dokázal natolik probrat, že si od Constance vynutil svou pohádku. Určitě neslyšel víc než první slova, ale zvyk je zvyk. A já chci taky svou pohádku,“ usmála se na Cadfaela, „než vám dovolím odejít. Co je nového u vás v opatství? Od jarmarku jsem nebyla dál než u Panny Marie na mši. Vydařil se vám letošní trh? Měla jsem dojem, že je tam míň Vlámů, ale přesto tam byly na prodej výborné látky. Dobře jsem nakoupila, těžkou velšskou vlnu na zimní šaty. Šerifovi je jedno, co nosí,“ ušklíbla se nezbedně na Hugha, „ale já nepřipustím, aby můj muž chodil ošoupaný a nakonec zmrzl. Věřil byste, že jeho nejlepší domácí kabát je deset let starý, už dvakrát znovu podšívaný, a on se s ním nechce rozloučit?“

„Staří sluhové jsou nejlepší,“ prohodil Hugh nepřítomně. „Popravdě si ho beru jen ze zvyku, můžeš mě obléknout do nového, kdy si budeš přát, srdce moje. A pokud jde o další novinky, podle Cadfaela se Shrewsbury a Haughmond dohodly na výměně pozemků. Opatství dostane pole u Longneru, kterému se říká Hrnčířovo pole. V pravý čas na orbu, jestli se pro to rozhodnete, Cadfaele.“

„Je to dost možné,“ připustil Cadfael. „Aspoň na horní části, dál od řeky. Na dolní části je dobrá pastva.“

„Byla jsem zvyklá u Rualda nakupovat,“ posteskla si Aline. „Byl dobrý řemeslník. Pořád mi není jasné, co ho tak najednou přimělo opustit svět a odejít do kláštera.“

„Kdo to může vědět?“ Cadfael se v myšlenkách vrátil k okamžiku obratu ve svém vlastním životě. Bylo to už hodně let a nyní na to vzpomněl málokdy. Po všemožném putování, bojování, žáru, chladu a útrapách, po radostech a strastech života mu stále bylo záhadou, kde se najednou vzala ta neodolatelná touha obrátit se, odejít do ústraní a ztišit se. Rozhodně to nebyl ústup. Spíše se vynořil do světla a jistoty. „Nikdy to nedokázal vysvětlit ani popsat. Dokázal jen říct, že dostal zjevení od Boha, obrátil se tam, kam mu bylo ukázáno, a přišel tam, kam byl povolán. Stává se to. Myslím, že Radulfus měl zpočátku své pochybnosti.

Držel ho v noviciátu po celou předepsanou dobu. Rualdova touha byla mimořádná, a náš opat mimořádnostem nedůvěřuje. A pak, ten člověk byl patnáct let ženatý a manželka s tím rozhodně nesouhlasila. Ruald jí nechal všechno, co měl, ale ona tím opovrhla. Bojovala s jeho rozhodnutím mnoho týdnů, ale nedal se oblomit. Když byl mezi nás přijat, nezůstala v chalupě dlouho a nevzala si nic z toho, co jí nechal. Odešla hned za pár týdnů, dveře zůstaly dokořán, všechno na místě, a zmizela.“

Anotace:

Při obdělávání Hrnčířova pole darovaného klášteru objeví mniši z opatství svatého Petra a Pavla ostatky neznámé ženy. Kosti nenesou známky násilné smrti, a osud dotyčné je tudíž stejnou záhadou jako její totožnost.

Bratr Cadfael se spolu se šerifem Hughem Beringarem pouštějí do vyšetřování a rychle se ocitají ve velmi choulostivé situaci. Posledním nájemcem půdy byl totiž Ruald, bývalý hrnčíř a nyní mnich. Mohl by být vrahem?

Ruald se složením řeholního slibu vzdal všeho světského, včetně své krásné manželky Generys, která následně zmizela. Lidé si šuškali, že uprchla s milencem, jenže co když ji potkalo něco horšího? Co když celou tu dobu ležela v nevysvěceném hrobě a čekala na spravedlnost? A kdo je tajemný Sulien Blount, který má prý důkaz, že je žena živá a zdravá?

Nakladatel: Mystery Press, originální název: The Potter‘s Field, překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková, vázaná s přebalem, 248 str., 329 Kč

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA