Ukázka z knihy Karin Slaughter: Krásný holky

Přečtěte si ukázku z knihy Karin Slaughter Krásný holky, která vychází právě dnes, 18. listopadu. Vydává HarperCollins Polska Eastern Europe.

„Její postavy, zápletka a rytmus vyprávění nemají mezi autory thrillerů konkurenci.“
Michael Connelly

„Vím, že to teď máš těžké. Zvláště když…“ Pokývl hlavou k obrazovce, na níž se objevila další fotografie pohřešované šestnáctileté dívky.

Claire pohlédla na televizi. Byla opravdu krásná. Štíhlá, atletická postava, tmavé, zvlněné vlasy.

„Chtěl bych, abys věděla, že vždycky budu s tebou, ať se děje, co se děje,“ prohlásil Paul.

Claire cítila, že se jí začíná stahovat hrdlo. Často Paulovu oddanost brala jako samozřejmost. To byl výsledek dlouhého manželství. Ale věděla, že ho také miluje. A potřebuje. Byl kotvou, která bránila, aby ji proud odnesl kdovíkam.

„Víš, že jsi jediná žena, jakou jsem kdy miloval?“

Připomněla mu svou předchůdkyni z koleje. „Avu Guilfordovou by to moc nepotěšilo.“

„Nezlehčuj to. Myslím to vážně.“ Naklonil se k ní tak blízko, že se jejich čela téměř dotýkala. „Jsi moje životní láska, Claire Scottová. Jsi pro mě všechno.“

„I když mám záznam v trestním rejstříku?“

Políbil ji. Opravdově. Ucítila vůni skotské s nádechem máty, a když jí jeho prsty zajely mezi stehna, zalila ji vlna rozkoše.

Když skončili, aby se mohli nadechnout, řekla: „Pojďme domů.“

Paul dopil jedním hltem sklenici a hodil na bar pár mincí. Když vyšli z restaurace, položil Claire ruku na záda. Poryv studeného větru jí nadzvedl lem sukně. Paul jí třel paži, aby ji zahřál. Šel vedle ní tak blízko, že cítila na krku jeho dech. „Kde parkuješ?“

„V podzemních garážích,“ odpověděla.

„Já mám auto na ulici.“ Podal jí klíče od vozu. „Pojedeme mým.“

„Dobře.“

„Tak pojďme.“ Zatáhl ji do postranní uličky a přitlačil zády ke zdi.

Claire otevřela pusu, aby se zeptala, co se děje, ale on ji okamžitě políbil a rukou zajel pod sukni. Zalapala po dechu. Ani ne proto, že jí znemožnil dýchat, ale proto, že v uličce bylo poměrně dobře vidět a okolo chodili lidé. Viděla procházející muže v oblecích, jak se otáčejí a do posledního okamžiku sledují, co se děje. Ještě by je mohl někdo vyfotit a vystavit na internetu.

„Paule!“ Položila mu ruku na zápěstí a přemýšlela, co se to stalo s jejím spořádaným manželem, pro kterého bylo nemyslitelné, aby se milovali v pokoji pro hosty. „Lidé se dívají.“

„Tak pojď dál.“ Chytl ji za ruku a vedl dál do uličky.

Claire se snažila vyhýbat pohozeným vajglům připomínajícím náhrobní kameny na hřbitově. Ulička ve tvaru písmena T se protínala se zásobovací komunikací pro obchody a restaurace. Horší už to snad být nemohlo. Claire si představovala kuchaře stojící v otevřených dveřích s cigaretou v ústech a iPhonem v ruce. I bez diváků tu byla řada důvodů, proč by to neměla dělat.

Je to jako vždy – nikdo nemá rád, když mu říkají, co má dělat.

Paul ji zatáhl za roh. Claire si během krátké chvilky prohlédla prázdné okolí. To už ji však manžel přitlačil zády ke zdi. Ústy přikryl její rty a dlaněmi ji popadl za hýždě. Chtěl to tak naléhavě, že to začínala chtít taky. Zavřela oči a odevzdala se mu. Líbali se stále náruživěji. Začal jí stahovat kalhotky. Claire mu pomáhala. Roztřásla se zimou. A také proto, že to bylo nebezpečné. Ale byla už tak rozvášněná, že jí to bylo jedno.

„Claire,“ zašeptal jí do ucha, „řekni, že to chceš.“

„Chci to!“

„Řekni to ještě jednou.“

„Chci to!“

Bez varování ji náhle otočil. Tváří se odřela o cihlu. Přišpendlil ji ke zdi. Tlačila se proti němu. Sténal vzrušením, tiskl ji, že skoro nemohla dýchat.

„Paule…“

„Nehýbej se!“

Claire rozuměla slovům, ale mozku trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že nevycházejí z manželových úst.

„Otoč se!“

Paul se začal obracet.

„Ty ne, ty debile!“

Ona. Myslel ji. Claire se nedokázala hnout. Roztřásly se jí nohy. Měla pocit, že se na nich neudrží.

„Do prdele, řekl jsem, aby ses otočila!“

Paulovy ruce ji něžně uchopily za paže. Když ji pomalu otáčel, ještě vrávorala.

Hned za Paulem stál nějaký muž. Měl na sobě černou mikinu na zip začínající hned pod silným potetovaným krkem. Přes ohryzek se mu táhl hrozivě vyhlížející chřestýš s rozšklebenou tlamou, z níž trčely jedové zuby.

„Ruce vzhůru!“ Když mluvil, hadova tlama se otevírala a zavírala.

„Nechceme dělat žádné potíže.“ Paul zvedl ruce nahoru. Jeho tělo bylo zcela nehybné. Claire na něj pohlédla. Pokýval hlavou, jako že je všechno v pořádku, i když evidentně nebylo. „Peněženku mám v zadní kapse.“

Muž mu ji jedním pohybem prudce vytáhl z kalhot. Claire předpokládala, že v druhé ruce drží pistoli. Představila si ji v duchu – černou a lesklou, přitlačenou na Paulova záda.

„Ještě tohle!“ Paul si stáhl snubní prsten, prsten, který dostal při promoci, a hodinky. Značky Patek Philippe, koupila mu je před pěti roky. Vzadu byly vyryté jeho iniciály.

„Claire,“ pronesl Paul přiškrceným hlasem, „dej mu svou peněženku.“

Claire zírala na svého manžela. Cítila prudký tepot karotid pulsujících na jejím krku. Paul má na zádech pistoli. Stali se oběťmi přepadení. To celé se teď skutečně děje. Je to realita. Podívala se dolů na své ruce. Pomalu po nich klouzala pohledem, protože byla v šoku a nevěděla, co má dělat. Prsty stále svírala Paulovy klíče. Tiskla je v ruce celou tu dobu. Jak se s ní mohl milovat, když pořád držela jeho klíče?

„Claire,“ naléhal Paul, „dej mu tu peněženku.“ Pustila klíče do kabelky, vytáhla peněženku a podala ji muži v černém. Zastrčil ji do kapsy a znovu zvedl ruku. „Mobil!“

Claire vytáhla svůj mobilní telefon. Se všemi jejími kontakty. A fotkami z dovolených, které spolu v posledních letech strávili. V St. Martinu, v Londýně, v Paříži, v Mnichově.

„Prsten taky!“ Muž se otočil na obě strany a zrakem zkontroloval uličku. Claire udělala totéž. Nikdo v ní nebyl. Dokonce i zásobovací komunikace byla prázdná. Záda měla stále opřená o zeď. Roh s hlavní ulicí byl daleko. Po té ulici chodili lidé. Spousta lidí.

Muž přečetl její myšlenky. „Neblbni a sundej ten prsten!“

Claire si stáhla snubní prstýnek. Nevadilo jí, že o něj přijde. Byli pojištění. Dokonce to ani nebyl ten původní. Koupili ho před mnoha lety, když Paul konečně ukončil nástupní praxi a složil zkoušky potřebné k získání licence.

„Náušnice!“ rozkazoval muž. „Dělej, ty čubko, hejbni sebou!“

Claire si sáhla na ušní lalůčky. Ruce se jí roztřásly. Zapomněla, že si dnes ráno vzala diamantové náušnice. Teď sama sebe viděla, jak stojí před skříňkou na šperky.

Probíhá jí snad před očima celý její život – samovolné vybavování vzpomínek?

„Dělej!“ Muž zamával volnou rukou, aby ji popohnal.

Claire zápasila se šroubovacími uzávěry náušnic. Prsty se jí tak třásly, že náušnice nedokázala rozepnout. Před očima se jí vynořil obraz, jak je vybírá u Tiffanyho. Bylo to před jejími dvaatřicátými narozeninami. Když je prodavačka odnášela zpátky do zabezpečené místnosti, kde se zhotovovaly mimořádně drahé šperky, Paul na ni vrhl pohled, který říkal: „Je vůbec možné, že tady nakupujeme?“

Claire vložila náušnice do mužovy otevřené dlaně. Celá se třásla. Srdce jí tlouklo jako bubínek.

„Tak jo.“ Paul se otočil dopředu a zády se opřel o Claire, aby ji chránil. Ruce měl stále zdvižené. „Už máte všechno.“

Claire si přes Paulova ramena prohlédla muže v černém. Žádnou pistoli neměl. V ruce držel nůž s dlouhou, ostrou čepelí s vroubkovaným okrajem, na konci mírně zahnutou. Vypadal jako lovecká dýka používaná k vyvrhování ulovených zvířat.

Paul pravil: „Už nic jiného nemáme, můžete jít.“

Muž neodešel. Podíval se na Claire, jako kdyby našel něco mnohem dražšího než diamantové náušnice za šestatřicet tisíc dolarů. Jeho rty se zkroutily do úsměvu. Na jednom z předních zubů měl zlatou korunku. Uvědomila si, že vytetovaný chřestýš má stejně vyhlížející zlatý zub.

A potom jí došlo, že to není obyčejné loupežné přepadení.

Stejně jako Paulovi. Řekl: „Mám peníze.“

„Žádné nechci.“ Mužova pěst dopadla na Paulův hrudník. Claire cítila, jak manželovy lopatky narazily na její klíční kost. Paulova hlava ji udeřila do tváře, následoval náraz jejího zátylku do cihlové zdi.

Claire to na chvíli omráčilo. Před očima jí tancovaly hvězdy a v ústech ucítila krev. Zamrkala očima a podívala se dolů. Paul se svíjel na zemi.

„Paule…“ Sklonila se k němu, náhle však ucítila palčivou bolest. Muž ji popadl za vlasy a táhl uličkou pryč. Claire klopýtla a odřela si koleno o chodník. Muž ji táhl dál, skoro běžel. Musela se ohnout v pase, aby ji to tak strašně nebolelo. Upadl jí podpatek. Zkoušela se podívat zpátky. Paul si tiskl ruku na hruď, jako kdyby měl infarkt.

„Ne,“ zašeptala. Sama se podivila, proč nekřičí. „Ne, ne, ne!“

Muž ji táhl stále dál. Claire se slyšela, jak sípe. Plíce měla plné písku. Táhl ji k postranní uličce. Stála tam černá dodávka, které si předtím nevšimla. Zaryla nehet do jeho zápěstí. Trhnul jí hlavou. Klopýtla. Trhnul ještě jednou. Bolest byla nesnesitelná, ale nebylo to nic oproti hrůze, která se jí zmocnila. Chtěla křičet. Musela křičet. Avšak hrdlo měla stažené představou, co bude následovat. Chce ji odvézt ve své dodávce. Někam k sobě. Na nějaké strašné místo, z něhož se možná už nikdy nedostane ven.

„Ne…“ zaprosila. „Prosím… ne… ne…“

Muž Claire pustil. Ne proto, že ho o to žádala. Otočil se dozadu s nožem napřaženým před sebe. Paul už zase stál na nohou. Rozeběhl se k muži. Když se vrhal vpřed, vydal hrdelní zvuk podobný zavytí.

Všechno proběhlo velmi rychle. Příliš rychle. Nebylo možné zpomalit čas, aby si Claire vybavila každou milisekundu posledního boje svého manžela.

Paul by možná překonal svého soka na běhacím pásu nebo vyřešil rovnici dřív, než si ořeže tužku. Muž v kukle měl ale jednu výhodu. Vynikal v umění, které univerzita, na níž Paul Scott studoval, nevyučovala – v boji s nožem.

Ozval se sotva slyšitelný zvuk, jak čepel prosvištěla vzduchem. Claire čekala, že se ozve i něco jiného. Zvuk zahnutého konce nože pronikajícího Paulovou kůží. Zaskřípění pilovitého ostří řezajícího žebra a oddělujícího vazové úpony a chrupavku.

Paul se chytil rukama za břicho. Mezi prsty svíral perleťovou rukojeť. S otevřenou pusou vrávoral zpátky ke zdi, oči až téměř komicky rozevřené. Měl na sobě oblek od Toma Forda v námořnicky modré barvě, který mu byl v ramenou trochu malý. Claire si pomyslela, že by bylo dobré ho ve švech trochu popustit, ale teď na to bylo příliš pozdě, protože sako bylo prosáklé krví.

Paul se díval na své ruce. Čepel zajela dovnitř až po rukojeť, takřka přesně uprostřed mezi pupkem a srdcem. Jeho modrá košile se zbarvovala krví. Vypadal, že je v šoku. Oba byli v šoku. Měli dnes večer mít časnou večeři na oslavu konce omezení svobody, kterým soud Claire potrestal, a ne zemřít v studené, plesnivé uličce.

Zaslechla kroky. Hadí muž utíkal pryč. Jejich prsteny a šperky mu chrastily v kapse.

„Pomoc!“ pronesla Claire šeptem. Tak tichým, že sotva zaslechla svůj hlas. „Po‑pomoc,“ zakoktala. Kdo jim ale pomůže? Tím, kdo vždy poskytoval pomoc, byl Paul. O všechno se pokaždé postaral její muž.

Až doteď.

Svezl se dolů po cihlové zdi a tvrdě dopadl na zem. Claire poklekla vedle něj. Pohybovala rukama před sebou, avšak nevěděla, kde se ho má dotknout. Osmnáct let ho milovala. Osmnáct let s ním sdílela lože. Pokládala mu dlaň na čelo, jestli nemá horečku, otírala mu tvář, když byl nemocný, líbala ho na rty, na líce, na oční víčka, jednou ho ve vzteku dokonce udeřila, a teď netušila, kde se ho má dotknout.

„Claire.“

Paulův hlas. Poznala jeho hlas. Přitiskla se ke svému manželovi. Objala ho rukama i nohama. Přitáhla si ho na hruď a přitiskla rty na jeho skráň. Cítila, jak z manželova těla uniká teplo. „Paule, prosím! Buď v pořádku. Musíš být v pořádku!“

„Já jsem v pořádku.“ Když to Paul říkal, skoro to tak i vypadalo, ale několik okamžiků poté se mu začaly třást nohy. Třas se stupňoval a po chvíli se už prudce otřásalo celé tělo. Zuby mu cvakaly a oční víčka se třepotavě chvěla.

„Miluju tě,“ řekl.

„Prosím!“ zašeptala a přitlačila svou tvář k jeho krku. Do nosu jí pronikla vůně vody po holení. Na líci ucítila ostrůvek tvrdých vousů, které žiletka dnes ráno při holení minula. Kdekoli se ho dotkla, byla jeho kůže studená. Strašně studená! „Prosím, neopouštěj mě, Paule.“

„Neboj se,“ slíbil.

Ale svůj slib nesplnil.

Slaughter, Karin: Krásný holky
krasny-holky-karin-slaughterPřed více než dvaceti lety beze stopy zmizela Claiřina a Lydiina dospívající sestra Julia. Pár let poté se obě ženy odcizily a od té doby spolu nepromluvily. Z Claire se stala oslnivá manželka atlantského milionáře. Lydia, svobodná matka, žije s bývalým vězněm a jen tak tak vydělává na živobytí. Ani jedna z nich se však dosud nevzpamatovala z kruté ztráty, která jim zlomila srdce. Tato zničující rána se opět otevírá, když dojde k vraždě Claiřina manžela.
Zmizení dospívající dívky a vražda muže ve středních letech, které dělí skoro čtvrt století. Co by je mohlo spojovat? Obě sestry opatrně uzavřou příměří a začínají pátrat v minulosti, aby zjistily pravdu. Odhalují přitom tajemství, která před dávnými lety zničila jejich rodinu… a nacházejí možnost vykoupení a odplaty tam, kde by je nejméně očekávaly.
Nakladatel: HarperCollins, 496 str., pevná, 299 Kč

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA