Ukázka z detektivky Vlastimila Vondrušky Královražda na Křivoklátě

Oblíbená série Vlastimila Vondrušky s Oldřichem z Chlumu získala již 28. díl s názvem Královražda na Křivoklátě. Přečtěte si ukázku z knihy.

„Příběh Královražda na Křivoklátě se odehrává střídavě v okolí Prahy a samozřejmě na Křivoklátu. Na začátku stojí nejasná zpráva o chystaném zločinu, jenže záhy se ukáže, že k němu má opravdu dojít. Přibývá mrtvých, které zdánlivě nespojuje vůbec nic. Některé stopy ukazují na Vítkovce, jiné je naopak obhajují. A ke všemu se do vyšetřování vloží dcera českého krále i jistá neurozená dívka. Čas rychle ubíhá a Oldřich z Chlumu musí náhle s řešením velmi spěchat. Pokud se vám zdá, že hovořím jako Pýthie ve větách nejasných a mnohoznačných, pak je to pravda. Pro autora je totiž velice těžké představit děj románu tak, aby čtenáři nevzal potěšení z příběhu a hlavně překvapení. Přesto jistou drobnost ještě přidám. Osobní život panoše Oty se mimořádně zkomplikuje,“ říká Vlastimil Vondruška.

Přečtěte si ukázku z knihy.

II. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu opustil královský palác beze spěchu. Potřeboval si srovnat myšlenky. Byl zvyklý vyšetřovat zločiny. Takové ty běžné, které se stávaly neustále. Někdo někoho zabil, aby z toho měl prospěch či aby se pomstil. Ale ještě nikdy se nezabýval zločinem, který se vlastně dosud nestal. Bylo to něco nového a to měl rád. Každá výzva ho lákala, pokud by ovšem nešlo o jeho panovníka.

Ta věc byla více než ožehavá, protože nebylo nic horšího než se dostat mezi mlýnské kameny boje o moc. Tam nerozhodovala spravedlnost a logika, ale jen to, kdo umí být bezohlednější, vychytralejší a krutější. Nedělal si iluze, že by jeho panovník byl lepší. Musel být vlkem mezi vlky, jinak by nikdy nezískal takovou moc, jakou Přemysl druhý zvaný Otakar měl.

Jenže na druhou stranu nešlo jen o povinnost. Panovníka bylo třeba chránit, protože reprezentoval zem, byl zárukou bezpečí a života lidí. I když mohl sám král jednat účelově a ne vždy zcela spravedlivě, byl symbolem pořádku ve své zemi. V případě urozených sice s jistými výhradami, ale pro ostatní lid bylo jeho slovo zákonem. Jen díky poslušnosti se dal udržovat pořádek a úcta k tomu, co lidé potřebovali ke klidnému životu. Zákony je neměly obtěžovat, ale pomáhat jim. A na vrcholu téhle pomyslné pyramidy stál král.

Oldřich z Chlumu věřil ve spravedlnost, kterou chápal jako něco mnohem posvátnějšího než jen bezmyšlenkovité naplňování dikce zákonů. Zákony psali lidé a to byly bytosti omylné a chybující, ale spravedlnost byl imperativ daný božím desaterem a lidským srdcem. Každý Oldřichův rozsudek musel být v souladu s jeho přesvědčením. Spravedlnost si nosil člověk ve svém svědomí, ne na pergamenu právních knih.

Jenže jak soudit, pokud se zločin nestal? Mohl trestat někoho jen proto, že možná nosí v hlavě černé myšlenky? Co když nic z toho nehodlá uskutečnit? Úkol, který dostal, se mu líbil stále méně. Měl rád výzvy, jenže tahle ho vedla po uzounké šíji nad hlubokou propastí. Nemohl však proti tomu dělat nic jiného než do kyselého jablka kousnout.

Zamířil k bráně v Bílé věži a pokračoval strmou cestou dolů k Vltavě, kde se nacházelo sídlo pražského biskupa. Před bránou do opevněného dvorce postávalo několik prelátů. Mezi nimi byl i hubený a věčně zasmušilý vyšehradský kanovník Jeroným. S Oldřichem z Chlumu se znal, neboť kdykoli musela kapitula při vyšetřování pomoci, býval ten úkol svěřen ke kanovníkově malé radosti jemu. Byl to prelát učený, ale líný. Byl ovšem nesmírně odpovědný, což byla při vyšetřování vlastnost velice užitečná, proto si ho Oldřich z Chlumu vážil.

Spolupráce s kanovníkem Jeronýmem ovšem vázla ve chvíli, kdy se v jeho blízkosti pohyboval panoš Ota, protože hubený prelát cítil odpovědnost za spásu duší svých bližních. Proto ho neustále napomínal, ale navzdory tomu se mezi ním a panošem Otou za léta, co se znali, vytvořil trochu nelogicky přátelský vztah.

„Věděl jsem, že se tu objevíš,“ pronesl tragickým hlasem kanovník Jeroným a ostatním prelátům se omluvil, že musí něco důležitého projednat. Oldřicha z Chlumu odvedl trochu stranou a pokračoval: „Jsem asi velký hříšník, a proto mne Bůh trestá.“

„To jako mnou?“

„Jistě. Jeho biskupská Milost totiž rozhodla, že ti mám být k ruce při tvém pátrání. I když vůbec netuším, čeho by se mělo týkat. Vím jen, že opustíme Prahu. Prozradíš mi, o co jde?“

„Ctihodný bratře, sám toho nevím o moc víc než ty. Právě proto jdu za Jeho biskupskou Milostí.“

„Tak to jdeš pozdě, bratře Oldřichu. Jan z Dražic už před hodnou chvílí i se svou družinou odjel. Má prý důležité jednání v Bavorsku. Snaží se zabránit válce, jak jistě tušíš.“

„Tak on odjel,“ opakoval spíše překvapeně než naštvaně Oldřich z Chlumu. Tušila to česká královna? Sama mu neřekla skoro nic, vše se měl dozvědět od Jana z Dražic. Podle ní on jediný znal podrobnosti chystaného zločinu. Jako by to byla od něj schválnost, že odcestoval. Nebo ještě spíše od české královny. Kunhuta to přece musela vědět, když s ním včera večer hovořila. Bylo nemyslitelné, že by to zatajil. Jednání v Bavorsku byl poslední pokus, jak zabránit válce, kterou by nejspíše český král prohrál.

„Co kdybychom spolu zašli do jeho kanceláře, bratře Jeronýme?“ navrhl Oldřich z Chlumu hubenému zamračenému kanovníkovi. „Možná mi Jeho biskupská Milost zanechala list s pokyny.“

„Jistě tam trefíš sám. Musím se vrátit do kapituly, na Vyšehrad to je pořádný kus cesty. A musím si pospíšit, abych nezmeškal oběd.“

„Jan z Dražic tě pověřil, abys mi pomáhal,“ upozornil ho pobaveně Oldřich z Chlumu. „Takže by bylo lepší, abys tu počkal, pokud se ti nechce vážit cestu po schodech do skriptoria. Zjistím v kanceláři, co a jak, a pak tě zvu ke Zlatému kolu na oběd. Tam se jistě vaří lépe než ve vaší kapitule. V klidu se poradíme. Navíc je dnes postní den, takže ve vašem refektáři se určitě stoly pod hojností pokrmů prohýbat nebudou.“

„Nemíním pochopitelně porušovat pravidla půstu, ale rád tvé pozvání přijmu. Ještě maličkost. Bude tam i panoš Ota?“

„Jistě. Vynikající příležitost, abys na něj dohlédl. Míra jeho hříchů roste.“

„I když cítím z tvých slov jízlivost, udělám pro spásu jeho duše, co se jen dá,“ slíbil důstojně zasmušilý kanovník a v jeho vyhublé tváři se objevil náznak úsměvu. Oldřich z Chlumu si byl jistý, že důvodem nebyla představa apoštolského konání, aby odvrátil panoše Otu od cesty k bráně pekelné, ale představa tamní kuchyně, která byla v pražských městech proslulá. Kanovníkovo prohlášení, že nehodlá porušovat zásady půstu, totiž nebral vážně. Znal ho. Navzdory své hubené postavě dokázal Jeroným spořádat víc než leckterý obtloustlý jedlík.

Skriptorium diecézní kanceláře se nacházelo pár kroků od vrat mohutného opevnění starobylého biskupského dvorce. Tam vládl jáhen Martin.

„Ano, urozený pane královský prokurátore, mám tady pro vás list od Jeho biskupské Milosti,“ potvrdil uctivě, ale trochu upjatě. Oldřich z Chlumu nepatřil k přátelům biskupského dvora. Chvíli se štrachal na stole, který byl doslova zavalený listinami, až našel příslušný svitek pečlivě ovinutý červenou šňůrkou a zapečetěný. Kysele ještě dodal: „Mám zdůraznit, že je to list důvěrný! Sám nevím, co v něm je.“

„Takže tys ho nepsal? Je tedy přímo od Jeho biskupské Milosti?“

„Nepochybně.“

„A kdy ho tu pro mne nechal?“

„Někdy včera. Nevím přesně. Vidíš sám, co tu mám práce.“

„Tak děkuji a buď s Bohem!“

„I ty, pane královský prokurátore.“

Bratr Jeroným se zatím venku znovu pustil do debaty s preláty. Stáli pár kroků od vltavského nábřeží. Příjemně hřálo slunce a kamenné dláždění ohlazené věkem se lesklo jako zrcadlo. Od řeky sem doléhalo tiché šplouchání vln, údery vesel a hlasy rybářů.

„Bratře Oldřichu, tohle si poslechni,“ křikl na něj hubený kanovník.

Oldřich z Chlumu zamířil k hloučku v tmavých hábitech. Na biskupském dvoře si potrpěli na důstojné oblečení. Proto se nejvyšší preláti dali poznat na první pohled. Městští faráři si s něčím takovým těžkou hlavu nedělali. Ti chodívali obvykle oblečení v měšťanském šatu, stejně jako jejich farníci.

„Dneska v noci nedaleko odtud zavraždili rakovnického děkana Božetěcha,“ vykládal biskupův správce. „Taková hanebnost, vztáhnout ruku na syna církve!“

„Bůh toho hanebníka jistě potrestá,“ mírnil jeho zlost Oldřich z Chlumu. Tohle říkával tehdy, pokud nechtěl mít s tou věcí nic společného. On sám věřil spíše ve spravedlnost lidskou, protože ta trestala rychleji než boží. Byla viditelnější, a proto si prostí lidé dávali pozor, aby neporušovali královské zákony. S řadou církevních nařízení si však těžkou hlavu nedělali, možná právě proto, že trest měl přijít až někdy v daleké budoucnosti. Aby byla spravedlnost spravedlivá, musely soudy jednat rychle a zločinec musel být potrestán hned. Jinak celá věc ztrácela výchovný smysl.

„To jistě potrestá,“ potvrdil důstojně správce. „Jeho biskupská Milost mi před odjezdem uložila, aby diecézní kancelář vyšetřila ten zločin co nejpečlivěji. Už jsem požádal malostranského rychtáře Matýska, aby zjistil, co se dá. Leč víš, urozený bratře, jak bystří jsou obecní služebníci. A Matýsek je… nu, prostě Matýsek.“

„Jak já ho znám, je to muž pečlivý a nedá se uplatit. Což se bohužel o některých jiných rychtářích říci nedá.“

„Máš jistě pravdu, malostranský rychtář není tak špatný. Přesto se obávám, že na tento případ nestačí. Bratr Jeroným mi prozradil, že mu Jeho biskupská Milost uložila, aby ti pomohl s jistým vyšetřováním. Napadlo nás, že byste nám pomohli, samozřejmě ve volném čase. Božetěch byl navíc Jeronýmův dávný přítel. Pokud budeš mít s tím pátráním nějaké výdaje, neponese je královská pokladnice, ale rádi ti je uhradíme. A šetřit nebudeme, protože zabili služebníka božího!“

„Pořád lepší, aby ses toho ujal ty, urozený pane, než abychom museli jednat na základě kanonického práva. V tom případě by hrozil Praze interdikt do doby, dokud nebude zločinec potrestán!“ upozornil suše mladý muž s úlisným výrazem v očích. Oldřich z Chlumu věděl, že to je nový biskupův kancléř. Jmenoval se Severin a přišel sem na doporučení papežského dvora.

Bylo to jako spiknutí, protože dobře odmítnout nemohl. Jenže byl s ohledem na přání české královny v časové tísni, a proto nemohl ani nic slíbit. Vrhl rozmrzelý pohled na kanovníka Jeronýma, ale ten se díval kamsi na řeku, jako by je příliš neposlouchal. Bylo to příliš okaté a Oldřich z Chlumu nepochyboval, že v tom má prsty on. Pokud však byla pravda, že rakovnický děkan byl jeho přítelem, chápal ho. Ale mohlo v tom být i něco jiného.

Znal kanovníkovu lenost a nedalo se vyloučit, že se mu prostě nechce opustit Prahu. Tohle byla jistě vítaná možnost, aby se nemusel trmácet jinam, protože pátrání po vrahovi rakovnického děkana se muselo začít tady, na Malém Městě pražském. Pokud by však bylo Oldřichovo podezření v tomhle ohledu pravdivé, pak by Jeroným musel vědět, že je královna Kunhuta chce poslat na Křivoklát.

To mělo být podle jejích slov tajemství, o kterém nevěděl nikdo, jen pražský biskup. Jenže ten to nejspíše pověděl kanovníku Jeronýmovi, když ho pověřoval, aby s pátráním pomohl. Popadla ho zlost, jaký úkol to vlastně dostal. Pokud se o chystaném zločinu začne mluvit, vrazi změní svůj plán a na českého krále opravdu zaútočí jindy a jinak. A veškeré snažení přijde vniveč.

Zatvářil se však pokorně, jak se ostatně od věřícího čekalo, a kancléřovi potvrdil, že se pokusí všechny své schopnosti využít k tomu, aby pachatele hanebného a ve své podstatě kacířského zločinu co nejrychleji odhalil. I když samozřejmě, přesně jak pan kancléř řekl, bude moci pátrat jen ve chvílích, kdy nebude zaměstnán záležitostí, kterou ho pověřila česká královna. Na okamžik zaváhal, ale pak si řekl, že za zkoušku to stojí. Proto zvedl pergamen s pečetí Jana z Dražic a dodal: „A ostatně, jde o záležitost, na které má výsostný zájem i Jeho biskupská Milost.“

Podle udivených pohledů shromážděných prelátů pochopil, že o té věci nevědí vůbec nic. Alespoň že tak. Nicméně nemínil Jeronýmovi prominout, že ho zatáhl do jiného případu, jehož vyšetřování mohlo být zdlouhavé a nudné. Proč by někdo na Malém Městě pražském zabíjel rakovnického děkana? Buď ho vrah oloupil, nebo si ho s někým spletl. V takovém případě se obvykle jednalo o zločin, který neměl logiku, a proto se vrah hledal špatně. Jeho odhalení bylo mnohdy spíše dílem náhody než svědomitého pátrání. Navíc bude mít za zády biskupovy služebníky a ti ho budou zbožnými řečmi neustále zdržovat. A nejméně desetkrát denně uslyší výtku, kdy už konečně zločince dopadne.

Církev uměla být trpělivá, pokud šlo o záležitosti víry, ale pokud šlo o její bezpečí a majetek, jednala ukvapeně a někdy skoro až hystericky. Copak bylo myslitelné, aby si někdo dovolil na ni vztáhnout ruku, vždyť zastupovala Boha na zemi. Tak to alespoň vyhlásil před sedmdesáti lety čtvrtý koncil, který se konal v římském Lateránu. Církev si od té doby osobovala nejen zvláštní práva a ohledy, ale i úctu, jako by Bohem byla ona sama. To byl také důvod, proč vůči ní nebyl Oldřich z Chlumu tak pokorný, jak by se slušelo. On totiž věřil v Boha a jeho dobrotu, ale nikoli v dobrotu lidí, kteří se Bohem oháněli.

„Pokud jsi dostal od našeho milostivého biskupa nějaké příkazy, jistě je splníš,“ řekl upjatě kancléř a pichlavýma očima si Oldřicha z Chlumu měřil. „To ale nic nemění na faktu, že někdo vztáhl ruku na služebníka božího! Očekávám, že mi brzy podáš zprávu, jak jsi uspěl. Žehnám tvému dílu!“ Pak se otočil a s ostatními preláty se vydal k bráně dvorce.

Sotva byli z doslechu, řekl Oldřich z Chlumu kanovníku Jeronýmovi: „Za takovou pomoc ti tedy pěkně děkuju!“

„Byl to úradek boží, ne můj,“ opáčil hubený kanovník důstojně. Pak ale změnil tón a prosebně dodal: „Pomoz najít vraha mého přítele. Znám tě a vím, co si asi myslíš, ale já se domnívám, že jeho smrt není náhoda. Nebyl bohatý, co by mu mohli ukrást, aby se jim vyplatilo ho zabít? Přiznám se, že vím o plánu jet na Křivoklát. Dovoluji si upozornit, že odtud je Rakovník, co by kamenem dohodil. A kromě toho, Božetěch byl jako děkan současně křivoklátským kaplanem. Nemám tvé zkušenosti, ale cosi mi říká, že to není náhoda.“

„Nejspíše opravdu není,“ přikývl Oldřich z Chlumu. Nerad dělal ukvapené závěry, ale jistou logiku tomu podezření upřít nemohl. Na druhou stranu se ve svém životě už setkal s tak neuvěřitelnými náhodami, že by byla chyba upnout se na jedinou hypotézu. A tady šlo o hodně. Možná o život panovníka! Na kratinký okamžik se zamyslel a pak se zeptal: „Jak byl Božetěch zabit?“

„Sám nevím. Ještě jsem se nestihl zeptat a tady na diecézi nevědí nic.“

„Jsi ochotný obědvat dnes o něco později než obvykle? Zajdeme za malostranským rychtářem a vyptáme se na podrobnosti.“

„Právě jsem to chtěl navrhnout.“

Z téhle odpovědi Oldřich z Chlumu pochopil, že zavražděný kněz byl opravdu dobrým přítelem kanovníka Jeronýma.

Od Kamenného mostu se vydali prašnou cestou mezi roubenými chatrčemi k nedaleké Újezdské bráně. Opevnění Malé Strany nebylo zdaleka tak mohutné jako na protějším břehu Vltavy, ale i tak vzbuzovalo respekt. Na hradbách se nešetřilo, protože tady žili zámožní němečtí kupci a královští dvořané. Stálo tu i pár šlechtických paláců. Rychta se nacházela hned za bránou v ulici, která směřovala na rynek.

Slunce stálo na nebi přímo nad jejich hlavami a pálilo, jako by bylo léto. Stín žádný, protože stromy kolem řeky byly vykáceny už dávno a cestu k Újezdské bráně lemovaly jen přízemní domy.

„Pověz mi něco o Božetěchovi,“ požádal Oldřich z Chlumu vyšehradského kanovníka.

„Není vlastně co. Byl to svědomitý kněz, trochu nudný, ale nesmírně hodný. Majetek žádný neměl, co kdy dostal, rozdal chudým. Já sám mu jednou půjčil, aby měl na almužny,“ vykládal trochu dojatě Jeroným. „I to svědčí, že nebyl důvod, aby ho někdo zabíjel. Nebo, lépe řečeno, pokud ho někdo zabil, pak je třeba příčinu hledat jinde než v jeho životě.“

„Nemůžeš vědět, zda neměl v Rakovníku nějaké nepřátele. Mohl si je udělat na Křivoklátě, stejně jako tady, na královském dvoře.“

„V přírodě existují jevy, které můžeš s jistotou předpovědět, aniž bys znal podrobnosti. Je-li jasná letní obloha, nečekej sněžení. Stejné je to s Božetěchem. Odvážím se proto tvrdit, že nepřátele neměl, a neumím si představit, jak by si někde nějaké udělal.“

„Celibát samozřejmě dodržoval.“

„Boží služebníci nejsou jako tvůj panoš Ota,“ ušklíbl se sarkasticky hubený kanovník. „Ne, žádný důvod nenajdeš, urozený pane.“

„Přesto ho někdo zabil. Takže důvod tu musí být.“

Došli k bráně a strážný, když mu řekli svá jména, je nijak nezdržoval a okamžitě je pustil dál. Ocitli se mezi patrovými domy s vysokými štíty a špičatými střechami. Bylo tu chladněji a také živěji než u řeky. Od rynku k nim doléhaly hlasy lidí a z nedaleké kovárny byly slyšet zvonivé údery kladiva do kovadliny.

ANOTACE:

Přemysl II. Otakar slaví patnácté výročí korunovace českým králem. Jeho manželka Kunhuta mu spolu s několika předními velmoži uchystá jako překvapení okázalou oslavu na Křivoklátě, kam se sjedou nejen jeho věrní stoupenci, ale také řada zahraničních spojenců. Mezi hosty je i Oldřich z Chlumu se svým pomocníkem panošem Otu. Jedním z vrcholů slavnosti je rytířský turnaj, jehož se účastní všichni rytíři a také český král. A právě tímto turnajem začíná řada krutých vražd, které musí Oldřich z Chlumu co nejrychleji objasnit, protož tentokrát nejde jen o spravedlnost, ale také o osud české královské koruny…
Nakladatel: MOBA

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA