Zlý duch (Viktorín Šulc)

Máte i počtvrté odvahu vstoupit do ponurého světa bestiálních a odporných zločinů?

Skutečné a mediálně známé kriminální případy vždy inspirovaly filmy, televizní seriály, romány i povídky. O řadě případů existuje spousta literatury faktu, ať už podaná z několika pohledů, optikou vyšetřovatelů, nebo také – což bývá poměrně atraktivní – samotného pachatele.

Televizní scenárista Viktorín Šulc (narozen 1951) pracoval na několika televizních filmech. Mimo jiné napsal scénář k některým epizodám seriálu Kriminálka Anděl. Za soubor sedmi povídek vycházejících ze skutečných kriminálních případů šedesátých let minulého století Příští stanice: Smrt získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní titul roku 2004. I nadále se věnuje především literatuře faktu. Ve spolupráci s plukovníkem Lubošem Valeriánem zpracoval jeho profesní memoáry v podobě titulu Bratrstvo tajných hrobů, s plukovníkem Jiřím Markovičem – emeritním vyšetřovatelem – obdobně laděný titul Lovec přízraků.

Ve své pentalogii tuzemských sexuálních vražd od první republiky až po současnost spojuje různé pohledy na mediálně známé kauzy. První díl Když vzlétne děs a nevíra vyšel v roce 2013 a zpracovává případy z let 1926–1981. O dva roky později vyšel Démon v mém srdci (případy z let 1981–1992) a v roce 2019 pak Monstru podoben (případy z let 1992–2000). Pátý díl Almanach krvavé touhy (další případy z let 1899-2013) se připravuje. Na pentalogii Viktorín Šulc opět spolupracoval s Jiřím Markovičem, který pracoval u policie od roku 1964, deset let pracoval v pražské mordpartě a v roce 1986 se stal jejím šéfem. Plukovník Markovič doplnil jednotlivé kapitoly dovětky s vlastními vzpomínkami a postřehy.

Zlý duch se zabývá hlavně případy z let 2000–2010, ale první kapitoly se zaměřují i na starší případy z druhé poloviny osmdesátých let a z let devadesátých. Největší prostor (alespoň u tohoto dílu, ostatní jsem nečetl) získává pohled z hlediska forenzní psychiatrie a expertů na sexuologické posudky. Autor knihu rozdělil do osmi hlavních kapitol, které většinou spojují několik tematicky podobných případů a nesou příznačný název (Dvakrát do stejné řeky, Sex a smrt, Jako naprostí šílenci).

Čtvrtý díl pentalogie začíná případem tzv. Horehronského Rozparovače z roku 1987 (kapitola Poslední federální oprátka). Obětí sexuálního vraha se nejčastěji stávají mladé ženy, ale dost často také děti, jak se o tom rozepisuje kapitola Básně prázdnoty, nebo dokonce senioři (Dvakrát do stejné řeky). Oběti z řad představitelek „nejstaršího řemesla“ se ani zdaleka netýkají cizích zemí, některými tuzemskými případy se zabývá kapitola Mrákoty korunní svědkyně. Také nemusí být vždy pravda, že sérioví vrazi jsou pouze muži. Kapitola Sex a smrt čtenáře dopodrobna seznámí s kauzou sériové vražedkyně Jaroslavy Fabiánové a také s velmi známým případem vraždící manželské dvojice Stodolových.

Zajímavou – z hlediska jisté ponurosti – je kapitola Škaredý hrobníkův čtvrtek, která možná nejednoho čtenáře nemile překvapí zjištěním, jak to počátkem devadesátých let chodilo v krematoriích. Asi jedna z nejsilnějších kapitol je Zjevila se mi příšera (věnuje se „pouze“ jednomu případu), ve které muž ubezpečuje telefonicky svou družku, jak se všichni těší, až se večer setkají doma, přičemž dotyčná netuší, že on už mezitím znásilnil a zabil obě její dcery. Asi nejotřesnější je závěrečná kapitola Jako naprostí šílenci, zabývající se nezletilými vrahy. Znovu si v ní můžeme připomenout tragédii v Kmetiněvsi, tedy vraždu třináctileté Báry Němečkové, kterou zabil její stejně starý spolužák, a v Bílině na Teplicku, kde mladík ubodal bývalou přítelkyni s pomocí svých dvou kamarádů.

Uprostřed knihy se nachází obrazová část. Některé fotografie zkrvavených obětí mohou být jen pro silnější povahy, ale vlastně jen doplňují místy šokující, a z velké části smutnou a především otřesnou výpověď o lidské zrůdnosti a naprosté absenci lítosti či svědomí. Občas to skutečně není snadné čtení, ať už díky podrobným popisům pitevních nálezů nebo podrobnému přepisu výslechů obžalovaných a jejich cynickému a s nadhledem popsanému krvavému řádění. Je dost možné, že o leckterých kapitolách budete ještě dlouho přemýšlet. Člověk pak musí smeknout před profesionály, kteří se podobným bahnem brodí dnes a denně. A to jen proto, aby nás očistili od zrůd, bez kterých by se svět určitě obešel. A zároveň musí obdivovat nervy vyšetřovatelů a chápat, že je občas dost těžké udržet si od zatčených profesionální odstup.

Autor tohle naštěstí nemusí a také nedělá. Podobně jako John. E. Douglas v námi nedávno recenzované knize Mindhunter – Lovci myšlenek polemizuje se zrušením trestu smrti v některých státech USA nebo se směšně nízkými tresty, také Viktorín Šulc je skeptický k údajné možnosti nápravy propuštěných deviantů. Osobně je mi sympatické, že se nedrží nesmyslné politické korektnosti a odsuzuje pseudohumanismus lidí, kteří si o dané kauze možná přečetli jen pár řádek v novinách a vedou plané řeči o možné nápravě. Nebo si opravdu myslíte, že se má mladistvý vrah dostat po šesti letech na svobodu a s čistým trestním rejstříkem?

Autor si jistě dal obrovskou práci při shánění materiálů, pročetl hory spisů, prohlédl množství fotografií a zpracoval řadu rozhovorů se zasvěcenými osobami. To vše vměstnal do ne zrovna tenké knihy, kterou malinko kazí zbytečné překlepy – taková kniha by si zasloužila pečlivější redakční práci. Nicméně pokud se zajímáte o kriminální kauzy, dostanete bezesporu ucelený a podrobný pohled na jednotlivé případy, které svého času plnily stránky novin a televizní obrazovky. Jen vás nejspíš místo palcových titulků a dramatických hudebních podkresů bude šokovat čistě a bez obalu naservírovaná syrová skutečnost.

Text: Viktorín Šulc, Jiří Markovič (2021)
Vydáno: Nakladatelství Epocha s. r. o. (2021)
576 stran + 32 stran barevné fotopřílohy

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA