Udeřil znovu sériový vrah Ondrej Rigo, nebo se ho někdo pokouší napodobit? Slovenský spisovatel navazuje na proslulou Bestii a přichází tentokrát s čistokrevným policejním a také dost syrovým románem.
Kdybych psal recenze plnicím perem, tak bych mohl říci, že mi ještě ani neoschl inkoust na papíře, a už tu máme další (česky vydaný) titul od Dominika Dána. Je v pořadí už jednatřicátý, v autorově vlasti vyšel v loňském roce a dějově je zasazen do ledna 1991. Jedná se o zatím poslední vydaný titul série Naše město o mordpartě ve fiktivním slovenském velkoměstě. Autor se v některých románech určitým způsobem vrací k již dříve vydaným románům. Nyní se téměř patnáct po vydání Bestie vrací k motivu skutečných vražd sériového vraha Ondreje Riga, které v tomto románu autorsky zpracoval. Poměrně syrový thriller vyšel v roce 2006 jako třetí v pořadí a českého překladu se dočkal o čtyři roky později.
Děj Dánovy aktuální novinky nás zavádí do mrazivého ledna 1991. Po sérii vražd v zahraničí zaútočil bestiální vrah i na Slovensku. K obětem se zásadně vloupává v noci otevřeným oknem, poté je ve spánku umlátí k smrti a navrch ještě znásilní. Na místě činu zanechává z neznámých důvodů pokaždé ponožku, takže se mu začalo přezdívat ponožkový vrah.
Detektivové z oddělení vražd dostanou jednoho dne echo o komsi, kdo potají v noci pozoruje oknem mladou dívku, když se převléká. „Vraždaři“ okamžitě zavětří – mohl by to být ponožkový vrah vytipovávajíc si další oběť? Několikrát se ovšem dostanou do slepé uličky, až vrah udeří doopravdy. Tentokrát si za oběť vybere manželku Kolomana Gerolta, jejich kamaráda a bývalého kolegy dr. Lengyela. Koloman nejprve pracoval řadu let na pitevně a po revoluci začal pracovat v soukromé pohřební službě. Surová vražda jeho manželky Otýlie mordpartou otřese. Na první pohled nese všechny znaky řádění ponožkového vraha – vloupání do domu oknem, ubití ve spánku, zjevné znásilnění (nebo alespoň pokus o něj). Detektiv Richard Krauz je překvapen, že vrah změnil svůj rajón a přesunul se z centra města na předměstí. Později se mu nezdají další drobnosti, ale nechce se se svými soudy příliš ukvapit. Jeho do jisté míry tajnůstkaření neuniká pozornosti zkušenějších kolegů…
Vzhledem k době, ve které se děj knihy odehrává, se budeme muset tentokrát obejít bez Filipa Kisse a Petry Pergnerové (ti nastoupili do mordparty až v románu Nestydaté neviňátko, který se odehrává v roce 1997), ale především i bez Jozefa Fischera, proutníka a vtipálka, kterému nikdo neřekne jinak než Chosé. Ten se objevuje až v románu Rudý kapitán (nebo také Kapitán Smrt) zasazeném do roku 1992. Pro mnohé čtenáře, kteří si Chosého oblíbili, to možná bude překvapení, na druhou stranu se znovu vrací „přeběhlík“ ze Státní tajné bezpečnosti Ivan Canis, kromě toho můžeme vidět pro změnu zase mladší verzi Richarda Krauze, který se už oklepal z nálepky zelenáče a jeho kombinačních a dedukčních schopností si starší kolegové začali vážit.
Naposledy jsem recenzoval Dánovy tituly spíše komornějšího rázu, kde se často detektivové z oddělení vražd objevovali až hodně pozdě, nebo dokonce ani nehráli vyloženě hlavní roli. Ve stínu je ovšem čistokrevný policejní román se vším všudy. Hemží se to tu výjezdovkou, vyšetřovateli, operativci, řediteli a dalšími hlavouny. Dočteme se dopodrobna co je třeba v tak citlivém případu zajistit, zdokumentovat, zkontrolovat či vyřídit. Ti, kdo mají tento typ románů rádi, si opravdu přijdou na své. Po vraždách mezi rodinnými příslušníky tu máme zase slušnou dávku brutality na jedné straně a úmornou, ale precizní práci detektivů na straně druhé. Znovu vyniknou zkušenosti (mého oblíbeného) detektiva Edy Burgera, ale tentokrát proti nim bude stát mladistvý instinkt Richarda Krauze. Když se oba detektivové v závěru „smíří“, je to jen další důkaz toho, že v tomhle psychicky i fyzicky náročném poslání je třeba stavět profesionalitu a společný zájem na první místo. Všechno ostatní musí jít stranou.
V knize se také ještě vyskytuje vedlejší motiv nálezu kostry pohřbené v lese, ze které se dá poznat jedině to, že šlo o muže, který byl pohřben pouze ve slipech a s rukama za zády svázanýma policejními pouty. Zřejmě půjde o naznačení souvislosti s některým předcházejícím případem (všechny Dánovy tituly jsem nečetl), nebo – a to je pravděpodobnější – o „oslí můstek“ do dalšího románu.
Občas někdo v recenzích tvrdí, že se Dán nikam zvlášť neposouvá. U tohoto románu by zlí jazykové mohli tvrdit, že se vyhřívá ve stínu někdejší Bestie, ale já si naopak myslím, že je stále v plné síle. Dokazuje, že pořád ještě umí napsat pěkně syrový thriller. K tomu přidává ty „kluky vraždařský“, kterým na první pohled není nic svaté a neustále srší suchými vtipy. Nás čtenáře tím baví a románu přinášejí potřebné odlehčení. Především nás ale baví a k četbě poutá jejich lidskost a profesionalita, kterou je někdy těžké tváří v tvář bestialitě udržet. Za mě je tohle jeden z nejtypičtějších Dánových románů a také jeden z jeho nejlepších.
Originální titul: V tieni (2020)
Vydáno: Slovart (2020)
Vydání v České republice: Slovart, spol. s r. o. (2021)
Přeložil: Jan Hanzlík (2020)
296 stran
