Skryté místo (Antonín Mazáč)
Vražda hokejisty a podivná hra samozvaných pátračů rozdělí ve čtvrtém příběhu Sašu Krause a Andreu Šimečkovou. Každý se vydá jiným směrem – a oba brzy zjistí, že někdo tahá za nitky mnohem blíž, než je jim příjemné.
Rodák za západočeského Chodova už patří mezi elitní autory detektivních, či spíše kriminálních thrillerů. Cesta Antonína Mazáče k první knize ovšem nebyla přímá. Nejprve se prosadil jako autor povídek, poté došlo na samostatný román, ale výrazněji se uvedl až titulem Letargie z roku 2017, kde poprvé představil bývalého detektiva a nyní novináře Alexandra „Sašu“ Krause a policistku Andreu Šimečkovou, jeho pozdější partnerku. Autor nepatří k těm, kteří vydávají každým rokem nový titul, ale když už vyjde, tak stojí za to a milovníka akčních i napínavých příběhů musí potěšit. Až dosud mu ve zmíněné sérii stačily jednoslovné názvy – Letargie, Aristokrat, Konzultant. Po více jak čtyřech letech vydává dvouslovný titul (dalo by se říci s více významy) a určitě s minimálně dvojitou dávkou napětí a zvratů.
Na Karlovarsku dojde k brutální vraždě hráče zdejšího hokejového týmu. Pachatel na hokejistu vracejícího se domů nastražil na venkovské silnici past. Unesl ho a zavlekl na neznámé místo, načež mu do těla zašil množství agresivních a jedovatých brouků a nechal ho v hrozných bolestech umírat. Je to už druhé úmrtí hokejisty, dva měsíce předtím se z dosud neznámých důvodů oběsil jiný člen týmu. Mužstvo je těsně před sestupem a fanoušci spílají majiteli klubu, který se sám ocitá mezi podezřelými. Případ dostane na starost vyšetřovatelka Andrea Šimečková se svými kolegy. Zpočátku netuší, že je sledována neznámým mužem, u kterého se zájem o vyšetřovaný případ přesouvá k osobě samotné policistky.
Její partner Saša Kraus právě pohřbil otce, ale nikoliv nevyjasněné a nejednoduché vztahy, které mezi sebou měli. Jednoho pozdního ho vyruší telefonát, jenž ho přesvědčí, aby odjel do Plzně a pomohl trojici policistů zapátrat tak trochu na vlastní pěst po dosud neobjevených dokumentech jeho otce. Jak Saša, tak skupinka ví, že někdejší velké zvíře karlovarské kriminálky schraňoval kompromitující materiály na různé důležité lidi. Navíc se zdá, že se neštítil vydírat i ty, pro které život nemá valnou cenu. Dokumentace je prý mnohem obsáhlejší, než všichni tušili. Sašovi se na celé skupince něco nezdá, ale touha zjistit o otcovi celou pravdu a vypořádat se konečně s minulostí zvítězí nad obezřetností.
I v tomto románu se Saša s Andreou na ději podílejí rovnoměrně. Autor kapitoly nestřídá pravidelně, někdy věnuje jedné či druhé postavě více kapitol, ovšem vždy se mu daří „uhnout“ k té druhé postavě tak, aby čtenáře nechal v napětí, jak se bude dále vyvíjet osud postavy, kterou právě opustil. Někdy může být i trochu naštvaný, jenže pak se zase začte do dějové linky té druhé postavy a nechce se vracet k té první. Děj se tentokrát odehrává na dvou místech – Sašova linie v Plzni a Andreina na Karlovarsku. Do toho ještě vstupují vhledy do mysli pachatele či krátké kapitoly věnované několika dalším významnějším postavám (Andrein kolega Přemysl nebo majitel hokejového klubu).
Autorův styl je velmi čtivý. Nechybí tu příjemný a odlehčující humor ani sarkasmus. Nechybí ani vulgarismy, které ale do stylu takového příběhu patří. Je vidět, že Antonín Mazáč má tituly svého oblíbeného žánru americké drsné školy načtené. Můžeme tu najít řadu odkazů či narážek, a to nejen na zámořskou provenienci, ale i na české thrillery (až dojdete k té pasáži s piruetou, kterou udělá jedna z postav, budete vědět, co mám na mysli). Leckteré lokality jsou reálné nebo ještě donedávna byly (jistý nechvalně proslulý dům v Plzni tu hraje důležitou úlohu), takže si můžete dohledat, jak některá místa děje vypadají.
Podobně jako v předcházejících dvou románech této série se dočkáme řady napínavých scén, které jsou opravdu dobře a leckdy inovátorsky napsané, a řady zvratů. Některé jsou doslova veletoče, až si říkáte, že je to trochu přitažené za vlasy, aby vás pak autor vyvedl z omylu, že není, že to má svůj smysl a vlastně i jednoduchý motiv. Jakmile se pak uklidníte, přijde další zvrat, kdy opět začnete o věrohodnosti pochybovat, ale nakonec si uvědomíte, že vás to vlastně baví, že se nechcete na pár posledních stránkách nechat ukolébat pozvolným koncem. Když si to uvědomíte zpětně, autor před námi nic nezatajil, všechno a všechny důležité osoby vidíte už na začátku, jen v jiném světle. Tak, jak to chtěl autor. Jako na správném kouzelnickém představení vidíme jen to, co kouzelník chce, abychom viděli. Daly by se určitě najít některé drobné nesrovnalosti v ději (jedna větší tam podle mě určitě je, ale možná by to chtělo si knihu přečíst ještě jednou), ale to rádi přehlédneme.
Autorova obliba zmíněné drsné školy je známá, stejně tak jako je za těch pár titulů, co napsal, jasné, že se tenhle žánr dá s úspěchem „namontovat“ na české poměry. Skryté místo je přesně to, co nám má moderní český krimi thriller nabídnout – napětí, rafinovanou hru pachatele (nebo pachatelů?), akci, zvraty, sympaticky stvořené postavy. Navíc už nějakou dobu máme dalšího mistra zvratů, někoho, kdo Jefferyho Deavera u nás určitě zastoupí.
Možná čtete detektivky hodně či pravidelně a za rok jich přečtete dost. Ale nejspíš bude jen pár titulů, u kterých si řeknete „No páni! To byla jízda! Něco takového mi už nějaký čas scházelo.“ A Skryté místo je pro mě přesně takovým titulem. Četbu jsem si užíval a autora si vážím za jeho nepokrytou a neskrývanou touhu čtenáře především bavit, šokovat a překvapovat, a to v hávu jeho milovaného žánru. Po kterém se leckomu možná stýská, ale Antonín Mazáč na to má lék. Jen doufám, že na další „vakcínu“ nebudeme muset čekat tak dlouho.
Text: Antonín Mazáč (2026)
Vydáno: XYZ, ve společnosti Albatros Media a. s. (2026)
408 stran
