V neděli 13. 5. 2007 by se dožila sta let autorka Ptáků (1952), Hospody Jamajka (1936), Rebeky (1938, česky jako Živá a mrtvá), Francouzovy zátoky (1941), Králova generála (1946), Mé sestřenice Rachel (1951), Domu na pobřeží (1969), Teď se nedívej (1971) a dalších, často hrůzyplných próz. Byla vnučkou ilustrátora a spisovatele George du Maurier (1834-1896), který dosáhl obrovského úspěchu až románem Trilby (1894). Ve svých čtyřiadvaceti oslepl na levé oko a při psaní pak těžil ze vzpomínek na mládí v Paříži, kde se narodil. Jeho syn Gerald se stal slavným hercem. Měl tři dcery: Angelu, Daphne a Jeanne. Daphne napsala čtyřicet knih a ve čtyřicátých letech tři divadelní hry a film Strašidelný kopec (1945).
Nemá cenu obcházet, že byla ženou více či méně lesbicky orientovanou, což se odráží na mnoha místech jejích příběhů. Slávy by se dočkala i bez Hitchcocka, ale ten její slávu určitě podnítil prvními verzemi Hospody Jamajka (1939, znovu 1983) a Rebeky (1940, znovu 1976, 1997). Jamajku, pirátský příběh ovlivněný Stevensonem, natočil ještě v Anglii. Rebeku ovlivněnou románem Jana Eyrová už za oceánem, kde se díky Daphne etabloval. Po dvaceti letech z vděku rozvedl do filmu ještě povídku Ptáci.
Daphne nabyla vzdělání v Paříži a žila v Cornwallu, kam je situována řada jejích románů. Roku 1967 vydala i knížku Mizející Cornwall. Věnovala se rovněž dokumentačně hodnotným životopisům. Jejich řadu zahájily knihy o jejím vlastním rodu: Geraldův portrét (1934) a Du Mauriers (1937). V publikaci Já v mládí (1977) potom vzpomněla na „bolestné utváření spisovatelky“. Ještě roku 1989 ohlásila „novou knihu“ Okouzlený Cornwall, ale jde už jen o interview doplněné úryvky z děl. Zemřela 19. dubna toho roku a v biografii Soukromý svět Daphne du Maurier se dočítáme: „U postele měla jako obvykle černobílou fotografii Gertrude Lawrenceové s věnováním: Daphne s láskou Gertie… Nikdy neztratila své příznivce v královské rodině, kteří mají dodnes rádi její knížky, a když se Královna a Královna matka dověděly o smrti, poslaly jejímu synovi jako výraz úcty květiny… Pohřeb měla soukromý. Po kremaci se konala krátká bohoslužba, přestože byla po většinu života agnostik. Popel je pohřben kdesi v okolí jejího domu v Kilmarthu. Přesné místo zná jen několik lidí.“
