Bývalý policista a bývalý zločinec stojí proti sobě. Minulosti neutečeš… Krimi thriller z karlovarského kraje.
Lesník Zdeněk Pikl se vydá do lesa na schůzku s jakýmsi mužem. Když se setkají, Pikl na překvapeného muže vytáhne nůž a podřízne mu hrdlo…
Je to už druhá vražda v karlovarském kraji za několik posledních dní. Obě oběti spojuje to, že šlo o drobné kriminálníky, kterým byl trest snížen výměnou za to, že se stanou policejními informátory. Plukovník Emil Gábory z kriminálky prosadí přizvání konzultanta, bývalého policistu, který informátory verboval a vedl si o nich podrobnou agendu.
Po několika neúspěšných vztazích žil až donedávna čtyřicátník Alexandr Kraus v rodném domku společně se svým otcem. Když otec onemocněl Alzheimerem, umístil ho Alexandr do léčebny a nyní se snaží domek udržovat z platu redaktora krimi rubriky v místních novinách. Nabídku, aby znovu pracoval pro policii, zprvu odmítá, ale když se stav jeho otce začne zhoršovat a hrozí, že se léčba prodraží, nakonec souhlasí. Obrátí však na sebe pozornost vraha a jeho klidné večery při skleničce vína jsou tytam.
Začteme-li se do krátkého životopisu karlovarského spisovatele a blogera Antonína Mazáče (narozen 1979), dočteme se v něm, že je odkojen drsnou detektivní školou. Myslím, že je to v jeho prvním románu znát. Poté, co napsal dvě sbírky detektivních povídek, se pustil do thrilleru, kde – navzdory skoro až idylické podzimní krajině okolo Karlových Varů – můžeme najít řadu prvků tohoto žánru. Policejní „práskače“, politikaření ve vysokých policejních funkcích, obdiv k policejní práci mísící se s až nemístnou loajalitou i bezskrupulózního zločince a různé další kriminální existence.
Sympatické je, že si autor zvolit trochu netradičního hlavního hrdinu, který není soukromý detektiv a už ani profesionální vyšetřovatel, a zabývá se (v knihách poněkud opomíjenými) záležitostmi kolem informátorů. Kraus v nich nevidí jen bezvýznamné lidi na okraji společnosti a policejní nástroje ke „špiclování“ co se děje v podsvětí, ale zabývá se i tím, jací jsou tito lidé, co je svedlo na dráhu zločinu, a především – jak se jim žije dvojí život člena podsvětí a policejního konfidenta.
Že se autor rozhodl svůj román ozvláštnit, svědčí už úvodní scéna. V ní to vypadá, že Zdeněk Pikl, který se vydal na procházku do lesa, bude buď první oběť, nebo svědek. Jak už bylo naznačeno, po pár stránkách nás autor vyvede z omylu. Známe tedy jméno pachatele, víme, čím se oficiálně živí a kde a jak bydlí. Zjišťujeme, že pro okolí je sympatická hlava rodiny a otec osmiletého kluka. Rodina se zdá být pro něj vším, hlavně ale útěkem od minulého života. O něm ale dlouho nic nevíme, stejně jako proč v lese zabíjel.
Co by se dalo knize vytknout, je její délka. I když autor po čase opustí kapitoly kolem návštěvy Sašova otce v Alzeimercentru, které už začínají trochu nudit, s mnoha zápletkami si dává docela na čas, včetně skoro až možná zbytečně dlouhého závěrečného souboje (trochu to zachraňují sarkastické vnitřní monology hlavní postavy, škoda jen, že si na ně vzpomene až na konci). Více jak pětisetstránkový román by klidně zkrácení o nějakých sto stránek snesl, dějově by se do zeštíhleného rozsahu určitě vešel.
Letargie je zajímavou směsí klasické drsné školy a české detektivky. Společně to funguje, a jak dokládá zasazení do autorova rodného Karlovarska, nemusí se odehrávat zrovna v Praze nebo Plzni. Dramatické události kontrastují s poměrně idylickým líčením podzimní krajiny. Stejně jako se román zabývá dvojím životem policejních informátorů, i postava pachatele žije dvojí život, a jak odhalí poměrně „nadupané“ finále, není sám. Ostatně autor si pro nadpis jedné z částí zvolil citát „mistra zvratů“ Jefferyho Deavera (znalci vědí). I přes velký počet stran by byla škoda nechat tento zajímavý debut bez povšimnutí.
Text: Antonín Mazáč (2017)
Vydáno: Plus (2017)
544 stran
