Můj oblíbený spisovatel a scenárista se opět stal vedlejší postavou ve své vlastní knize a sekunduje geniálnímu detektivovi…
Anthony Horowitz píše detektivky a scénáře k detektivním seriálům. Krom toho je taky Watson pro svého Sherlocka, tedy vypravěč, zapisovatel a ten tupější z dvojice vyšetřovatelů. Tím chytřejším je Daniel Hawthorne, geniální, ale otravný a vlastně dost nesympatický bývalý polda. A taky úplně fiktivní. Což se zas nedá říct o Horowitzovi. Stírání rozdílu mezi skutečností a fikcí mě neskutečně bavilo už v prvním díle Pohřeb na přání, a baví i tady.
Tentokrát Hawthorne chce, aby Anthony napsal o vraždě slavného právníka Richarda Pryce. Ten byl zabit drahou lahví vína, ačkoli sám je abstinent. Nebyla jsem si jistá, jestli je zápletka dostatečně zajímavá, tím spíš, když tu máme hlavní podezřelou, a celé to vypadá jako jasný případ. První díl měl přitom odpich hned od začátku (dáma, která je zavražděna poté, co si objedná svůj vlastní pohřeb). Vtipné ale bylo, že tohle celé autor očekával, protože podobnou diskuzi sám v příběhu vede se svou literární agentkou. „Je vražda právníka dost nosná, to nemohli zabít někoho jiného?“
Autor zkrátka své čtenáře moc dobře zná a žánr má v malíku. Příběh postupně košatí, počet podezřelých stoupá a možné motivy jdou až do minulosti.
Klasické vyšetřování zavádí detektivy na nejrůznější místa, mmj i do oblasti Yorkshire Dales, jako vystřižené z knihy Smrt v temnotách J.R. Ellise. Až jsem měla pocit, že každou chvíli narazí na inspektora Oldroyda…
Autor tu znovu prokládá své „vyšetřování“ vlastními zkušenostmi úspěšného spisovatele, ať už nahlédnutím do natáčení seriálu Foylova válka, nebo osobními zážitky z literární branže. Tentokrát tu často čelí feministické spisovatelce, velmi vyhraněné až snobské, která prý ve svých haiku používá paraprosdokian, ať už je to, co chce. (Zní to jako léky na únik moči.) Je dost možné, že její postavou naráží na skutečnou osobu, protože rozdíl mezi skutečností a fikcí je někdy tenčí než jindy (a britský spisovatelský rybníček mi není dokonale znám…).
Co je pravda a co ne vás někdy zmate naprosto dokonale. V určitou chvíli totiž získáte pocit, že Horowitz coby hloupý Watson tápe v případu a že když se budete soustředit na vodítka, vyřešíte vraždu dřív než on. To jste ale zapomněli, že on není jen postava, ale i autor celé téhle taškařice – a že to on drží v rukou otěže a vodí si vás přesně tam, kam chce. Nakonec jste opět přechytračení, tak jako u každé správné detektivky. Zpětně se můžete přesvědčit, že ty stopy tam opravdu byly! Sherlock Holmes by si jich všiml okamžitě – a pro autora, píšícího jeho oficiální pokračování Dům hedvábí a Moriarty, byla skoro věc cti ukrýt tak rafinovaná vodítka všem na očích…
Originál: Sentence is Death, 2028
Překlad: Lucie Johnová
Vydal: Argo, 2024
288 str.
