Po stopách krádeže Písecké Madony (Jan Měšťan)

Rekonstrukce okolností kolem krádeže obrazu z píseckého kostela v první polovině sedmdesátých let minulého století přináší mimo jiný zajímavý pohled na tehdejší dobu.

Když vezmete do ruky detektivku, ve které se s největší pravděpodobností nestane žádná vražda, tak jistě očekáváte alespoň nevšední příběh, poutavý styl vyprávění, nebo alespoň sympatické postavy, kvůli kterým stojí za to se do čtení nejen pustit, ale také ho dokončit. Přiznám se, že když se mi v rámci členství v porotě Ceny Jiřího Marka (za nejlepší detektivní titul vydaný v loňském roce) do ruky dostala kniha Po stopách krádeže Písecké Madony, moc se mi do četby nechtělo. „Vážně půjde jen o krádež obrazu? Žádná vražda?“ říkal jsem si pochybovačně.

Jenže knížka mě chytla hned po několika prvních stránkách. Spojuje dvě přednosti z těch výše zmíněných – přináší zajímavý příběh a je napsaná velmi čtivým a srozumitelnými dokumentárním stylem, ve kterém se najde místo dokonce i pro občasný jemný humor. Když se podíváte do biografie autora, musíte uznat, že není divu. Jan Měšťan (narozen 1962) vystudoval Obchodní fakultu. Vystřídal řadu povolání, od dělníka přes průvodce v cestovním ruchu až po majitele nakladatelství. Věnoval se tlumočnické a překladatelské práci, vydal více jak dvacet příruček a učebnic obchodního a hotelového zaměření, nějaký čas také vyučoval ekonomiku a podnikání. Čtenářům se již představil literaturou faktu v titulu Písecká spojka Krále Šumavy a biografickým titulem Pakárna se zážitky z vojenské služby.

V polofiktivní „Krádeži“ šikovně spojuje smyšlený příběh novináře se skutečnými událostmi a popisem reálného vyšetřování. V té fiktivní části, která tvoří jen zlomek celé knihy, sledujeme bezejmenného novináře a uznávaného autora knížek trpícího momentálně tvůrčí krizí. Za dva týdny má dodat článek do letního speciálu jistého magazínu. I když si může téma zvolit sám, nemá dosud napsanou ani čárku. Pak se jednoho večera opije v jedné z píseckých hospod, a když zmožen odpočívá na lavičce v parku, přisedne si k němu neznámý starý muž a začne mu vyprávět o krádeži obrazu madony z píseckého kostela. Publicista netuší, že se mu v kapse náhodou zapnul diktafon, který nosí neustále při sobě. Když si pak udiveně druhý den nahrávku pustí, je mu jasné, že má vytoužený příběh…

O autorovi obrazu Písecké Madony (patrně ze 14. století) se vedou spory. Obraz nicméně měl za úkol chránit písecké občany před všemi možnými pohromami. Když byl v prosinci roku 1973 ukraden z děkanského kostela Narození Panny Marie, zasáhla tato událost celou píseckou veřejnost a nebylo snad nikoho z Písku, kdo by o krádeži nečetl nebo neslyšel. Odcizení obrazu ale ještě předcházela řada krádeží v dalších kostelech v jižních Čechách, a nejen v nich. Došlo také k několikanásobnému vykradení chaty tehdejšího předsedy federální vlády a vysokého funkcionáře Ústředního výboru Komunistické strany Československa Lubomíra Štrougala. Všechno svědčilo o tom, že krádeže má na svědomí jeden a tentýž pachatel, nebo možná skupina pachatelů. Ukradené starožitnosti se pak někdo snažil nabídnout americkému velvyslanectví v Praze, a tak bezpečnostní složky tehdy začaly soudit, že spíše než o hmotný zisk (byť některé ukradené věci měly na tehdejší dobu poměrně vysokou cenu, včetně ceny samotného obrazu) pachatelům jde o provokaci vůči režimu. Což, jak pamětníci jistě pamatují, byla vážná věc. Do celé záležitosti se tak vložily nejen různé útvary tehdejší Veřejné bezpečnosti, ale Federální kriminální ústředna, a především pak obávaná a nechvalně proslulá Státní bezpečnost (StB).

Kniha Jana Měšťana je názornou ukázkou toho, jak k literatuře faktu přistupovat. Autor čtenáře seznamuje nejen s různými okolnostmi, které krádeži obrazu přicházely, ale věcným stylem popisuje, jak to tehdy leckde chodilo, což čtenáři-pamětníci sice možná nepotřebují připomínat, ale mladší generaci čtenářů to jistě pomůže vcítit se do tehdejší situace. Kromě toho autor přidává střípky různých osudů, tedy pár drobných příběhů, které se odehrály na sídlišti nebo v centru města. Ve druhém plánu je pak kniha také výmluvným svědectvím o práci tehdejší StB. Nejde ani tak o – pro mnohé příběhy z té doby typické – brutální výslechy a mučení, ale především o způsob její práce, jaké používala triky k získání informací a kolik osudů ovlivnila. Krádež obrazu a následné hraní si s policií na kočku a na myš může působit lehce úsměvně, ale je třeba si také uvědomit, kolik desítek lidí se kvůli tomu dostalo do hledáčku StB, která jim pak buď pěkně zkomplikovala život, nebo jim alespoň „osladila“ několik týdnů či měsíců.

Dokumentárně zpracovaný příběh ještě umocňuje citace řady dokumentů, včetně kompletního textu tzv. Charty 77 a přepisy telefonních rozhovorů nebo výslechů. Publikaci doplňuje řada fotografií autentických míst (byť většinou ze současnosti, ale pro čtenářovu představu jsou dostačující). Tím spíše jsem ale nepochopil „nastavovanou kaši“ v podobě závěrečného zbytečného, a hlavně nezajímavého vyprávění o prarodičích fiktivního hrdiny.

Asi mohu prozradit, že pachatel byl sice nalezen, ale jen jeden, a navíc byl za podivných okolností zastřelen. Policejní složky ani veřejnost se tak nikdy nedozvěděly, o co pachatelům přesně šlo. Nenašli se další komplici, a především ani samotný obraz Písecké Madony. Celá událost kolem lehce bizarních krádeží a následného chování pachatelů tak stále zůstává zahalena rouškou tajemství. Autor na konci doplňuje kratší přehled dalších případů krádeží známých obrazů v různých koutech světa. Celá kniha je ve výsledku sympaticky pojatým dokumentem, z něhož čiší precizní příprava autora (kniha vznikla po třech letech archivního bádání). Díky jeho velmi čtivému stylu vyprávění vám absence kompletního objasnění celé kauzy nemusí bránit, abyste si četbu o tomto zajímavém případu užili.

Text: Jan Měšťan (2020)
Vydáno: Nakladatelství J&M Písek (2020)
206 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA