Mizení (Jiří Březina)

Dvojnásobný držitel Ceny Jiřího Marka loni vydal čtvrtý příběh detektiva Volfa. Stihl odvyprávět tři dějové linie najednou a povedlo se mu to na výbornou.

Jsou autoři, kteří za svou profesní dráhu napíší řadu románů, aniž by se dočkali nějakého většího ocenění. Pak jsou autoři, kteří sice napíší jen pár románů, ale jejich díla jsou uznávaná kritiky i čtenáři a cenu získají hned několikrát. Mezi takové autory již dneska patří i českobudějovický rodák, spisovatel, překladatel a copywriter Jiří Březina. Zatím sice napsal „jen“ pět románů, ale hned dva z nich získaly Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku udělovanou, kterou každý rok uděluje Česká sekce Světové asociace autorů detektivní literatury (AIEP). Poprvé to bylo v roce 2014 za debut Na kopci, podruhé o šest let později za titul Vzplanutí. To je na tak krátkou bibliografii slušný úspěch.

Ve svém druhém románu Promlčení představil Březina čtenářům Tomáše Volfa, sympatického mladého detektiva s vášní k metalové muzice a smyslem pro spravedlnost. Ten se pak stal hlavním hrdinou románů Polednice, Vzplanutí a Mizení. Letos by měl vyjít pátý titul Nalezení (všimněte si, že autor pro své knihy nepotřebuje dlouhé názvy).

Než se tak stane, představme si zatím poslední titul, který se v době psaní této recenze také uchází o výše zmíněnou cenu. V této chvíli zbývá do uzávěrky aktuálního ročníku ještě pár týdnů, takže ještě nelze říci, zdali zaboduje i potřetí… Tomáš Volf, původem Jihočech, se už v Praze zcela etabloval a díky zdárnému vyřešení předchozího případu (Vzplanutí – pozn. red.) ho už i zkušení kriminalisté berou vážně. Když dojde k požáru opuštěného statku nedaleko Prahy, možná i kvůli předchozí „zkušenosti s ohněm“ kolegové Tomáše přesvědčí, aby se zapojil do vyšetřování. Případ je velmi vážný – požár byl založen úmyslně a ve zchátralé stavbě byla nalezena tři zcela spálená těla, dvou dospělých a kojence. Navíc jde zřejmě o rasistický čin, na statku v poslední době přebývala romská rodina a na zdi policie nalezla velký nápis „SMRT CIKÁNŮM“. Tomáš Volf však nechce vynechat žádnou možnost, a tak i když na případu pracuje především protiextremistické oddělení, sleduje ještě další vyšetřovací verze. Měla problémová rodina s někým takové spory, aby se odhodlal k tak bestiálnímu činu? Bylo to skutečně dílo nějakých neonacistů nebo jen do extrému vyhnaný předsudek vůči lidem na okraji společnosti?

Bývalá policistka Eva Černá pracuje na jihu Čech pro neziskovou organizaci pomáhající ohroženým dětem. Díky své policejní zkušenosti, i když krátké, se jí daří především v dceřiné společnosti. Ta se zabývá pátrací činností, mimo jiné po neplatičích alimentů nebo po dětech „unesených“ jedním z rodičů během vleklé rozvodové bitvy nebo kvůli neuspokojivému soudnímu nařízení. Jednoho dne se do jejich organizace, kde ohrožené děti i žijí, dostane neznámý černovlasý kluk. Zpočátku nechce vůbec mluvit, ale nakonec se ukáže, že malý Adam je jediným svědkem výbuchu rodinného domu kdesi v jižních Čechách. Sice tvrdí, že mu někdo vyměnil rodinu, nicméně nikdo mu nevěří. Eva, sama čekající dítě se svým šéfem a majitelem nadace v jedné osobě, se k Adamovi připoutává čím dál blíž. Nakonec se odhodlá zjistit o něm co nejvíce, ale za to zaplatí poměrně vysokou cenu.

Ve třetí dějové linii pak sledujeme nesnadné soužití slabošského Honzy, který nemá téměř žádné sebevědomí, a jeho přítelkyně Petry, která už začíná mít nuzného života s „loserem“ dost. Poslední kapka přijde, když si Honza kvůli koupi drahého mobilu vypůjčí peníze od lichváře a ten začne splátky s vysokými úroky tvrdě vymáhat.

Jiří Březina tedy rozjel hned tři dějové linie, přičemž s neústupnou pravidelností střídá pohledy především do těch prvních dvou. Pravda, zpočátku bych raději sledoval Tomášovu linii, nicméně ta Evina (s Evou jsme se setkali již v románu Polednice) začne být postupně také zajímavá. A všechno to začne být napínavější v okamžiku, kdy čtenář začíná tušit souvislosti mezi oběma příběhy, ale neví, do jaké míry spolu souvisejí, ani jak do nich zapadá třetí příběh. To, že spolu bude všechno souviset, je asi jasné, ale právě ono „jak“ je asi nejzajímavějším stavebním kamenem celého příběhu.

Dalším bonusem je to, že autor postupně začne ve čtenáři navozovat dojem, že se dějové linie neodehrávají ve stejném čase, přičemž na konci může leckterého čtenáře překvapit tím, že jedna z linií nesouvisí s těmi ostatními tak, jak by mohl předpokládat.

Největší předností knihy je ale asi síla všech tří příběhů. Ať už je to zločin z počátku knihy, který je smutný a nesmyslný, nebo příběh Evy a její marné snahy dozvědět se o neznámém příchozím co nejvíce a následně zabránit jeho přemístění do diagnostického ústavu, až po zpočátku nenápadný, ale přesto nakonec dosti emocionální příběh Petry. Autor sice vytvořil sympatického a celkem uvěřitelného hlavního hrdinu, ale ještě více se mu daří vystihnout ženské charaktery – z kapitoly, kdy se Eva musí rozloučit s Adamem, doslova mrazí a závěrečný příběh Petry je také docela síla. Mimochodem, s tak odpornou povahou jako je Honza, jsem se v románu už dlouho nesetkal.

Mizenívše, co od moderního krimi románu čekáme. Zdánlivě odlišné dějové linie, nutící nás hledat mezi nimi souvislost, civilně pojatou hlavní postavu, prokreslené charaktery dalších klíčových postav, k tomu patřičně vyměřované napětí, emoce a silný aktuální příběh. Příběh, ve kterém si na konci možná nejeden čtenář položí otázku, kdo je větší padouch nebo co je větší zvěrstvo. Jestli zločin ze začátku knihy, nebo to, co vyplave na povrch na jejím konci. Myslím, že minimálně po přečtení Vzplanutí a této knihy, musí každý nedočkavě čekat na další Březinův román.

Text: Jiří Březina (2021)
Vydáno: Motto ve společnosti Albatros Media a. s. (2021)
336 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA