Stojí za vraždami ve městě oplatek, Becherovky a filmu tajemná sekta, nebo se jen někdo snaží zneužít její pověst? Další příběh bývalého policisty a nyní novináře, Saši Krause.
Čas od času můžeme někde zaslechnout názor, že nám styl tzv. Americké drsné školy není vlastní, že to u nás nefunguje a pokusy tento žánr napodobit, respektive nějakým způsobem ho našroubovat do českých luhů a hájů, mohou dopadnout směšně. A přece se najde pár autorů, kteří si na to troufnou. Recept, jak jejich milovaný žánr importovat k nám, možná spočívá v namíchání směsi českých reálií a jejich někdy až romantického rázu, který pak bude kontrastovat s tím, co se děje pod povrchem. Právě po tomto receptu zřejmě sáhl karlovarský spisovatel a redaktor Antonín Mazáč už před pár lety. Poté, co se v několika titulech věnoval povídkovým knihám, napsal svůj první samostatný román Letargie, který onu přesně vyváženou a tím pádem i věrohodnou kombinaci čtenářům nabízí.
Antonín Mazáč v Letargii představil čtenářům bývalého policistu Alexandra „Sašu” Krause, milovníka dobrého vína (tím trochu připomíná Goffova Mikuláše Syrového) a hry na klavír, který je naverbován policií jako konzultant v případu dvou vražd na Karlovarsku. Saša se během vyšetřování postupně sblíží s policistkou Andreou Šimečkovou (malinko podoba s Matějem Mlynářem, hrdinou několika knih Martina Stručovského), která dostala případ na starost.
Autor se po Letargii věnoval krimi románu Nezbytná opatření (s jinými hlavními hrdiny) a zkusil si i hororový žánr v titulu Tři kříže. V loňském roce se k Sašovi a Andree vrátil a dá se říci, že jim tentokrát v knize přidělil skoro stejně velké party. Děj románu se odehrává zhruba rok po Letargii. Sedmačtyřicetiletý Saša stále píše krimi blogy do místních novin, chystá se ke křtu své první knihy a začal žít s Andreou. Stále se ale jen tak oťukávají a o žádný bouřlivý či vášnivý vztah se podle všeho zatím nejedná.
Jednoho dne ho syn jeho bývalé přítelkyně požádá o pomoc. Ztratil se mu kamarád Ota, nebere telefony, a doma, kde nepanují zrovna nejvřelejší poměry, o něm už několik dní nic nevědí. Saša slíbí, že udělá, co bude moc. Ota pracoval pro ázerbájdžánského majitele přepravní firmy, která dovážela z Jižní Ameriky drahé rumy. Ukazuje se, že mladý muž možná objevil ve firmě nějakou špínu, a proto musel zmizet. Je ale také možné, že ho někdo ze stejného důvodu odstranil, případně unesl kvůli poměrně bohatým rodičům.
Čtenář je tentokrát malinko napřed a ví, že Otu skutečně někdo unesl, a ten dotyčný si říká Hrobník. Už od dětství šikanovaný mladík zřejmě vyšperkoval svou někdejší úchylnou zálibu v mrtvých zvířatech až k únosům a mučení lidí. Zatím ale není jasné, proč Otu unesl a co po něm bude chtít. Aby toho nebylo málo, u jednoho karlovarského kruhového objezdu se najde torzo staršího mužského těla. Chybí mu hlava, obě ruce a nohy, zato mu na těle přibyl vyrytý symbol s písmenem „A”. Jak policie záhy zjistí, mohlo by se jednat o znak tajné ázerbájdžánské sekty Aristokratyia, jejíž členové mají být aristokratického původu, ale o jejíž skutečné existenci se vedou různé konspirační teorie…
Pokud bych měl autorův aktuální román srovnat s Letargií, tak v něm ubylo politikaření v policejních kruzích, nezabývá se tolik informátory (Sašovi zůstala po jeho působení u policie slušná domácí kartotéka „práskačů”) a odehrává se převážně ve městě. Délkou je skoro o dvě stě stran kratší. Motiv dvojího života u jedné z klíčových postav se opakuje i tady. A to hlavní – je podle mého názoru ještě lepší, než Sašův předchozí příběh.
Opět tu najdeme řadu prvků zmíněné drsné školy, ať už v popisech nevábných objektů na předměstí, klasické scéně konfliktu s vyhazovači, což trochu připomíná mimo jiné romány J. H. Chase. Autor svůj román zasadil patriotisticky do Karlových Varů, ale se zdánlivou a turistům se jevící pohodou lázeňského města nemá nic společného. Naopak, Saša vidí skutečnou špínu plovoucí pod povrchem, strach některých obyvatel, vládu různých východoevropských mafií, tedy to, co s úspěchem využívali a využívají zahraniční autoři – například kontrast bohatého přímořského letoviska s jeho podsvětím. Což nejednoho čtenáře přivede na myšlenku, že by se děj vlastně mohl odehrávat v jakémkoliv podobně velkém a z různých důvodů (nejen pro turisty, ale hlavně pro zločince) atraktivním městě.
Jak jsem se už zmínil, Antonín Mazáč dal tentokrát Sašovi i Andree téměř stejný prostor, o který se ještě dělí se scénami s Hrobníkem. Sledujeme tedy jak postup policie, tak Sašovo „neoficiální pátrání” (jak jinak) s tichým souhlasem Andrey, tak Hrobníkovy počiny. Nikde to neskřípe, všechno funguje jak má, napínavé scény jsou servírovány čtenáři pravidelně, stejně pravidelně po nich následuje “moučník” v podobě odlehčených scén.
Co by to bylo za krimi thriller, kdyby ve finále autor nedupl na plyn a děj nenabral náležité obrátky. A jak bychom mohli dát knize dobré hodnocení, kdybychom se v závěru nedočkali nějakého zvratu. Vlastně, co v závěru… První překvapivé odhalení přijde mnohem dřív. Slovy zesnulého Mistra musím říci „tohle jsem opravdu nečekal”. Jenomže když už si myslíte, že všechno víte a divíte se, že do konce četby ještě zbývá tak pětina knihy, rychle zjistíte, že nevíte vlastně skoro nic. Ještě vás totiž několik zvratů čeká. Inu, autor má zjevně rád svého amerického kolegu Jefferyho Deavera. Znalci jistě další komentář nepotřebují.
Ode mne se kniha určitě dobrého hodnocení dočká. Jde o ryzí thriller se všemi prvky, které má mít. Alkoholová mafie, tajemná sekta, psychopatický zabiják, sympatický hlavní hrdina a několik zvratů v nadupaném finiši. Je o to cennější, že tohle všechno je zasazeno do českých reálií a bez problémů do nich zapadne. Máme tak další důkaz, že „to u nás jde”, že podobný příběh – pokud se ho chopí šikovný autor – vůbec nebude směšný. Právě naopak, může čtenáře ke knize připoutat a vyvolat to známé a příjemné mrazení v zádech, nebo alespoň touhu co nejdříve román dočíst. Jsem si jistý, že vám poslední kapitoly tuto dychtivost přinesou. A pokud jste si hlavního hrdinu oblíbili, tak se snad můžete těšit. Dočkáme se nejspíš jeho dalšího příběhu. Alespoň to naznačují zadní vrátka v samém závěru knihy.
Text: Antonín Mazáč (2021)
Vydáno: Grada Publishing, a. s., pod značkou COSMOPOLIS (2020)
352 stran
