V pražském knihkupectví Luxor proběhla v podvečer 21. května beseda a autogramiáda detektiva Karla Tichého a redaktorky Hany Hlušičkové, na které představili druhé společné dílo Kauzy & aféry.cz s podtitulem Kudy kráčel zločin 2.
Karel Tichý je autorem úspěšné knihy Lovec mafiánů, která mapuje jeho případy za šestadvacet let u policie. Při psaní knihy se potkal s redaktorkou a spisovatelkou Hanu Hlušičkovou, která mu dělala korektury a knize dala podle svých slov civilnější styl vyprávění. Později se potkali v pražské kavárně Slavie a při rozhovoru dostali nápad na společnou knihu. Když po metropoli chodí turisté, kteří se podle map zaměřují na různé historické či technické památky, proč nevydat publikaci, takovou mapu, kde se staly jaké zločiny. Vznikl tak nápad na knihu, do které se už dostaly případy z detektivovy širší policejní práce a jež zachycuje nejznámější případy. Výhodou bylo, že Hana Hlušičková měla přístup k celé řadě dokumentů a fotek z dřívějších dob, takže společně obešli místa jednotlivých zločinů, aby zdokumentovali, jak vypadají aktuálně. Tak vznikla kniha Kudy kráčel zločin.
Třetí knihou pak navázali na předchozí titul. Podle oficiální anotace ukazuje temnou a krvavou tvář „devadesátek“. Částečně se věnuje policejním prezidentům, kteří stáli tváří v tvář četným aférám, především se ale zaobírá známými kauzami, například Kubiceho zprávy, případu práv z plzeňské fakulty v podobě kšeftování s tituly nebo mediálně propírané kauze Rath. Všímá si, jak se následky tehdejších činů promítají i do našich dnešních životů a jak se aktéři těchto kauz ještě i dnes pohybují na politické a podnikatelské scéně. Měla by být čtivou encyklopedií mapující moderní dějiny Česka od polistopadové éry po současnost.
Podle Karla Tichého se od devadesátých let odehrálo velké množství událostí nejen kriminálního, ale i politicko-ekonomického charakteru. Rozkradly se miliardy korun, což si možná mnozí z nás ani neuvědomujeme. Společný výběr kauz obou autorů se zaměřil na to ukázat, že leckteré začaly už před dvaceti nebo třiceti lety, ale ani dodnes nebyla řada jejích viníků potrestána a její aktéři po čase opět fungují ve veřejném životě. Detektiv připomíná kauzu Krejčíř, kdy jeden ze spolupachatelů pracujících pro uprchlého zločince zprvu měl vypovídat na policii, posléze na radu advokáta změnil názor a obviňoval vyšetřovatele ze všeho možného. Později pak figuroval v kauze Dozimetr nebo řídil dopravní podnik. Autoři si také všímají podobnosti kauzy Rath a motolské nemocnice.
Zajímavé bylo, že detektiv mluvil skoro patnáct minut bez přestávky, což na podobných akcích nebývá zvykem, navíc šlo jen o odpověď na první otázku, jak vznikala jejich nová kniha. Poslouchalo se to však velmi dobře a bylo to naprosto srozumitelné. Čtenářů sice přišlo málo, nicméně v leckterém z nich patnáctiminutové představení mohlo vzbudit chuť si knihu přečíst, pokud to dosud neměl v plánu a byl jen zvědavý, o čem kniha je. Podobně jako u jiných akcí, část příchozích tvořili autorovi bývalí kolegové.
V nové společně knize je podle Karla Tichého jak násilí (vraždy v kauze lehkých topných olejů), tak politika, přičemž je prý dobré si uvědomit, že politici nemají nikdy dost. Zaznělo i hořké postesknutí nad tím, kde by dnes naše země mohla být, kdy nebyly rozkradeny tak obrovské sumy nenasytnými politiky. I to by si prý lidé měli uvědomit, než půjdou k volbám, a nenechat se zlákat předvolebními sliby.
Hana Hlušičková se čtenářům svěřila, že ráda píše, ale sama by takovou knihu nevymyslela. Po přečtení Lovce mafiánů má dokonce své „oblíbené zločince“ (František Mrázek).
Co se týče zmíněných policejních prezidentů, autoři si všímají jejich různého přístupu k aférám, které je zastihly. Demonstrují to na příkladu Pavla Koláře, který po kauze Krejčíř dobrovolně rezignoval, i když za ní nemohl, oproti němu staví současného prezidenta Martina Vondráška, který má prý „hroší kůži a drzé čelo“ a obhajuje zásah na filozofické fakultě, za který údajně nenese žádnou odpovědnost.
Na otázku, zdali se při třetí knize změnil proces psaní autorů, se oba shodují na tom, že se dostali snadno do tempa a sladili se. První knihu psal Karel Tichý sám, co bylo podle něj horší, už jen proto, že byl sám na ověřování fakt a dohledávání. Při dalších společných dílech už Hana Hlušičková využila svůj přístup do Klementina, kde se dostala ke knihám o dané kauze. Byla tak garantem správnosti informací, vše bylo pochopitelně nutno při hrozbě možných žalob pečlivě ověřit. Kromě knih je to například padesát stran rešerší v redaktorčině počítači, srovnání, co kdo kdy napsal a řekl, plus hledání i v zahraničních zdrojích.
Odpověď na otázku, zdali se autorům psalo o nějaké kauze vyloženě dobře, nebyla pro autory snadná. Karel Tichý upozornil především na to, že to není veselé čtení, jelikož jsou tam vraždy informátorů a svědků, které nejsou dosud objasněny. Hana Hlušičková se prý přece jen snažila vážné věci trochu odlehčit, už jen proto, že na rozdíl od televizních kriminálek ty skutečné většinou dobře nedopadnou. Oběma autorům především vadí, že mafiány často dostane světská spravedlnost, ale politici zůstanou nepotrestáni.
Bývalí kolegové prý jejich knihy chválili. Jak už bylo naznačeno, chodí na jejich besedy, a tak mají možnost se alespoň jednou za rok potkat a popovídat si.
S plány do budoucna se autoři svěřit nechtěli. Je to prý tajné, někdo by jim je mohl překazit.
Poslední otázka přišla z publika, a to jaký má detektiv vztah k Robertu Šlachtovi (mimo jiné ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – pozn. red.) a zda neuvažuje o vstupu do politiky. Karel Tichý se v odpovědi na první otázku netají zklamáním. Šlachtovi prý nechtěně pomohl k politické kariéře, což byl největší omyl. Detektiv se dočkal pouze nevděku. Do politiky rozhodně nechce a soudí, že rozhodně není pro slušné lidi.
Zajímavé povídání skončilo asi po pětačtyřiceti minutách, poté měli dorazivší čtenáři možnost nechat si novou knihu podepsat.
