Muž bez tváře (Peter May)

Audioknižní verze přepracovaného vydání čtyřicet let starého románu skotského spisovatele zavede novináře do vyšetřování nájemné vraždy jeho kolegy v Bruselu.

Audioknihy jsou pro čtenáře příležitostí, jak se znovu vrátit k příběhu, který se jim líbil a vnímat ho jiným způsobem. Většinou by mělo jít o způsob obohacující – především díky charismatickému hlasu interpreta, dále pak vhodně vybraným hudebním předělům, zvukovým efektům nebo rozdělení čtení mezi více interpretů. To už pak posouvá audioknihu téměř do rozhlasové hry. Audioknihy jsou ale také příležitostí, jak se ke čtenáři může dostat starší příběh, který mu třeba v knihkupectví utekl, nebo který se už těžko shání. Sem může spadat román Muž bez tváře, který by se dal nejlépe charakterizovat jako politický krimi příběh, a který prvně vyšel již v roce 1981. Novinář, scénárista a spisovatel Peter May sice proslul svými sériemi Čínské thrillery, Akta Enzo a Ostrov Lewis, ale věnoval se také psaní samostatných románů (napsal jich přes tucet), do kterých Muž bez tváře spadá.

Hrdinou tohoto příběhu je skotský investigativní novinář Neil Bannerman, který je vyslán do Bruselu, aby zde vyšťoural nějakou špínu na evropské politiky. Na příkaz redakce ho u sebe ubytuje jeho kolega Tim Slater, který v belgické metropoli už nějaký čas pobývá. Po smrti manželky sám vychovává svou jedenáctiletou autistickou dceru Taniu a udržuje občasné styky se svou novou belgickou přítelkyní.

Slater se tajně sejde s britským ministrem zahraničí v jeho bytě. Netuší, že už zde na ně číhá nájemný zabiják. Ten oba muže zastřelí a vše narafičí tak, aby to vypadalo, že se zastřelili navzájem. Střelec ale neví, že vše viděla z úkrytu Tania, která neposlechla otce, a místo aby čekala v autě, vydala se tajně za ním do bytu. Policie sice hned zpočátku tuší, že v celé záležitosti figuroval někdo další, ale jediným svědkem je autistická dívenka, která dokáže pouze nakreslit obrys další osoby, která v bytě byla (odtud také název románu – pozn. red.). Šéfredaktor listu, kde Bannerman pracuje, svého podřízeného sice nemá zrovna v lásce, ale nyní se mu hodí mít svého člověka na místě. Bannerman se tak místo hledání špíny na politiky snaží zjistit, kdo zabil, nebo kdo nařídil zabít oba muže. Vypadá to, že Slater ministra vydíral a někdo se možná snažil zbavit dvou much jednou ranou. Ale díky tisku někdo teď také ví, že dívenka všechno viděla…

Samotný příběh není nikterak zvláštní – s řadou zde použitých dějových zápletek jste se už jistě setkali v mnoha jiných románech. Hlavní hrdina je investigativní novinář, není oblíbený u nadřízených ani u kolegů, ale ve své profesi je velmi dobrý. Další „klasikou“ je pak muž, který se snaží najít vraha svého kolegy, nebo zabiják snažící se zlikvidovat nechtěného svědka. A tak by se dalo pokračovat. Co ale činí Mayův příběh zajímavý, je chladné a neosobní prostředí zimního Bruselu začátkem osmdesátých let. V něm se pohybují postavy, které mají různě hluboké šrámy na duši, které už v minulosti leccos ztratily a víceméně rezignovaly, ale přesto v sobě dokáží vzkřísit kapku citu pro spravedlnost.

Knihu namluvil Vasil Fridrich. Foto: OneHotBook

Peter May nás zavádí do světa politiků Evropské unie, ale místo okázalých jednacích sálů a reprezentativních prostor s ním spíše navštěvujeme chladné byty, ošuntělé a zapadlé hospody, nehostinnou zasněženou krajinu, která skvěle doplňuje podobný chlad v duši klíčových postav. Absence počítačů a mobilních telefonů, zato téměř slyšitelný klapot psacích strojů a všudypřítomné telefonní budky dávají tomu příběhu správnou „retro“ atmosféru, nicméně řada nešvarů je aktuální i dnes.

Ve druhém plánu sledujeme jak Bannermana, tak nájemného vraha, nahlédneme i do jeho minulosti, a dokonce možná i pochopíme důvody, proč jedná tak či onak. Právě srovnání jeho chladného uvažování, ale i nečekaného citu (já vím, zní to směšně, ale tady to kupodivu celkem funguje) s cynicky uvažujícím a na první pohled nepřístupným Bannermanem patří k těm lepším pasážím příběhu. Konec přeci jen přináší jistý optimismus, ale i když mám celkem rád happy-endy, říkal jsem si, že kdyby vše skočilo tak, jak to jednu chvíli vypadá, jednalo by se o perfektní žánr noir.

Audioknihu načetl herec Vasil Fridrich. Zpočátku jsem si musel na jeho přednes zvyknout. Přišlo mi totiž, že čte celkem rychle, jako by se honem snažil větu dočíst, nejlépe jedním dechem. Později ale tenhle pocit zmizel (nebo došlo k zásahu režiséra Michala Bureše?) a jeho přednesu jsem nemohl nic vytknout. Naopak v pasážích, kde mluví starší postavy a každé slovo ukrajují, aby ho vzápětí rozetřeli před svým protějškem, Fridrichův příjemný hlas vyniká nejvíce.

Muž bez tváře dějově nijak zvlášť nepřekvapí. Hlavní hrdina postupně konfrontuje všechny podezřelé, až dojde k tomu správnému, který tahal za nitky. Daleko cennější a zajímavější je temná atmosféra celého příběhu, daná především chladnými a často neosobními postavami, které výstižně doplňuje mrazivé zimní počasí. Celý příběh to tak posouvá až k žánru noir či k tzv. severské detektivce. Dá se celkem rychle zvyknout na přednes interpreta audioknihy, který vyniká zejména v dialozích mužských postav.

Knižní předloha:
Originální název: Hidden Faces (1981)
Vydání v České republice: Host (2021)
Přeložil: Filip Drlík
391 stran

Audiokniha:
Vydáno: OneHotBook (2021)
Čte: Vasil Fridrich
Celková délka: 10 hodin 31 minut
Médium: 1 CD / mp3

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA