Věnceslava Dezortová: Nikdy jsem neměla ženu jako vyšetřovatelku

Věnceslava DezortováPřinášíme rozhovor s Věnceslavou Dezortovou, které v nakladatelství NAVA nedávno vyšla sbírka detektivních povídek Smrt na objednávku. Držitelka několika ocenění vyprávěla o tvorbě svých detektivek, ale třeba i o rozdílech při psaní životopisných knih.

Tvoje první detektivní povídka vyšla v roce 2005 na stránkách časopisu Jedním dechem. Důvod, proč jsi začala psát je však trochu nezvyklý. Můžeš to blíže osvětlit?
Jako redaktorka jsem byla zvána na předávání Ceny Havrana a jednou jsem seděla vedle Zoji Turkové, která dostala keramickou sošku Havrana. Potěžkala jsem si sošku a usoudila, že je pěkná a chtěla bych ji taky. Když pořád píšu o tom, jak cenu dostávají jiní, zkusila jsem napsat dvě povídky, které jsem poslala do soutěže. Bez úspěchu, další rok zase nic. Pak jsem náhodou potkala paní Turkovou a ona mi poradila, ať zkusím povídky poslat do časopisu Jedním dechem, kde tehdy pracovala jako redaktorka. Víc jsme spolu nemluvily a o dalším osudu povídek mi nepřišla ani zmínka. Třetí rok jsem opět obeslala Havrana. Soutěž je anonymní, neměla jsem žádné zprávy o výsledcích, tak jsem usoudila, že na vyhlášení nepůjdu. Náhody se dějí. V poledne v den vyhlášení mi listonoš přinesl honorář za opublikovanou první krimi povídku v Jedním dechem. Tak jsem přece jen vyrazila na předávání. Konalo se v krásném prostředí kasina jednoho hotelu. Dorazila jsem na poslední chvíli a vtěsnala se u dveří mezi kamarády. S jednou kolegyní jsme si právě říkaly: „To vyhrávají pořád ti samí, nemá cenu soutěž obesílat.“ A najednou slyším svoje jméno. To byl šok! Dostala jsem vytouženého Havrana za povídku Pražský fantom. Opravdu, člověka potká v životě málo takových překvapení jako mě tenkrát. Od té doby jsem začala psát krimi povídky pravidelně.

V tvých dvou detektivních knihách jsou právě povídky z časopisu Jedním dechem?
Nejen odtud, ale i další, už trochu ztrácím přehled. Mám jich kolem padesáti, možná víc. Nedá se říct, že bych knihu dělala systematicky, některé povídky jsou z jiných soutěží, třeba O buřinku rady Vacátka. Tady byla podmínka, že v ději musí být zastoupeno město Písek. Okolí moc neznám, tak jsem jim „vyvraždila“ chirurgické oddělení.

Na tvých povídkách mě zaujala tematická různorodost, co se týče způsobů vyprávění, ale jedná se tu i o různé zločiny. O vraždy, ale třeba i krádeže nebo v jedné povídce například vyrazí kluci na třešně a dostanou se na stopu zločinu. Je to úmyslné, že chceš být různorodá?
Zrovna povídka o třešních je také ze soutěže, na téma drogy. Mám několik zásad. Podle názvu nesmí být poznat průběh děje nebo pachatel, aby nebylo jasné, o co půjde. Také aby se k pachateli dospělo až postupně a aby nechybělo občas trochu humoru. Také se snažím, aby v příběhu byla logika a mohl se opravdu stát.

Odkud bereš náměty? Máš nějaký autorský postup? A liší se nějak povídka od povídky?
Koukám na zprávy, což je jedna negativní zpráva za druhou, jeden námět za druhým.  Problém je to dotvořit: udělat zápletku a nějak situaci vyřešit, nejen popisovat, že se něco stalo.
Vadí mi třeba, jak jsou novináři zaujatí proti policistům. Každý je přece někdy potřebuje. Proč mají proti nim navozovat negativní atmosféru? Vznikla z toho povídka Televizní rošáda (dostala nominaci na Havrana). Námětem byla situace s černým pasažérem, kdy došlo v metru ke rvačce s revizorem a policistou. Televizní redaktor udělal pouze rozhovor s pasažérem, jak na něho ti dva byli údajně sprostí a napadli ho. Vadilo mi, že se redaktor nezeptal, proč si dotyčný nekoupil lístek a jel načerno. Názor revizora nebo policisty chyběl. Já jsem jako novinářka zvyklá ptát se obou stran. Známe přece Čapkovo pravidlo Každý má svoji pravdu.

Mnozí autoři mají jednu nebo více stálých postav detektivů, u tebe je to vždycky někdo jiný. Proč? A nechybí ti sériová postava pátrače?
Účel pramení z anonymnosti soutěže Havran. Říkala jsem si, že kdybych měla stálého detektiva, tak porotci poznají, od koho je. Ale nechybí mi to. Jen mi ještě chybí, že jsem nikdy neměla ženu jako vyšetřovatelku, což chci někdy napravit, je to můj handicap. Když se díváš na seriály, tak jich je tam hodně. To by se i Sherlock Holmes divil.

Věnceslava Dezortová Střílení s pistolíVím o tobě, že jsi zkoušela střílet.
Měli jsme možnost střílet v prostorech Policejní akademie na trenažérech. Byla jsem „zastřelena“ dvakrát. Sama jsem také byla několikrát úspěšná ve střetu s pachateli. Šlo o to, kdo dříve vystřelí. Učili nás grif při střílení z pistole, tedy že se musí natáhnout lokte, praxi mám jen se vzduchovkou a diabolkami. Ukazovali nám také, jak se poznají falešné peníze. Přišlo mi to velmi užitečné. Potřebovala bych získat praktické detaily.

Tvoje knihy s detektivkami se liší od jiných v žánru tím, že obsahují také fotografie tvého manžela. Kdo s tím přišel?
Mám ráda oživení knih, navrhla jsem to já a v bohatém archivu manžela, který je profesionální fotoreportér, jsem našla fotografie korespondující s textem, které jsme ale různě upravovali. Třeba pěkný západ slunce jsme převedli z barvy do temných, pochmurných stínů, nebo jsme pokřivili cestu se zábradlím, rozostřili manekýnku, zakřivili náhrobní kámen aj.

Manželovy fotografie jsou i v tvých životopisných knihách.
Celý život fotografuje osobnosti z kultury, takže se hodily do knih Za dveřmi domova nebo Šlo jim o život. V monografiích o Václavu Hybšovi a Karlu Hálovi jich má hodně, protože tyhle umělce fotil od šedesátých let. Jsou tu samozřejmě snímky i jiných autorů.

Smrt na objednávkuŽivotopisné knihy si však nejde jako zpravodajství utvořit k obrazu svému.
To určitě ne. V životopisné knize si nemůžu vymýšlet, tvrdě na nich pracuju s magneťákem. Musím to upravovat tak, aby zůstala forma, nepředělávat jejich styl vyprávění. Pak mozaikově skládám povídání dotyčného, když si dodatečně vzpomíná na nějakou událost či návaznost. Dbám, aby vyprávění vypadalo jednolitě a plynule. Povídky jsou krátké, mohu si vymýšlet, nemusím se držet faktů. Životopisné knihy mi dávají velkou práci.

A jak dlouho tedy třeba promýšlíš povídku?
U mě je to různé. Klidně třeba měsíc. Začnu psát, až když ji mám úplně promyšlenou. Pak jsem ji schopná napsat třeba za půl dne, dotvářím už jen detaily. Hlavní kostru musím mít předem.

Můžeš představit své životopisné knihy?
První byla o herečce Stelle Májové nazvaná Kam až mě osud zavál. Známá je především jako Zpěvanka v pohádce Byl jednou jeden král. Byla to filmová hvězda třicátých let a pak hrála padesát let divadlo. V 67 letech si pro ni z Ameriky „přišel“ redaktor, který o ní psal jako o začínající nadějné dívence, po jeho emigraci spolu nebyli vůbec v kontaktu. Do Česka jezdila často, po 11. září ale začaly být problémy s létáním, ona už byla stará paní a my jsme knihu dělaly na dálku. Poslala mi namluvené magnetofonové pásky, psaly jsme si dopisy nebo mi telefonovala z Kalifornie. Pak jsem dělala knihu o herečce Zdence Procházkové, už zmíněné o Karlu Hálovi a Václavu Hybšovi. Mezitím jsem také rozšířila své novinářské články o našich asi osmdesáti celebritách, tak vznikla kniha Za dveřmi domova. V další knížce Šlo jim o život jsem se zaměřila na třiadvacet českých umělců, kteří byli blízko smrti ať už kvůli nemoci nebo nehodě či náhodě.

Jaká byla tvoje práce v ČTK?
Tam jsem byla nejprve ve fotoarchivu, kde jsem se seznámila s manželem, pak jsem přešla na denní studium na FF, po ukončení školy se mi narodily děti, dvojčata a byla jsem několik let doma. Nastoupila jsem opět do ČTK, ale do oddělení PR propagační agentury ČTK – Made in…(Publicity), kde jsem musela psát o všem, to byla tvrdá škola. V bulletinu jsme informovali o všech propagačních akcích zahraničních firem u nás, které pořádala naše agentura. Byli jsme tam jen tři. Šéfová mě posílala na akce jako o vysokých pecích, o trubkách plynovodu, lékařských přístrojích, traktorech aj.
Při psaní beletrie mám problém s tím, že jsem jako redaktorka zvyklá šetřit místo, třeba z práce později v Teletextu ČT. Tam jde o každé slovo. Například místo „pravděpodobně“ se užije kratší „asi“. V novinařině je třeba na malém prostoru vyjádřit co největší obsah. Tím se beletrie vůbec nemusí zabývat.

Záhadná vraždaA zájem o kulturu?
Tu jsem chtěla dělat už od školy. Práce v ČTK ale byla užitečná, že jsem musela psát o všem. Vždy jsem si našla odborníka, abych to zkonzultovala. Všimla jsem si, že dnes mají někteří mladí redaktoři víc sebevědomí než znalostí. Třeba v kulturní oblasti jsou schopni zkomolit jména i známých osobností.  Musím ale říct, že literatura vlastně není moje hlavní hobby. Je to vážná hudba, hlavně symfonie, klavírní koncerty, opery. Původně jsem chtěla studovat dějiny hudby, ale tento obor nebyl otevřený.

Čteš detektivky svých kolegů? Nebo třeba zahraniční? Mezi oblíbenými autory detektivek uvádíš tři různorodé osobnosti. Agathu Christie, Edgara Wallace a Jiřího Štefla.
Já čtu všechno, co mi přijde pod ruku. V době mého mládí tady detektivky moc nebyly, i Agatha Christie se těžko sháněla. Dodneška si pamatuji děj dvou knih, které mě doslova nadchly. Autorem byl český lékař Jiří Štefl. Bohužel ty knihy jsem měla jen vypůjčené. Ve Vrahu duší dělá lékař operace mozků. Své oběti zbavuje rozumu, aby bez protestů pracovaly zdarma v jeho továrně na hračky. Ve Vraždě ze zdvořilosti je hlavní postavou muž, který je tak slušný, že než by působil dívkám bolest oznámením rozchodu, tak je raději chodí topit na blata.
Nejvíce detektivek jsem přečetla mezi šestou až osmou třídou, protože jsem seděla v lavici s klukem, jehož otec měl doma tyhle „poklady“ z první republiky. Takže jsem přečetla i 27 mayovek, pak mě teprve přestaly bavit. Zato jsem byla dokonale připravená, když se Vinettou objevil v kině. Také jsem četla ony wallasovky.
Měla jsem oblíbené i jiné autory a různá období. Mám doma všechny Feuchtwangery. Třeba Lišky na vinici nebo Goya, to bylo úžasné čtení, potom to byl Hailey, hlavně jeho Letiště a Hotel, teď mám v oblibě Forsytha a Grishama, z detektivní literatury Jamesovou. Od nich mám snad vše, co tady vyšlo.

V roce 2010 jsi absolvovala zájezd Po stopách Agathy Christie a Sherlocka Holmese. V časopise Xantypa vyšla tvoje reportáž, a dokonce jsi za ni dostala novinářskou cenu v soutěži Czech Travel Press v kategorii zahraničního cestovního ruchu.
Byla to první cena z 23 příspěvků, to byl také šok. Velmi se mi zájezd připravený Společností Agathy Christie líbil. Mám ráda, když mají lidé k něčemu vztah, a dodnes například udržuji kontakt s bratislavskou členkou Veronikou, pro kterou je dílo a život Agathy Christie velké hobby. Poznali jsme všechna klíčová místa spojená s Agathou, od narození až po její hrob. Sama bych se na takovou cestu nikdy nevydala, protože jsem typ, co nikam netrefí. Těším se na další takový zájezd, snad na mě nezapomenou.

Když jsem s tebou domlouval rozhovor, zmiňovala ses, že musíš psát různé články. O co se konkrétně jedná?
Jedná se o časopis Generace, určený starším čtenářům. Píši pro ně o novinkách v kultuře, občas i cestopisné reportáže. Také tu mám stránku, kterou monotematicky věnuji nahlédnutí do zákulisí vzniku různých filmů nebo jiných kulturních akcí, například o filmech. Mnohdy jsou to velmi zajímavé informace, kdy si při koukání na film ani neuvědomíme, kolik práce dají některé scény, které proletí filmem třeba za pár vteřin. Platí to plně o akčních filmech, například s Jamesem Bondem. Pro časopis Husita – já jsem mimochodem pokřtěná, ale ateistka – dodávám také články o novinkách v kultuře. V této době ještě pravidelně píšu do Lady Wine Revue. Jde o téma vinařské, takže rozhovory s vinaři. Příležitostně spolupracuji s dalšími novinami a magazíny, jako zmíněná Xantypa nebo Naše rodina aj. Neznám nudu a neznám deprese, nemám na ně čas.

Na závěr se zákonitě musím zeptat: Chystáš se na detektivní román?
Láká mě. Chci na tom pracovat v lázních, kam nyní odjíždím a beru si s sebou počítač. Mám rozepsané dvě povídky, každá má dvacet stránek, což je na mé poměry hodně, a jednu chci dotáhnout do většího celku.

Věnceslava Dezortová vystudovala filozofii a psychologii na FF UK, dlouhá léta však pracovala jako novinářka. Nejprve v ČTK a poté v České televizi. Je autorkou několika životopisných knih (Stella Májová, Zdenka Procházková, Karel Hála, Václav Hybš) a sbírek dvou detektivních povídek – Záhadná vražda a Smrt na objednávku. Za své povídky získala Cenu Havrana (2004), Cenu České společnosti Sherlocka Holmese (2008) a třetí místo v soutěži O buřinku rady Vacátka (2008). Její povídky vycházejí pravidelně v časopise Jedním dechem. 
Foto autorky a snímek ze střelnice © Jovan Dezort

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA