Pokoj č. 10 (Ake Edwardson)

Erik Winter by si rád po dvaceti letech u policie dopřál trochu dlouhodobějšího oddychu se svou dcerou a partnerkou ve Španělsku, kde by Angela zatím pracovala jako doktorka. Zároveň si není jist, jestli je takového radikálního činu schopen a zda mu nebude jeho práce scházet.

Jeho poslední případ, sebevražda oběšením mladé ženy, Pauly Neyové, vybízí k pochybnostem. Ze zanechaného dopisu není jasné, proč takovýto čin spáchala, navíc v hotelu pochybné pověsti. A už vůbec není jasné, proč měla ruku natřenou bílou barvou. Winterovi se vybaví jedno staré zmizení ženy jménem Ellen Börgeová, které tehdy také zcela postrádalo smysl a přidalo se k nevyřešeným případům. Obě události mezi sebou mají jako pojítko minimálně hotelový pokoj číslo 10.

Při pozvolném odkrývání dvou různých příběhů si Erik postupně vybavuje svůj příchod mezi své současné kolegy před dvaceti lety a tehdejší vyšetřování Ellenina zmizení. Při detektivových vzpomínkách si můžete učinit představu o předchozích letech policejního komisaře, který své večerní rozjímání nad případy doplňuje whisky a to kombinuje s poslechem jazzu. Dřívější mladík se spoustou elánu je teď zcela vyčerpaný a zjištuje, jestli je ještě schopen svou práci dělat. Tyto úvahy nejspíš knihu od těch šesti předchozích velmi odlišují.
Právě neustálá prolínání časových rovin mezi oběmi případy a Winterovými životními etapami jsou občas pro čtenáře matoucí a může se stát, že se v nich bude trochu ztrácet. To na knize trochu zamrzí, obzvláště pokud je tak čtivá a napínavá jako Pokoj č. 10.

Pokoj č. 10 je řádně spletitým a rozervaným severským podzimním příběhem, ke kterému nepotřebujete znát předchozí knihy winterovské série.