Prezidentské konzilium (Josef Veselka)

Hlava státu umírá a sezvané kapacity prestižní nemocnice stojí před těžkým úkolem. Dá se ještě prezident zachránit? Ale chtějí to opravdu všichni? Na to odpoví lékařský thriller z pera českého autora.

Konzilium je porada lékařů různých specializací, jež se scházejí zejména v případech výskytu nějakého závažnějšího komplikovaného nebo i málo obvyklého onemocnění. Tolik výkladový slovník. Pokud onemocní závažnou nemocí prezident republiky, dá se očekávat, že účast v takovém konziliu bude pro každého lékaře čest. Nebo ne? Právě od této otázky se částečně odvíjí nový román kardiologa Josefa Veselky (narozen 1965). Jedná se o u nás v podstatě ojedinělý subžánr tzv. lékařského thrilleru, jež ve světě proslavil především americký autor Robin Cook. Profesor Veselka mimo jiné dvě desítky let vedl kardiocentrum v pražské Fakultní nemocnici Motol a odtud také čerpal námět pro svůj první thriller (až dosud psal kromě odborných publikací jen povídky nebo román z lékařského prostředí).

Prezident republiky vážně onemocněl, takže je umístěn do speciálního pokoje v patře pro VIP pacienty v prestižní pražské nemocnici. Je svoláno prezidentské konzilium, aby jeho vážný stav projednalo a domluvilo se na dalším postupu. Podle všeho má hlava státu metastázu do mozku, takže mu možná zbývá jen pár týdnů do konce života.

Do konzilia je také přizván Josef Dressler, primář kardiologického oddělení. Mezi lékaři nevládne zrovna přátelská nálada, spíš je tu cítit nevraživost spolu s podlézavostí a neupřímností. Jedním z mála Dresslerových „spojenců“ je profesor Čech. Ten po skončení první porady upozorní Dresslera, že prezentovaný snímek posledního vyšetřování nepatří prezidentovi, ale někomu zcela jinému. Naznačuje, že prezident možná není tak nemocný, jak se někteří snaží tvrdit, a že se tu hraje nějaká podivná hra. Profesor Dressler se sice nechce do ničeho zaplést, nicméně mu to nedá, aby hlavu státu nevyšetřil sám. Brzy musí dát kolegovi Čechovi zapravdu, ale tím se ocitá v hledáčku těch, kteří rozhodně s prezidentem dobré úmysly nemají.

Příběh je vyprávěn částečně z pohledu Josefa Dresslera (v první osobě) a z pohledu ostatních postav (ve třetí osobě). Zajímavé je, že někdy sledujeme i scény, ve kterých Josef vystupuje, ale přesto jsou vyprávěny ve třetí osobě. Kniha je pak ještě rozdělena do čtyř částí, z nichž každá odpovídá jednomu dni, kdy se příběh odehrává. Určitou roli tu mají také příspěvky na sociálních sítích, a to jak prezidentovy kanceláře, tak první dámy.

Josef Veselka nedávno knihu představil na besedě v pražských Holešovicích. Podotkl, že všechny postavy (tedy prezidentský pár i lékaři) jsou čistě fiktivní. Sám autor byl sice kdysi v konziliu Václava Havla, nicméně on předobrazem knižního prezidenta nebyl. Na besedě se pak šuškalo, že se dá uhádnout, koho fiktivní prezident, včetně jeho manželky připomíná, nicméně tím bych se v této recenzi nezabýval (i když je na konci jedna věta, která vyloženě na jistou bývalou hlavu státu ukazuje).

Podstatné je, že autor celkem rychle zařadí vyšší rychlost a dynamické tempo pak udržuje až do konce. Nepřidává, ale ani z něj nepoleví. Každá kapitola nás posune někam dál, v příběhu nejsou zbytečná místa, takže lehce mrazivé napětí, které cítíme v zátylku, nás neopustí až do posledních stránek knihy. Kromě toho se navíc ještě dozvíme něco o tom, jak to v takové velké nemocnici chodí, co se některých léčebných postupů týče, ale především, jaké vztahy v ní panují.

Protagonista a také částečný vyprávěč příběhu je přitom pojat velmi civilně. Jako někdo, kdo zná jen svou práci, které věnoval a obětoval všechno (i soukromý život). Brzy lituje, že se stal členem konzilia a nechal se zatáhnout do hry, do které neměl vůbec chuť a do níž se především neměl pouštět. Rád by zase dělal to, co umí na výbornou, a pohyboval se ve vodách, které dobře zná. Na druhou stranu si díky své náročné práci dovede poradit se stresem, umí rychle vyhodnocovat situace a okamžitě se rozhodnout. Což mu dává vůči nepřátelům, které ovšem dlouho pořádně nezná, stejně jako jejich motivaci a toho, kdo je řídí, jistou výhodu. Autor tak stvořil osvědčený typ anti-hrdiny, se kterým se může čtenář (ve většině případů) ztotožnit.

Dalším sympatickým prvkem románu je úkaz, že ne všechny postavy jsou těmi, za koho jsme je zezačátku pokládali. Leckdo se ke konci ukáže ve zcela jiném světle, ať už jako „ten dobrý“ nebo „ten zlý“. Stejně tak ne každá postava se dočká konce. Nebo alespoň konce, jaký bychom u ní předpokládali. Přitom musíme ocenit, že nic není černobílé. Každý má pro své jednání důvod, tu chvályhodný, jindy zase naopak, ale pořád uvěřitelný. Nic není přitažené za vlasy.

S koncem příběhu tedy padají jednotlivým aktérům masky a my sledujeme, jak shazují pomyslné rukavice a jdou do finálního boje natvrdo. Souběžně s tím se z nemocnice přesouváme do světa mocných a pro drtivou většinu veřejnosti neviditelných mužů a do hry „kdo z koho“. Tady děj vzdáleně připomíná kultovní americký seriál Dům z karet. Postavy lékařů ustupují do pozadí a částečně otevřený konec čtenáři napoví, že autor ještě neřekl poslední slovo. A je to tak, na zmíněné besedě prozradil, že tento román napsal před rokem a nyní už píše čtvrtý díl. Svou knižní sérii pojmenoval Správci systému, což znamená lidi, kteří skutečně řídí či ovlivňují osud naší země, a se kterými se budeme v dalších dílech setkávat.

Prezidentskému konziliu nelze vytknout žádnou chybu. Příběh si drží nasazené tempo vyprávění a nevybočuje z něj. Dobře utíká a je napínavý od prvních kapitol až do poslední. Autor nepotřebuje šokovat čtenáře morbidnostmi. Ví, že dokáže nabídnout zajímavý příběh mísící fikci a zúročené zkušenosti. Milovníci lékařských thrillerů mají konečně možnost přečíst si něco z našich končin.

Text: Josef Veselka (2026)
Vydáno: Grada Publishing, a. s. (2026)
248 stran