Zloděj příběhů (Andrew Pyper)

Zlodej-pribehuI v Torontu chce každý být slavným spisovatelem. Někdy se to však může šeredně zvrtnout…
Když jsem četla anotaci k této knize, vzpomněla jsem si na jinou, která se točí kolem kurzu tvůrčího psaní a napsala ji Jincy Willettová (recenze knihy Kurz tvůrčího psaní), a zajímalo mě, jak moc se budou oba romány lišit. Teď už vím, že se liší jako den a noc. J. W. napsala úsměvný a celkem pohodový příběh, zato u Pypera vás vyvede z klidu už prolog…

Nevím, jak to Pyper dělá, ale už od prvních stránek se čtenář cítí velmi nervózně, jako při čekání na něco hrozného. A tísnivý pocit jen tak nezmizí, ani když se postupně představuje hlavní hrdina. I když tomu už se to nejhorší stalo, někdy prostě může být ještě hůř (a vy víte, že bude…).
Patrick Rush se vzpamatovává ze smrti své milované ženy a jeho malý syn je pro něj vším. Coby vášnivý čtenář a bývalý literární kritik konečně podlehne tajnému přání napsat vlastní knihu a přihlásí se do kurzu tvůrčího psaní. Kroužek čítá sedm členů, velmi různorodých persón: ženu v domácnosti, plachého samotáře, milovníka zombíků…
Ale zatímco u Willettové ukázky jednotlivých literárních pokusů byly zdrojem ohromné zábavy, tady se příběh točí kolem jediného pokusu – temného příběhu o vraždícím přízraku. Jenže… Ty vraždy se stávají skutečností. Někdo se fiktivním deníkem inspiroval natolik, že tu hrůzu převádí do reality, a zabíjí lidi v Patrikově sousedství…
Kardinální otázka zní: Je přízrak z literárního kurzu skutečný, anebo je jen v hlavě Patricka Rushe? Když mají znepokojivé pocity i ostatní členové kurzu, zdá se, že je jasno. Obzvlášť když začnou ti členové umírat. Hrozba je tedy víc než reálná; přesto má čtenář pocit, že vrah není tak úplně z tohoto světa. Ale to může být i tím, že na příběh nahlížíme Patrickovým pohledem, a ten může být dost subjektivní – a notně zpanikařený. „Ale nikde není psáno, že paranoici občas nemohou mít pravdu.“
A tak se zmatený Patrick dává sám do pátrání, protože policii pravdu říct nemůže – vyvolali jsme zrůdu a teď jde po nás. Třeba je vrahem opravdu „jenom“ ten podivín z kurzu s příběhem o psychopatickém chlapečkovi. Čtenář i Patrick si zoufale přejí, ať je řešení takhle prosté…

Příběh se dlouho potácí mezi napínavou kriminálkou a hororem, jako by se nemohl rozhodnout, čím vlastně je. Ale to je patrně autorův záměr. Chtěl, aby čtenář tápal, byl nejistý, nevěděl, na čem doopravdy je. A to se mu opravdu podařilo. Po přečtení posledních stránek jsem totálně zmatená a znepokojená. I když se dalo něco z pointy vytušit, Pyper má přeci jen větší představivost – a drží v ruce trumfy z pozice majitele příběhu…
Zloděj příběhů je pořádně temný, (možná) mysteriózní román – po jeho přečtení mnozí frekventanti kurzů tvůrčího psaní změnili koníčka, protože je kniha zneklidnila, anebo se do psaní zažrali tím víc, v marné touze napsat také něco takového. Já si jdu uklidnit nervy k Willettové a ještě jednou zkontroluji, že je zamčeno…

Originál: The Killing Circle, 2008
Překlad: Jindřich Manďák
Vydala: Jota, 2014
330 stran

Share Button

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA