Krásu odlehlé norské krajiny naruší podivné nálezy starých panenek plujících na voru. Co znamenají? Čeho jsou předzvěstí? A proč na jiném místě někdo přivazuje někoho ke kameni pod vodou? A proč někdo někoho pálí za živa u kamen? Na to budou muset najít odpověď sympatičtí policisté Rino Carlsen a Niklas Hultin. Střídavě jim u toho bude horko a střídavě jim bude běhat mráz po zádech…
Dva chlapci, kteří si hrají na skalnatém mořském pobřeží severonorského ostrova Landegode, náhodou uslyší zoufalé volání. Zvědavost překoná strach, a tak najdou muže, který je řetězy připoután ke kameni pod vodní hladinou. Nad vodou mu kouká už jen hlava. Chlapci okamžitě přivolají pomoc, která stihne přijít včas. Nebýt těch dvou dětí, muž by jistě nalezl pomalou smrt utopením v přílivové ledové vodě.
Brzy na jiném místě zažije opačná muka jiná oběť. Ve starém sklepě v opuštěném přístavišti náhodou dělníci objeví muže přivázaného k sálajícím kamnům. Rovněž se jim podaří oběť, které se již jedna ruka začíná škvařit, zachránit.
Podivné zločiny vyšetřuje policista Rino Carlsen. Tento neortodoxní detektiv má v oblibě osmdesátá léta, a to jak v hudbě, tak v oblékání. Pokud nemusí nosit uniformu, chodí nejraději v džínách a džínové budě, na nohou dřeváky. Po rozvodu střídavě pečuje o dvanáctiletého syna, který má ve škole problémy se svou hyperaktivitou.
Zhruba ve stejnou dobu, kdy bojují obě oběti o život, vyloví o nějakých 90 kilometrů dál staří manželé při procházce po mořském pobřeží podivnou starou panenku přivázanou k pečlivě vyrobenému voru. Nález ohlásí, ale i když si z toho policie nic nedělá, oba v tom vidí varování a mají zlou předtuchu.
Novou policejní posilou místního sboru je detektiv Niklas Hultin, který se na ostrov přistěhoval z Osla především kvůli své ženě, která chce být blíže svému nemocnému otci. Hultin se těší na klidnou službu, kdy bude vyšetřovat maximálně krádeže kol. To ale netuší, že ho čeká možná nejtěžší případ jeho života. Začnou se totiž objevovat další panenky a pak někdo začne zabíjet nebo mrzačit místní ženy, přičemž je aranžuje do stejné pozice a oblečení, v jakém byly nalezeny ty panenky…
Než napsal norský spisovatel Frode Granhus (narozen 1965) Vír, měl za sebou již dva detektivní romány – v roce 2003 spatřil světla knihkupectví Hevneren (Mstitel) a o tři roky později vykoukl na prodavače i jeho bráška Be en bønn (Řekni modlitbu za Sika). Oba romány kritika velmi dobře přijala. Vírem se českým čtenářům představuje poprvé, a musím říci, že jde o velmi příjemné překvapení! Po nedávno dočtené knize Na zimu zavřeno jsem od neznámého autora téměř nic nečekal, ale do knihy jsem se velmi rychle začetl a oblíbil si ji.
Důvodů je hned několik. Předně, policista Rino Carlsen je sympaťák. Oplývá suchým a někdy i sarkastickým humorem. Má pochopení pro lidské slabosti a i pro výstřelky svého syna Joakima, byť se mu samozřejmě snaží vštípit do hlavy, co je správné. Někdy jsem až litoval, že se o pozornost čtenářů dělí se svým vzdáleným kolegou Niklasem Hultinem, který vyšetřuje paralelní případ.
Hultin je naproti tomu člověk stojící nohama pevně na zemi. Muž s bystrým úsudkem, schopný rychle kombinovat a domýšlet souvislosti. Prožívá nelehké období, protože má pocit, že je manipulován svým tchánem Reinhardem, navíc manželka Karianne je vážně nemocná. Právě spíše vážná linie s ním je protipólem relativně odlehčenější linie Rinova pátrání.
Ale hlavním kladem celého románu je příběh. To, co nás nutí setrvat u knihy především, je ono PROČ. PROČ, PROČ. Přibývají totiž stále nové a nové zápletky, a to v obou liniích vyprávění a my jsme čím dále více zvědaví, co se z toho zdánlivě nesmyslného (ale pozor, ne nesrozumitelného) klubíčka vymotá, a hlavně, z jakého důvodu se to všechno děje.
Atmosféra příběhu postupně houstne. Kvitoval jsem, jak se autorovi dařilo postupem času k té studené kráse Severu přimíchávat ono zlověstné aroma, které kontrastuje s na první pohled idylickým životem v malých městečkách a vesnicích.
S překlopením do druhé poloviny děje se sice objevují některá možná vysvětlení, ta jsou však záhy smetena objevením nových, ještě zlověstnějších skutečností. Jako kdybyste hledali cestu severskou krajinou v mlze – už máte pocit, že jste něco objevili, že se před vámi rýsuje obrys čehosi, jenže pak se převalí mrak, vy zabloudíte a najednou se ocitnete někde jinde, na mnohem zlověstnějším místě.
Kromě této recenze si můžete přečíst také ukázku z knihy Vír.
Budiž autorovi ke cti, že se v příběhu čtenář neztratí a postupně se všechny souvislosti začínají ukazovat a spojovat do logických celků. Opět bod navíc pro Frodeho, že je to dost často spojení, které bychom nečekali. V závěru knihy dojde k několikavrstevnému odhalení, které by záviděl i Jeffery Deaver (můj oblíbený autor – panebože, opravdu jsem to napsal?).
Nikoli bezvýznamnou vedlejší linii tvoří tzv. Andrein příběh, který možná spojuje a vysvětluje všechny ty podivné události, které se na ostrově dějí. Právě zde se nejvíc Granhusův román nejvíce přibližuje tradičním prvkům tzv. severské krimi, tedy týrání a despotismus.
A to ani nemluvím o patřičně syrovém epilogu – pokud se na celý příběh podíváme z odstupu, mohli bychom ho přirovnat k fotografické černobílé škále – začíná se od čistě bílé, pak to postupně šedne a černá a poslední kapitola je tou definitivně nejtmavší tečkou.
Takže co zbývá těm, kteří si tohoto spisovatele zařadí do památníčku svých oblíbených autorů? Doufat, že vyjdou i ty ostatní tituly. Když už ne předchozí dva romány, tak alespoň ty další – v roce 2012 totiž Rino Carlsen znovu zahajuje vyšetřování, v románu Stormen (Bouře). A objevuje se i do třetice, v zatím posledním románu, který je z letošního roku a v originále se jmenuje Djevelanger.
Originální titul: Malstrømmen (2010)
Vydáno: Schibsted Forlag AS, Oslo (2010)
Vydání v České republice: JOTA, s. r. o. (2014)
Přeložila: Eva Dohnálková (2014)
320 stran
