Před rokem vyšla v nakladatelství Baronet O’Brienova kniha Poslední výkřik, zdařilý a napínavý psychothriller ve stylu C. Woolriche. Údolí slz je o dost jiné, má blíže klasické detektivce. A co se týče kvality, řekla bych, že je o něco lepší než předešlá kniha. Poslední výkřik byl možná napínavější a akčnější, ale Údolí slz má lepší styl, vyrovnané tempo vyprávění a přibylo tu „literatury“, tím mám na mysli všechny ty věci okolo, které se přímo netýkají detektivní zápletky.
Autor zvolil na naše poměry vcelku originální prostředí, což je další věc, která činí příběh atraktivním. Už Poslední výkřik dokázal čtenáře šokovat, ale v tomto příběhu zašel O’Brien ještě dál. Jeho detektivka/thriller se odehrává v prostředí semináře a autor dokázal porušit veškerá tabu, jaká si umíte s ohledem na kněze a studenty teologie představit. Snad stačí, když prozradím, že důležitou roli tady mají homosexuální vztahy mezi jednotlivými účastníky.
Jako klišé by mohl působit výběr hlavních postav, ale autor to dokázal vybalancovat a ani jednou nesklouzl za hranici vkusu. Největší prostor tu má otec Murphy, který do semináře vstoupil poté, co za tragických okolností přišel o ženu a syna. Ačkoliv se chová mravně a dodržuje Desatero, nemůže si pomoci, aby necítil náklonnost k sestře svého studenta, který byl brutálně zavražděn. Oba hrdinové k sobě cítí sympatie a oba by si přáli, aby mezi nimi bylo něco víc. Tahle linie příběhu uspokojí čtenářky, které si rády počtou o lásce a neumí si představit knihu bez trošky romantiky. Ale jak jsem řekla, tento vztah vás rozhodně nebude odvádět od detektivní linie. Vlastně už jen proto, že o něm čtete mezi řádky a hodně věcí si musíte domýšlet.
Stejně jako v Posledním výkřiku je tady velké množství vražd a všechny jsou brutální a záhadné. Když to přeženu, tak co kapitola, to mrtvola. Oběti umírají v přítomnosti a otec Murphy ke svému zděšení (a potěšení čtenáře) zjišťuje, že už před lety v semináři zemřelo několik chlapců. Všechna úmrtí byla podezřelá, ale vedení semináře se podařilo celou záležitost bagatelizovat a zamést pod stůl. Vrah je tu jeden a postupuje podle dobře promyšleného plánu. Čtenář bude mít pocit, že si své oběti vybírá náhodně, ale není to pravda. Všechny oběti splňují určité podmínky a vy můžete jen hádat, podle jakého vzorce vrah postupuje. Upřímně řečeno, odhalit jeho motiv je téměř nemožné.
Na druhou stranu se vám může povést odhalit identitu vraha. Je tady totiž jistý moment, nad kterým se možná pozastavíte. Buď vás správně napadne, že je tu něco podivného, anebo autorově falešné stopě uvěříte. V tom případě vás pak čeká velmi nepříjemné překvapení ohledně toho, kdo za vraždami stojí.
Buď jak buď, totožnost vraha budete znát už v poslední čtvrtině knihy, protože vám ji prozradí otec Murphy. To, že víte, kdo vraždí, vás ovšem nijak nepřipraví o zážitek z četby, protože je tu ještě dost věcí, které se musí vyřešit. Vrah musí být chycen a potrestán, ale hlavně se mu musí zabránit v tom, aby vraždil dál. Pravda totiž je, že i když je jeho identita známá, on pokračuje ve vraždění.
Hodně důležité jsou tady vztahy mezi jednotlivými postavami a stejně jako v Posledním výkřiku tady posouvají děj svižné dialogy. Akce je tady víc než dost a v celé knize nenajdete jediné hluché místo, kdy byste si řekli „Proč to sem cpou?“. Příběh vás vtáhne do děje už na prvních stránkách, protože už tady dochází k první vraždě. Vrah se setkává se svou obětí v hotelu a autor vám poskytl určitá vodítka, podle kterých byste mohli pátrat po vrahově identitě. V téhle knize se pořád něco děje a je napsaná tak dobře, že si vydechnete až poté, co přečtete poslední stránku a odložíte ji.
Originál: Make them Cry (2002)
Překlad: Lucie Černá
Baronet, Praha 2013
390 stran
http://baronet.cz/
